Ve žluté zemi, biopalivům zaslíbené, by mohlo být přínosné publikovat následující rozhovor s Timem Searchingerem. Searchinger. který působí na katedře environmentální politiky Princetonské univerzity a v Institutu pro výzkum přírodních zdrojů, v něm vyvrací nejzávažnější mýty o biomase a biopalivech jako spásném zdroji energie.

Význam „zelené“ energie neustále roste, neboť státy prosazují obnovitelná biopaliva a elektřinu z biomasy, která má nahradit fosilní paliva. V posledních letech ale přibývají i vědecké studie, z nichž vyplývá, že biopaliva ve skutečnosti nejsou – pokud jde o celkové emise oxidu uhličitého – neutrální. Započteme-li do rovnice skryté emise, které jsou důsledkem změny využívání půdy, jsou biopaliva škodlivější než ropa. Výzkumník z Princetonské univerzity Tim Searchinger tvrdí, že bioenergie je vzhledem k rostoucí poptávce po půdě a potřebě snížit uhlíkové emise slepá ulička.



Údajná hlavní výhoda bioenergie spočívá v tom, že je „uhlíkově neutrální“, protože při spalování biomasy se uvolňuje uhlík, který rostliny vstřebaly během růstu, takže do ovzduší žádný dodatečný nepřidávají. Proč je to podle vás nesprávné?

Je to rozšířený omyl. Při spalování biomasy pochopitelně vypouštíme do ovzduší uhlík, stejně jako v případě fosilních paliv. Teorie říká, že biomasa uvolňuje pouze ten uhlík, který dříve absorbovala. Jenže k tomu, aby taková kompenzace skutečně fungovala, by muselo jít o „přidanou hodnotu“. Chce-li vám zaměstnavatel vynahradit přesčasy dovolenou, musí vám přiznat nějaké dny navíc, a nikoli pouze započítat ty, na které stejně máte nárok. A podobně je to i s pěstováním biomasy – kalkulovat s plodinami, které byste pěstovali, i kdyby se z nich biomasa nevyráběla, je pomýlené. Tomu se v účetnictví říká dvojí započítávání.

Můžete ten pojem rozvést? Rostliny jsou obnovitelné, proč tedy podle vás nejsou uhlíkově neutrální?

Dobrým příměrem je třeba vaše měsíční výplata. Pokud ji utratíte, nemusíte si dělat starosti, protože další dostanete zase příští měsíc. Co kdybych vám tedy řekl: „Dejte mi svou výplatu, vždyť za měsíc dostanete další.“ S tím by pochopitelně souhlasil jedině blázen. Z těch peněz přece musíte zaplatit nájem, jídlo a možná si něco chcete i uspořit. Kdybyste mi ji odevzdali, vznikla by vám značná škoda. A stejné je to i s rostlinami a uhlíkem, který vstřebávají. Ty nám slouží ke konzumaci, ve stavebnictví nebo třeba jako les. Člověk je bohatší, jen když dostane v práci přidáno. A ovzduší je zase čistší, jen když zasadíme víc rostlin. Pouhá změna využívání těch stávajících, jak je to mu v případě biopaliv, však žádnou přidanou hodnotu nepřináší. To je základní intuitivní omyl, kterého se lidé v debatách o biopalivech dopouštějí.

Kdy se vůbec začalo vážně uvažovat o tom, že by se v elektrárnách mohlo spalovat dřevo?

Ještě donedávna se elektřina, mluvíme-li o biomase, vyráběla pouze z dřevního odpadu. Začalo to téměř náhodou. Evropa schválila pravidla, podle nichž byla každá biomasa automaticky uhlíkově neutrální, bez ohledu na to, odkud se brala. A tak elektrány začaly nakupovat dřevní pelety vyráběné z celých stromů nebo jejich částí. Vlastníci lesů si uvědomili, že takto lze vydělat velké peníze, a myšlenku biopaliv také podpořili. Neexistuje ale jediná environmentální studie, která by říkala, že kácet lesy je dobrý nápad. Všechny operují pouze s biomasou vyráběnou z dřevního odpadu.

Jde v podstatě o účetní omyl, z něhož se zrodilo celé průmyslové odvětv, které dnes dodatečně hledá ospravedlnění své existence. Když se zeptáte výrobců, řeknou vám, že používají výhradně odpadní materiál, jenže to není pravda. Jde pouze o slovíčkaření.

Takže oni odpadní materiál ve skutečnosti nepoužívají? Co tedy?

