Nová řecká pravicová vláda, která vzešla z voleb v roce 2004, prozradila světu, že její socialistické předchůdkyně hlásily Eurostatu již od roku 2000 zmanipulovaná čísla, včetně těch, na jejichž základě bylo Řecko přijato do eurozóny. Více ve čtvrtém díle ekonomického eposu…

- První díl seriálu o příčinách eurokrize - Tikající eurobomba: Budiž euro (1991–97)
- Druhý díl seriálu o příčinách eurokrize - Kašleme na Maastricht (1997 - 2001)
- Třetí díl seriálu o příčinách eurokrize - Tikající eurobomba: Život s eurem (2001–2004)



Hledání viníka

José Manuel Barroso, portugalský občan a předseda Evropské komise, ale Řecko neodsoudil. Pochválil novou vládu za projevenou otevřenost a poblahopřál jí k tomu, že učinila tak „smělý krok“ k nápravě věcí minulých. Teď je na Řecku, aby si do roku 2006 udělalo v účetních knihách pořádek, dodal.

Brzy se však ukázalo, že noví správcové Atén ovládají takzvané kreativní účetnictví stejně mistrně jako předešlé kabinety. Vojenské výdaje evidovali retroaktivně k datu zadání zakázky, nikoli platby, čímž je chytře vyjmuli z aktuální rozvahy. Úředníci odmítali vypracovávat prognózy rozpočtových trendů a při svém rozpočtovém plánování operovali s naprosto fiktivním deficitem ve výši tří procent HDP.

Sardelis, ředitel „dluhové agentury“, byl odejit. Jeho nástupce však dál využíval bezpříkladně nízkých úrokových sazeb u státních bondů. Roku 2005 byl výnos u řeckých dluhopisů pouze o 0,16 procentních bodů vyšší než výnos u dluhopisů německých. Trh zkrátka kupoval, a tak Řekové prodávali. Za rok 2006 vzrostl jejich státní dluh o 14,7 procenta.

V Bruselu začalo vzájemné obviňování. Úředníci se přeli o to, kdo komu vlastně poskytl nesprávné či neúplné informace. Měnový komisař Evropské unie ukazoval prstem na generálního ředitele Eurostatu, který svalil vinu na Evropskou komisi. Ta zase kritizovala Evropskou centrální banku. K potyčce se přidaly národní vlády a finanční ministři a namísto všeobecného optimismu, který v Evropě převládal na přelomu tisíciletí, se najednou na obzoru začala stahovat černá mračna.

A jako by to nestačilo, uhasly i naděje na silný ekonomický růst v eurozóně. Churavělo zejména Německo, růst byl však minimální v celé Evropě a nad údaji o nezaměstnanosti se vrásnilo nejedno čelo. V sídle Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu se Evropa probírala neustále.

Mezinárodní měnový fond varuje

Vedení Mezinárodního měnového fondu dění v Evropě pozorně sledovalo. Země eurozóny, které si od konce 90. let stavěly světlé ekonomické zítřky, převážně na dluhových základech, již tehdy vězely v dluzích až po temeno. Toho si však sotvakdo všímal a prakticky nikdo to nepovažoval za žádný větší problém. Ti největší dlužníci se podobali myši, která je samou radostí bez sebe, že připadla na kousek sýra, ale nevšimla si, že jakmile po něm skočí, sklapne past.

Tenkrát odpovídal šéfekonom Mezinárodního měnového fondu Rogoff na otázku, zda by se mohla eurozóna rozpadnout, jednoduše: „Jistěže mohla.“ Rogoff si zaprorokoval, že za deset let by už některé země ani nemusely být členy měnové unie. Jeho kolegové, zejména Evropané, prý na něj přitom pokaždé koukali, „jako bych měl o kolečko víc“.

V Evropě je bál. Jen Němci si vyhrnují rukávy

Fond si povšiml „evropské paralýzy“, tvrdí Rogoff. Politická unie, která byla Evropanům dlouhá léta slibována coby reálný rámec technické měnové unie, se nestala skutečností. Evropský večírek však nevzrušeně pokračoval dál, a dokud hrála hudba, všichni chtěli tančit. Tedy všichni kromě Němců, kteří měli plné ruce práce se zaváděním bolestivých a nepopulárních reforem (známých jako Agenda 2010 a Hartz IV) pracovního trhu a sociálního státu.

