Klienti v terapeutických místnostech v souvislosti s klimatickou změnou stále častěji popisují zvýšený stres, tlak a napětí. Mluví o symptomech nespavosti a úzkosti, i přesto že na ně přímo důsledky globálního oteplování nedopadly. Nejde ale o žádnou módní nálepku, dopady jsou reálné a každý na ně reaguje jinak.

Klienti v terapeutických místnostech v souvislosti s klimatickou změnou stále častěji popisují zvýšený stres, tlak a napětí. Mluví o symptomech nespavosti a úzkosti, i přesto že na ně přímo důsledky globálního oteplování nedopadly. Nejde ale o žádnou módní nálepku, dopady jsou reálné a každý na ně reaguje jinak.

Environmentální žal není spojen pouze s již proběhlou “ztrátou”, ale také strachem ze “ztráty” budoucí. Klienti zmiňují také provinění nebo znepokojení dopadem, jaký může mít jejich chování, chování celé generace na životní prostředí a generace budoucí.

Navzdory problematické pojmové nevyjasněnosti environmentálního žalu je prožívání emocí spjatých se změnou klimatu reálné. Nejedná se o módní nálepku nebo snahu terapie svézt se na zelené vlně.

Terapie a ekopsychologie se pouze snaží reagovat na narůstající zastoupení truchlení nad klimatickou změnou v populaci. Současné individualistické modely duševního zdraví nejsou „navrženy tak, aby se vyrovnaly s kolektivním traumatem na planetární stupnici“.

Prožívání smutku je součástí léčení. Když truchlíme, tak dochází k uvolňování emoční energie, která může být použita k objevení nových možností a učinění pozitivních kroků. Smutek nás připraví na radost. Pokud se environmentálnímu žalu nepoddáme, můžeme v něm nalézt příležitost, jak si odžít bolest a učinit významné změny.

Truchlení je nutnost

S emocemi se v našem běžném životě neumíme vypořádat. Nezvládáme využít hodnotu, kterou v sobě obsahují. Přitom to, jak zpracujeme “negativní” emoce ovlivní, jak reagujeme na situace, se kterými se musíme vypořádat.

Jedním ze způsobů, jak pohlížet na reakce na klimatickou změnu, je jako na adaptivní reakce na stresové situace, které jsou člověku automatické. Jsou součástí tělesného repertoáru, jak přežít, v případě reakcí na hrozby spjaté se změnou klimatu.

I přes možnou tendenci přisuzovat jedincům primární tendenci k jedné strategii jsme fluidní (strategie měníme). Pohybujeme se mezi bojem – „fight“ (věříme, že hrozbu zdoláme), útěkem – „flight“ (příliš velká hrozba) a zamrznutí – „freeze“ (neochráníme se a nebezpečí neutečeme).

Tři uvedené fyziologické reakce se vyvinuly pro okamžité hrozby. Dříve docházelo k okamžité reakci na okamžitou hrozbu. V moderní době se však reakce na hrozby prodlužují. Na hrozby reagujeme podstatně delší dobu, což narušuje fyzické zdraví a přispívá k emočnímu vyčerpání. Ohrožení klimatickou změnou v nás způsobuje jednak napětí, ale také sabotuje možnost k vytvoření tak potřebné změny.

Boj jako odpověď na klimatickou změnu

“Bojová” stresová reakce je charakterizována jako škubání, nahromadění energie. Někteří lidé reagují extrémním aktivismem, který se projevuje nadměrnou aktivitou, agresivním jazykem a argumentováním, ale také impulzivním, obsesivním a návykovým chováním.

Osobní život se ocitá mimo rovnováhu. Lidé, kteří reagují tímto způsobem na nepříjemné pocity vyvolané klimatickou změnou tráví hodiny na sociálních sítích, psaním, komentováním a podobně. V některých případech jejich aktivita vyúsťuje v násilné jednání. Lidé takto reagující věří, že když budou tuto informaci tlumočit častěji a hlasitěji, tak snáze dosáhnout změny.

