Evropa stojí na kraji srázu a dívá se dolů do propasti, stálo v předešlém díle seriálu. Přední evropští státníci jsou zoufale nejednotní a přibírají na váze, protože kvůli takzvanému řešení dluhové krize se svolává jeden summit a jeden pracovní oběd za druhým. Jenže peníze mezitím docházejí: příští rok bude potřeba zaplatit staré dluhopisy – jenže nové nikdo nechce...

- První díl seriálu o Evropě před kolapsem - Kontinent na pokraji propasti



Čím zoufaleji se vlády zemí eurozóny snažily zefektivnit EFSF, tím rychleji padaly ceny jejich dluhopisů. „Výraz ‚stávka investorů‘ zdaleka nevystihuje to, co se dnes v Evropě děje,“ říká Joachim Fels, šéfekonom americké investiční banky Morgan Stanley. „Nazval bych to úprkem před státními dluhopisy.“

V listopadu vystřelily úroky italských, španělských a dokonce i francouzských dluhopisů vzhůru, v nepřímé úměře k cenám těchto bondů. To byla známka rostoucího rizika bankrotu, které dnes investoři vnímají téměř u všech členských zemí eurozóny. Itálie musela nedávno nabídnout ke svým desetiletým bondům víc než sedmiprocentní úrok.

Otázka, jak dlouho mohou ještě vysoce zadlužené země na periferii eurozóny vydržet, je stále naléhavější. Minulý týden nabyly splatnosti italské dluhopisy ve výši téměř devět miliard eur, ovšem ke konci roku to bude víc než 30 miliard eur.

Když už státy nedokážou udat investorům svůj dlouhodobý dluh, začnou lepit rozpočtové díry krátkodobými půjčkami. U těch však kupující požadují vyšší a vyšší úrokové míry. V pátek musela Itálie nabídnout za šestiměsíční bondy téměř 6,5procentní úrok. Tato provizorní strategie však může fungovat nejpozději do prvního čtvrtletí 2012, kdy dospěje ke splatnosti víc než 112 miliard eur italského státního dluhu.

Všeobecný ústup

To protože konec stávky investorů je v nedohlednu. V první fázi dluhové krize politici od Bruselu po Berlín stále chovali podezření, že Řecko tlačí na pokraj bankrotu „spekulanti“ spolu s ratingovými agenturami.

Dnes je však zřejmé, že na všeobecný ústup z krizí postižených zemí už troubí téměř všechny kategorie investorů. „Už nejde jenom o banky. Dnes odprodávají dluhopisy zemí eurozóny i pojišťovny, penzijní fondy, a dokonce i státní suverénní fondy,“ podotýká Joachim Fels. Investory z Evropy vyhánějí obavy ze ztrát a zániku eura, jakož i politici, kteří tyto obavy svými špatnými rozhodnutími vyvolali.

Už první pokus o záchranu Řecka zasadil semínka budoucích problémů. V květnu 2010 vymámil německý ministr financí Wolfgang Schäuble z německých bank slib, ač nezávazný, že nechají úvěrové linky řeckým bankám otevřené a nezačnou odprodávat řecké dluhopisy.

Rok nato se banky cítily zrazené. Po týdnech vyjednávání bankovní sektor se sebezapřením kývl na „dobrovolný“ sestřih řeckého dluhu. Banky nejprve odpustily Řecku 21 procent svého nároku a v říjnu kývly na další, 50procentní odpis.

Vysoká cena

Investoři považují účast soukromých věřitelů na oddlužovacím programu za vážnou chybu. Pokud nedokáže plně splácet své závazky jedna členská země eurozóny, kdo zaručí, že se k ní v budoucnu nepřidají další?

Josef Ackerman, generální ředitel Deutsche Bank, varuje, že spousta investorů z Asie a Spojených států nebude ochotna evropské dluhopisy za těchto podmínek kupovat. „Za porušení zásady, že evropské dluhopisy jsou bezrizikové, budeme v dohledné budoucnosti platit velmi vysokou cenu,“ uvedl Ackerman nedávno ve Frankfurtu.

Řada jeho kolegů z bankovní branže souhlasí. V kuloárech listopadového summitu zemí G20 v Soulu představitelé eurozóny naznačili, že podíl soukromých investorů na nákladech státních bankrotů se bude týkat pouze nového dluhu, nejdříve od roku 2013. V nervózním chaosu roku 2011 si nyní investoři uvědomují, že všechna tato ujištění jsou bezcenná.

Politici se dopustili i dalších vážných chyb. Šestadvacátého října bruselští, pařížští a berlínští záchranáři eura uvalili na své banky vyšší požadavky kapitálové přiměřenosti (devět procent celkových aktiv), aby banky byly lépe připraveny na potenciální krach některých zemí eurozóny. Banky nyní musejí do Vánoc předložit plán, jak nové požadavky hodlají do června 2012 splnit.

Toto opatření, které mělo stabilizovat bankovní systém eurozóny a zmírnit dopady možných státních bankrotů, se však obrátilo proti svým autorům. Tak především tím země eurozóny vyslaly signál, že se reálně obávají svého vlastního bankrotu. V takové situaci by se pokusil odprodat své eurozónové dluhopisy každý racionální investor.

Dluhopisový výprodej

Za druhé se většina bank nesnaží plnit nové požadavky kapitálové přiměřenosti prostřednictvím dodatečného kapitálu. To by totiž vzhledem k extrémně vyhrocené situaci na trzích ani nebylo možné. Místo toho banky raději redukují své rozvahy (a tedy i kapitálovou přiměřenost) odprodejem aktiv, například právě státních dluhopisů.

Podle studie německého státního finančního holdingu Landesbank Baden-Württemberg (LBBW) snížily banky v centrálních zemích eurozóny svá portfolia státních, bankovních a firemních dluhopisů z periferie eurozóny od začátku roku 2010 o 25 procent, na bilion eur. „Redukční trend bude s největší pravděpodobností dále pokračovat,“ uzavírá zpráva LBBW.

A co hůř, atraktivitu státních papírů do budoucna dramaticky snižují i sami bankovní regulátoři. Dosud totiž banky nemusely zajišťovat své investice do evropských státních bondů žádným vlastním kapitálem. To bylo pro státy samozřejmě výhodné, protože to znamenalo, že pro svůj dluh najdou mezi bankami vždy nějaké ochotné kupce. To se však po zavedení nových regulací, které už kapitálovou zajištěnost suverénního dluhu vyžadují, nejspíše změní.

Na urychlený úprk od státních papírů má vliv i kalendář. Banky, investiční fondy a pojišťovny krátce před koncem roku uzavírají své účetní knihy a do žádných nových nákupů se už nepouštějí. Zároveň odprodávají cenné papíry, které jim v daném roce přinesly jen ztrátu – jako například evropské státní dluhopisy. Jen málokterá instituce by totiž chtěla vysvětlovat svým klientům, proč po téměř dvouleté dluhové krizi ještě stále drží suverénní dluh postižených zemí.

Ze všech výše uvedených důvodů jsou nyní vysoce zadlužené země odříznuty od přísunu nových peněz, stejně jako tomu bylo u bank po krachu Lehman Brothers v roce 2008. Kdo je tedy bude v budoucnu financovat?



Text vyšel v německém týdeníku Spiegel.

Přeloženo pro Finmag.