„To, co tenkrát Němci dokázali, je vskutku obdivuhodné,“ uznává Rogoff. „Rozpoznali dluhové problémy a systémové slabiny a pak je s důsledností sobě vlastní začali eliminovat.“ Leč země jako Řecko, Portugalsko či Itálie se k podpoře hospodářské produktivity, reformám sociálních systémů a omezování výdajů příliš neměly, a místo toho nabíraly další a další půjčky se stále delší splatností, čímž vlastně odkládaly nutná rozhodnutí co nejdále do budoucna.

Kritikové se však namísto nich zaměřili na Německo. Němci, tvrdili, tlačí své evropské partnery ke zdi. Německé exporty do zemí eurozóny rostly v průměru o sedm procent ročně, zatímco 73 procent německého obchodního přebytku pocházelo právě odtud.

Reformy Agendy 2010 zatlačily na mzdy a pomohly snížit náklady na jednotku práce, takže Německo získalo ještě větší konkurenční výhodu oproti zemím jako Itálie či Řecko. Zatímco tedy náklady na jednotku práce v Německu klesaly, ve většině ostatních zemí eurozóny, zejména Řecku, naopak stoupaly.

Strukturální problémy Řecka

Řekové mezitím dál využívali laciných půjček a čile nakupovali na úvěr. Pořizovali si německá auta a další produkty německého strojírenství, což zvyšovalo německý domácí produkt, a na domácí reformy ani nepomysleli. Ani jeden politik nebyl ochoten prostříhat obludně zaplevelený veřejný sektor, sotvakdo se zajímal o splátky úvěrů, obchodní deficity či náklady na práci a jen velmi málo lidí aktivně bojovalo proti korupci, dotačním podvodům či nezaslouženým privilegiím. Důsledky jsou dnes nejlépe vidět v severním Řecku, v oblasti hraničící s Bulharskem.

Téměř všechny z mnoha někdejších továren a skladů v průmyslové zóně Komotini jsou dnes zavřené, přesto však vypadají, jako by byly zbrusu nové. Komotini je učebnicovým příkladem toho, proč řecká ekonomika neroste, proč je nekonkurenceschopná a proč v Řecku není vidět žádný pokrok.

Většina tamějších firem nikdy v ničem nepodnikala. Opuštěné budovy jsou ve skutečnosti pozůstatky dotačního podvodu. Developeři dostali od Atén a Unie dotace a levné půjčky, aby postavili továrny a sklady, oni však nikdy neměli v úmyslu něco vyrábět či skladovat.

Podle Transparency International je Řecko nejzkorumpovanější zemí v EU. Povolenky a certifikáty lze pořídit pouze za hotovost. Ne všichni Řekové v tom však vidí problém. Někteří považují korupci za součást řecké kultury a mají rovněž za to, že platit daně není nezbytně nutné. Proto se stát potýká s dvojím rozpočtovým problémem. Na jedné straně rozbujelá byrokracie brání některým podnikům v růstu a ziskovosti. Na straně druhé ty podniky, které rostou a vykazují zisk, si našly cestičky, jak neplatit téměř žádné daně. Odhaduje se, že řecký rozpočet přichází rok co rok o 20 miliard eur na nezaplacených daních. Třetina řecké ekonomické aktivity zůstává nezdaněna.

Bídný řecký rating

V září 2008, kdy finančními trhy zatřásl bankrot Lehman Brothers, si řecká vláda oddechla v domnění, že utekla hrobníkovi z lopaty. Řecké banky držely jen velmi málo oněch údajně inovativních produktů, které vynalezli finanční mágové z Wall Street. Za rok 2008 však řecký státní dluh vzrostl na 110 procent HDP a předehnal ten italský. Navíc podíl zahraničních věřitelů Řecka byl rovněž výrazně vyšší. Země překrásných ostrovů se nacházela v mnohem vážnější situaci, než si byla ochotna přiznat.