Rozdělení světa na “dobré a špatné” ale není řešení, spíše vede k soupeření a rozdělení než spolupráci. I přesto, že tlumočená zpráva je často pravdivá a nese odpovídající naléhavost, tak studie ukazují, že v dosažení požadovaných důsledků je mnohem důležitější, jak jsou myšlenky komunikovány, než co je vyjádřeno.

Lidé čelí záplavě negativních informací a sestupných trendů. Ti, kteří se ekologii zabývají ve své práci, si více uvědomují, co je třeba udělat. Mohou pociťovat, že situace je vážnější než jejich kapacita uzákonit smysluplnou změnu. Důsledky toho mohou být docela strašné – úzkost a jakási profesionální ochrnutí. Tito “bojovníci” jsou také rizikovější k vyhoření.

Útěk jako odpověď na klimatickou změnu

Z hlediska útěku by se dalo říct, že je překvapující, že se vůbec někdo klimatické změně věnuje, protože nechceme přemýšlet o něčem, co je děsivé. Je pochopitelné, že se chceme vyhnout bolesti obzvlášť, kdy není jasné řešení.

Když se dozvíme možné ohrožení, tak až trochu úzkostně říkáme: “Kde najdu bezpečí? Co se stane se mnou, mými blízkým, místy a věcmi, které mám rád, na kterých mi záleží?” Od přírody se vyhýbáme riziku a ztrátě. Ve vyhýbání se emoční bolesti jsme velmi tvořiví. Vytváříme si různé strategie zvládání. Buď si vytváříme “pozitivní iluzi” nebo podléháme “osobnímu greenwashingu”.

Pro pozitivní iluze nebo také nerealistický optimismus je velmi charakteristický sebeklam. Přeceňujeme naše schopnosti. Věříme, že jsme pány situace, že můžeme události kontrolovat. Pociťujeme neutuchající optimismus z budoucnosti, který nemusí být v souladu s objektivními zjištěními. Zároveň věříme, že naše budoucnost bude světlejší než budoucnost jiných. Podceňujeme rizika, vytváříme se psychologickou zásobu, která nás udržuje v nerealistické komfortní zóně.
Chceme se stát trochu lepšími, a proto děláme alespoň něco, co může mít pozitivní dopad. Greenwashing se používá převážně v marketingu, přičemž se jedná o zabalení produktu do obalu “šetrnější k životnímu prostředí”. Při koupi těchto produktů máme ze sebe lepší pocit, ale na druhou stranu přeceňujeme dopad nákupu takových produktů. Tak trochu se distancujeme od viny.
Zamrznutí jako odpověď na klimatickou změnu

Vybavíte si, kdy naposledy vám někdo řekl něco urážlivého nebo šokujícího, že jste oněměli a až později jste si vybavili, co byste jim rádi řekli?

S větší hrozbou se tato oněmělá reakce stupňuje. Když se lidé probudí do reality klimatické změny, tak zažívají přetrvávající pocit nemožnosti útěku, nemožnosti úkrytu. Polije je hrůza. Cítí se zranitelní. Zamrznutí je vlastně disociování, způsob se jak tělo a mysl vyrovnává s přetížením. Adaptační funkcí zamrznutí je vytvoření dostatečného času pro promyšlení odpovídající reakce (ačkoliv se může stát, že v tomto stavu uvízneme po delší čas).

Při zamrznutí prožíváme dilema. Chceme pomoct planetě, ale zároveň toužíme po známém komfortu a jednoduchém životě se značnou uhlíkovou stopou. Chceme si ponechat příjemné teplo domova, oblíbená místa dovolených, čerstvé ovoce po celý rok. Komu by se chtělo vzdávat pohodlí? Výsledkem je, že prokrastinujeme i v oblasti klimatické změny.

Trávíme nekonečný čas hledáním odpovědí na otázky jako: “Jaká je má role? Co mohu dělat? Jaké změny jsem ochoten podstoupit? Co dělají druzí? Bude to mít vůbec nějaký vliv? Je vůbec dost času? I přesto že se jedná o odpovídající součást emočního zpracování, tak se může stát, že v tomto rozpoložení zakrníme.

