Letos jsem se k uprchlíkům už nechtěl vracet, ale musím. Důvod je jasný.

Váleční běženci ze Sýrie postavili Evropu před zapeklité mravní dilema. Na jedné straně nás tisíciletá křesťanská a humanistická tradice učí pomáhat lidem v nouzi, na straně druhé stojí praktické problémy, které může člověk přehlížet jen na vlastní riziko.


Když letos na jaře začaly do Evropy proudit desítky tisíc lidí z Blízkého i dálnějšího východu denně, reakce tradiční ultrapravice byla předvídatelná – Čechy Čechům, Evropa Evropanům, bílý jezdec jede tmou a podobně. Ohraná písnička, kterou posloucháme od revoluce.

Překvapivě však zareagovala intelektuální elita národa. Zatímco dříve podobné projevy nikdy nebrala vážně – hlavně protože je nikdy nebral vážně ani většinový Čech – tentokrát se vůči nim hlasitě vymezila. Bohužel, proti jednomu extrému postavila druhý.

Řada intelektuálů ve víru vášnivého argumentu odmítala připustit jakoukoli námitku vůči masové migraci. Samozřejmě nikoli z hlouposti, nýbrž ve snaze neustoupit ultrapravici ani o krok. Šlo o chvályhodnou pohnutku, ve výsledku se však elita zoufale odcizila zbytku národa, který proti zahraničním naplaveninám v zásadě nikdy nic neměl, ale nehodlal si nechat namlouvat, že totální kolaps vnějších hranic Schengenu a společné azylové politiky zase tolik nevadí, hlavně že pomáháme.

Názor, že jasně dané a přísně hlídané státní hranice nejsou žádný ideál a že budoucností lidstva je společná globální vesnice, je s námi už dlouho. Je to vize, kterou také sdílím. Z hloubi duše doufám, že si jednou budeme moci dovolit Schengen na celém světě. Netušil jsem ale, kolik vážených a respektovaných komentátorů by hranice rádo rozpustilo už dnes.

O jak pomýlenou představu jde, ukázal francouzský Pátek třináctého. Celé měsíce bezpečnostní experti a představitelé tajných služeb varovali, že se zhroucením schengenských hranic ztrácejí přehled o tom, kdo do Evropy připlouvá s úmyslem zabíjet. Pohlaváři Islámského státu vykřikovali, že k nám posílají tisíce bojovníků, což byla doufejme jen propaganda. Bohužel se zdá, že úplně také nelhali. Podle prvních zpráv přinejmenším dva útočníci připluli do Evropy docela nedávno na neřízené uprchlické vlně.

V následujících dnech se stanou francouzské tajné služby terčem neúprosné kritiky. Páteční útok byl podle všeho ten organizačně nejsložitější, k jakému kdy v Evropě došlo, a francouzští občané se budou přirozeně ptát, jak je možné, že o něm nikdo nevěděl. Kdyby se ovšem stalo nečekané a některý zpravodajec se veřejně ohradil, že nejde o selhání špionáže, nýbrž politiky, měl by naprostou pravdu. Evropské mocnosti připustily totální kolaps dekádami prověřeného azylového systému, vzdaly se tradiční regulované přistěhovalecké politiky, a zpravodajským službám tak jejich práci v podstatě znemožnily.

Ochrana životu a majetků občanů je jedním z primárních důvodů, proč si lidé stát ze svých daní platí. A stát musí mít hranice, jinak tuto svou povinnost v dnešní realitě nemůže vykonávat. Nikdo samozřejmě nemůže jednoznačně říct, že ve staré před-schengenské, před-uprchlické Evropě by se podobná katastrofa nestala. Ale že dosavadní politika evropských mocností obrovsky zvyšuje všemožná rizika, včetně teroru, o tom snad pochybuje málokdo.

Před válečnými uprchlíky a lidmi v nouzi nikdy nesmíme zavírat oči, jinak bychom si nezasloužili žít v ráji, kterým Evropa ve srovnání s většinou světa ještě pořád je. Evropa by měla vítat cizince bez ohledu na původ nebo vyznání, ať už k nám míří za bezpečím, za rodinou nebo třeba za lepším životem. Musí jít ale o proces promyšlený a řízený. Neregulovaná masová migrace nejenže pohádkově usnadňuje „práci“ náboženským a jiným psychopatům, ale také vede k pravému opaku vstřícné, multikulturní společnosti, která je, nebo by měla být, cílem všech lidí dobré vůle. Masová migrace obvykle končívá ohromnými monokulturními ghetty, kde lidé prakticky nepřijdou do styku s „domorodci“, kde jejich děti nedostanou kvalitní, pokud vůbec jaké vzdělání, a když dospějí do puberty, nenaleznou uplatnění jinde než v gangu nebo radikální buňce.

Doufám, že se Evropa nenechá vyprovokovat, protože o nic jiného islamistům nejde. Těm všeobecná radikalizace na všech stranách dokonale vyhovuje. Doufám ale zároveň, že konečně vezme rozum do hrsti a připustí si, že na pohostinnosti, která má své meze, není nic špatného. V opačném případě je často skloňovaný rozpad Schengenu ještě tím nejmenším, co nás může potkat.