Ratingové agentury, které hromadně dávaly bezcenným papírům dobrozdání, se po krachu Lehmanů dostaly pod důkladný drobnohled. Hodnotily koneckonců nejen firmy, ale i celé státy. Jaký má jejich úsudek vlastně váhu, ptali se lidé. Spletli se v případě národních ekonomik stejně jako v případě soukromých společností?

Tři největší agentury dlouhá léta rutinně udělovaly zemím eurozóny rating AAA nebo AA. Až 14. ledna 2009 se jedna z nich, Standard & Poor’s, odhodlala ke snížení hodnocení řeckých bondů na A-. Byl to nejnižší rating mezi všemi 16 členskými zeměmi eurozóny. Z dnešního pohledu šlo o počátek konce.

Řecký downgrade navedl Evropu na sestupnou spirálu, na níž si evropští lídři uvědomili, jak křehké euro vlastně je a jak vysoce infekční může být i tak malá země jako Řecko.

Za downgradem stál jistý Marko Mršnik, „analytik suverénní bonity“, který měl u Standard & Poor’s na starosti řecké dluhopisy. Slovinský rodák s novináři nemluví, jeho zprávy však svědčí o tom, jak vidí situaci na trzích.

Kancelář má v londýnské Canary Wharf, nóbl obchodní čtvrti plné blyštivých fasád a módních kaváren, vybudované na troskách staré průmyslové společnosti. Kanceláře tu měla banka Lehman Brothers, až do samého konce.

Ochablé orgány

Čistě ekonomická kritéria jsou k nahlédnutí v tabulkách publikovaných centrálními bankami, Eurostatem a Mezinárodním měnovým fondem. Ovšem onen druhý aspekt, státní politiku, na kalkulačce nevypočítáte. Ten souvisí s kvalitou státní správy, rozbujelostí korupce, vlivem odborů, vzpurností mladé generace a silou politických lídrů. Jde o kritéria „měkká“, leč neméně důležitá.

Mršnik vysvětlil své rozhodnutí snížit řecký rating tak, že pokračující finanční a hospodářská krize umocnila fundamentální nedostatek konkurenceschopnosti řecké ekonomiky. Jakmile byl downgrade oficiálně oznámen, ceny na aténské burze se propadly a úrokové míry vzrostly. Potenciální kupci řeckých dluhopisů požadovali vyšší kompenzaci za vyšší riziko. Od toho okamžiku kdykoli si Řecko chtělo půjčit miliardu eur (neboli prodat dluhopisy za miliardu eur), muselo slíbit, že svým věřitelům vyplatí na úrocích o 2,8 milionu eur víc, než kolik platilo Německo.

Evropská komise, kterou downgrade velmi zneklidnil, zahájila proti Řecku další nepřiměřenou deficitní proceduru. Šlo však o pouhé gesto, výraz bezmoci. Sankční procedura, nikoli překvapivě, ani tentokrát ničeho nedosáhla. Dodnes nebyla za překročení dluhových limitů penalizována jediná členská země eurozóny. Sankční mechanismus eurozóny je jen prázdná hrozba. Špatně navržená byla již od samého počátku. K čemu je dobré napařit pokutu zemi, která vězí po krk v dluzích?

V říjnu 2009 nahradila pravicovou vládu v Aténách nová socialistická vláda Jorgose Papandrea. Po Papandreově vítězství napsal Mršnik tajný dopis zákazníkům Standard & Poor’s, v němž uvedl, že vzhledem k opakovaným rozpočtovým pochybením mnoha předešlých řeckých vlád se teprve ukáže, zda mají noví řečtí lídři vůli přijít s důvěryhodnou rozpočtovou strategií. Znělo to diplomaticky, ve skutečnosti však šlo o ryzí sarkasmus. Investoři pochopili – propad řeckých dluhopisů z výšin bezpečné investice na úroveň žetonů v kasinu se zrychloval.

Řecká tragédie mohla začít.



Stručné dějiny eura původně vyšly v německém týdeníku Spiegel.

Přeloženo pro Finmag.

Pokračování příště.