Zůstaneme zamrznutí v úvahách a nic neučiníme. Protichůdné hlasy tak nezní pouze v naší hlavě, ale slyšíme je i z médií. Popření je nevědomý mechanismus přežití. Úzkostné pocity necháme nepovšimnutými. Zvykneme si na ně. Jak se vyhnout paradoxnímu znecitlivění?

Jak se s truchlením vypořádat nejlépe?

Jak v beznaději opět nalézt naději? Prezident Obama zmiňoval, že jsme první generace, která pociťuje dopady klimatické změny a zároveň poslední generace, která s tím může něco dělat. Lidé nezmění své chování na základě dat, jak ukázaly kampaně „stop kouření“ a „změna stravování“.

Změna chování pravděpodobněji přijde na základě prožitku. Podnětem, i když ne úplně příjemným, může být právě environmentální žal nebo přímá změna s dopady klimatické změny. Lidé se může cítit v pasti, a proto může být záhodné obrátit se na odborníky.

Je mnoho způsobů, jak se vypořádávat s environmentálním žalem. Nápomocnými mohou být rituály, komunitní způsob života, meditace, aktivismus.

Dalšími strategiemi mohou být:

a) rozpoznání nadšení jako cenného obnovitelného zdroje

b) rozšíření své definice aktivismu

c) následování vnitřního kompasu vlastní hluboké radosti

d) nové zadefinování toho, co znamená žití dobrý život

e) uvidět úspěch novýma očima a vychutnat si ho

Pro to, jak si najít svoji polohu při vyrovnávání se s prožívaným smutkem, jak nezůstat zaseklý v truchlení, jak smutek uchopit jako příležitost, je nejpříhodnější terapie. Terapie nám pomůže vypořádávat se se zahlcujícími emocemi. Na své emoce získáme nový pohled, nově je zpracujeme, prožijeme.

Prvním krokem terapeutů v léčbě ekologické úzkosti je uvědomění si, že strašná reakce na skutečný stav není patologická. Environmentální žal je zcela normální reakcí, i když to klient považuje za hluboce znepokojující. Terapeuti musí brát obavy klientů ze situace vážně a „nepředpokládat, že se jedná o dysfunkční problém duševního zdraví nebo že osoba trpící ekologickou úzkostí je nějak nemocná“. Strach a úzkost v souvislosti s globálním oteplováním mohou zhoršovat již existující stavy duševního zdraví.

S klienty, kteří prožívají environmentální žal, cílíme na odpovídající emoční zpracování, na posílení nových účinnějších a zdravějších reakcí. Dochází k odžití pocitů truchlení, pochopení a porozumění tomu, co se mi děje. V terapii pomáháme lidem čelit realitě. Pomáháme klientům vybudovat emoční odolnost a posunout se k pozitivní změně.

Díky posílení odolnosti snáze odrážíme prožívaný stres a tlak. Pomáhá nám udržet spojení se sebou samými a s druhými. Krize jako pozvánka k důkladné transformaci. Klienty podporujeme v dosažení duševní pohody, překonání traumatu, úzkosti, žalu, disonance a odolnosti v udržitelnosti.

Výsledkem může být porozumění, že když lidé nebudou ochraňovat, na čem jim záleží, tak o to mohou přijít. Poznají své možnosti, a také co je jim příjemné. Stanou se aktivnějšími. Někteří budou chtít blokovat teplárnu, jiní začnou třídit odpad. Ve zvládání environmentálního žalu pomáhá také prožitek komunity.

Jak říká Maria Popova: “Kritické myšlení bez naděje je cynismus. Naděje bez kritického myšlení je naivita.” Je trochu ironické, že nejméně moderní lidé se snaží chránit planetu nejvíce. A ti nejbohatší a nejmocnější vysávají výhody.

Australští domorodci stejně jako původní obyvatelé Jižní Ameriky v čele se šamany se snaží planetu ochránit, žít s ní v souladu. Psychoterapie nám může být nápomocna právě v nalezení naší polohy popření, aktivismu nebo ve změně životního stylu.