Za odpad můžeme považovat pouze rostlinnou hmotu, která by jinak zůstala v lese a nenalezla žádné využití. Ta ale představuje jen minimální objem dřeva. Jde v podstatě jen o vrchní větve, které jsou příliš tenké a listnaté, než aby z nich byla použitelná dřevní drť. Bohužel, mluví-li dnes výrobci biopaliv o rostlinných zbytcích, myslí tím zejména dřevo stejné kvality, jaké slouží v papírnictví k výrobě buničiny. Jenže pokud z takových stromů začnete vyrábět biomasu, znamená to, že pro potřeby papírnického průmyslu musíte pokácet o to víc stromů.

Co když se ale biomasa pěstuje na jinak nevyužitelné, neboli „marginální“ půdě, takže nevytlačuje stávající lesy a kvalitní zemědělskou půdu?

Především je nutno zmínit, že žádná marginální půda ve skutečnosti neexistuje. Studie, které poukazují na hypotetické rozsáhlé lány marginální půdy, se dopouštějí podobného omylu, jakým je dvojité započítávání. Většinou vyjdou z odhadu potenciální zemědělské půdy na světě, od nějž odečtou už využívanou půdu, a zbytek označí za „marginální“. To ale znamená, že do marginální půdy započítávají i většinu světových lesů. Jiné studie sice hustší lesy vyloučí, v „marginální“ půdě jim ale pořád zůstanou pastviny pro chovný skot a lesnaté savany, kde vládne ohromná biodiverzita a které jsou významným absorbentem uhlíku. Jinými slovy jsou v té či oné podobě přínosné pro životní prostředí už dnes. Pokud dáte savany do služeb bioenergie, uvolníte tím do ovzduší ohromná kvanta uhlíku. S kolegy jsme vypracovali studii, v níž tvrdíme, že kdybychom z vlhkých afrických savan udělali zdroj buničinové biomasy, vedlo by to k dramatickému zvýšení podílu skleníkových plynů v ovzduší prakticky na celém světě.

Dobře, takže problém s biomasou spočívá v tom, že zabírá spoustu úrodné půdy. Co kdybychom ji ale pěstovali jen v malém množství?

Zde vidím dva problémy. Zaprvé nesmíme zapomínat na takzvané náklady obětované příležitosti, poněvadž na každé půdě s biomasou bychom mohli alternativně pěstovat konzumní plodiny, potažmo zasadit les, který by pohlcoval uhlík. Vzhledem k tomu, že do budoucna budeme pravděpodobně muset zvýšit produkci potravin o sedmdesát i více procent, bude úrodná půda nesmírně cenná. I když na zlomku zasadíte malé množství biomasy, získáte jen nevelký užitek a ztratíte mnohem víc.

Druhá potíž spočívá v tom, že i malé množství bioenergie vyžaduje nesmírný objem biomasy, a tudíž i půdy. Kdybyste například veškerou komerční těžbu dřeva na celém světě odklonili na výrobu biomasy, získali byste jen asi tři procenta globální energie navíc. Zkuste si představit, jaký dopad by pouhá tři dodatečná procena energie měla na světové lesy a lesní hospodářství.

Proč tedy tolik studií poukazuje na ohromný potenciál dalšího pěstování biomasy?

Tak především započítávají půdu, na které se už dnes pěstují konzumní plodiny, komerčně využitelné lesy nebo kde roste zeleň, která pohlcuje uhlík. Zmíněná marginální půda je jen jedním příkladem tohoto dvojitého započítávání. Velkorysé bioenergetické odhady navíc vycházejí z teoretického potenciálu, který v praxi nemá velkou vypovídací hodnotu. Můžeme kupříkladu říct, že potenciálně bychom dokázali poskytnout vzdělání každému člověku na zeměkouli nebo že teoreticky máme tolik potravin, že by všichni na světě mohli jíst steak třikrát denně, nebo že bychom z větrné a solární energie mohli teoreticky pokrýt celosvětovou poptávku hned několikrát. Jenže o to tady nejde. My se musíme ptát, jaký je realisticky potenciál, vzhledem k ekonomickým a praktickým limitům. Pravda je taková, že skutečný potenciál bioenergie je velmi omezený.

Jak vychází bioenergie ze srovnání s ostatními obnovitelnými zdroji?

Biomasa produkuje energii prostřednictvím fotosyntézy, v jejímž rámci v zásadě dochází k přeměně slunečního záření na využitelnou energii. Takový způsob výroby energie je ovšem mimořádně neefektivní a vyžaduje velké množství půdy, srážek a teplého podnebí. Naštěstí máme fotovoltaiku, která využívá sluneční záření podstatně hospodárněji, a navíc je den ode dne levnější a efektivnější. Náš tým vypočetl, že kdybychom se zbláznili a většinu úrodné zemědělské půdy v Brazílii zastavěli solárními panely, produkovali bychom zhruba třicetkrát víc energie, než kdybychom tutéž půdu osadili cukrovou třtinou určenou k výrobě biomasy. Závěr zní, že k výrobě elektřiny ze Slunce nepotřebujeme žádné prostředníky, natož takto nehospodárné. Fotosyntéza je naprosto klíčová, bavíme-li se o pěstování potravin a lesnictví, ovšem k výrobě elektřiny se absolutně nehodí.

Je bioenergie přitažlivější možností pro rozvojové země?

V mnoha zemích světa pálí lidé biomasu – zejména dřevo a mrvu – protože jim nic jiného nezbývá. Kdyby platilo, že moderní a efektivnější bionergie jen nahradí tu tradiční, nikdo by nic nenamítal. Jenže tak to není. Například Indonésie uvažuje o zvýšení podílu biodieselu z palmového oleje, protože palma olejová je v Indonésii hlavní hospodářskou plodinou. Z hlediska uhlíkových emisí jsou však biopaliva horší než ta fosilní. Indonésie je zvlášť odstrašujícím příkladem, poněvadž tam kvůli výsadbě palmových hájů dochází k rozsáhlému mýcení deštných pralesů. Je sice pravda, že v Indonésii existuje spousta již odlesněných oblastí, kde by se palmy také mohly pěstovat, jenže takto získaný olej by měl sloužit k pokrytí rychle rostoucí poptávky po potravinách, a ne k výrobě biopaliv.

Jak se na příspěvek bioenergie ke snižování uhlíkových emisí dívá Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC?)

Na nejnovější zprávě IPCC se podílela i bioenergetická skupina. Ta však obnášela jak kritiky, tak příznivce bioenergie, a obě skupiny se nakonec argumentačně propracovaly k remíze. I z jejich kompromisních závěrů ale stále vyplývá, že velkovýroba bioenergie může být prospěšná. Pokud například příznivci tvrdí, že bychom mohli vyrábět 500 exajoulů bioenergie ročně, a odpůrci že nula, kompromisní závěr pořád činí 250 exajoulů. To ovšem nelze považovat za reálnou hodnotu. Odpovídá zhruba stu procent veškeré světové úrody, jakož i veškeré světové těžby dřeva, veškerého rostlinného odpadu a veškeré vegetace, kterou spase dobytek.

Změnil se v posledních letech pohled IPCC na bioenergii?

Ve zprávě IPCC z roku 2001 se píše, že bychom z biomasy mohli pokrýt sto procent celosvětové energetické spotřeby. Tento odhad vycházel z výše zmíněných mylných výpočtů, které operují s „potenciální zemědělskou půdou“, což obnáší doslova celou Amazonii a celou Konžskou pánev. V podstatě jde o veškerou úrodnou půdu na světě, která dnes neslouží zemědělským účelům. Vyjdete-li z předpokladu, že všechna tato půda je automaticky k dispozici, dospějete ke špatným závěrům.

Co biopaliva „třetí generace“, která se vyrábějí z mořských řas? Nejsou ta možným řešením problému s půdou?

Bylo by skvělé, kdybychom jednou dokázali pěstovat řasy efektivně, v dohledné budoucnosti ale o žádný významný zdroj energie nepůjde. Když si spočítáte, kolik vody, dusíku a dokonce i souše kultivace řas vyžaduje, pak ani optimistické odhady nedopadají dobře. Navíc znovu opakuji, že i kdybychom řasy dokázali produkovat dostatečně levně, rozhodně bychom je neměli pálit. Řasy jsou bohatým zdrojem bílkovin a byly by podstatně užitečnější jako krmivo nebo hnojivo. Používat řasy k výrobě biopaliv by bylo jako spalovat maso.

Proč podle vás tolik odborníků prosazuje bioenergii?

Jeden důvod zní, že boj s klimatickými změnami by byl mnohem snazší, kdybychom měli k dispozici spoustu volné půdy či uhlíkově neutrální biomasy, která by jen čekala na sklizení a zpracování. Navíc se řada odborníků chytila do pasti zmíněného problému s dvojím započítáváním; bude chvíli trvat, než se všechno vyjasní. I když totiž dnes už nikdo tento problém nepopírá, objevily se nové argumenty. Například někteří příznivci biopaliv z akademické obce tvrdí, že do budoucna budeme umět produkovat nesrovnatelně více potravin s podstatně nižšími nároky na půdu, takže na uvolněné půdě bychom pak mohli pěstovat biomasu. To bohužel není příliš pravděpodobné, ale i kdyby se tak skutečně stalo, bylo by rozumnější počkat, až se ona hypotetická půda skutečně uvolní, než ji dáme do služeb bioenergie. A i v takovém případě bychom udělali lépe, kdybychom ji například znovu zalesnili a elektřinu ze Slunce získávali raději prostřednictvím fotovoltaické technologie.



Přeloženo pro Finmag.