Úvod autora blogu: Snad mně mí věřící spoluobčané odpustí, že jsem si vypůjčil názvosloví jejich věrouky ke svým nízkým účelům, každopádně název mého dnešního blogu mi připadá neodolatelně přiléhavý. Peter Schiff dnes díky Youtube požívá v Americe i v mnoha jiných koutech zeměkoule téměř zbožné úcty a každé jeho slovo napjatě sledují na internetu i v televizi statisíce fanoušků, pro které je Peter skutečně jakousi novodobou obdobou biblického proroka.


Od nás Čechů, od přírody skeptických a podezřívavých, mu nic takového zřejmě nehrozí a je to tak dobře. Ostatně Peter Schiff je také jen člověk a mnohokrát se ve svých předpovědích zmýlil. Jenže se také mnohokrát trefil. A jeho zásahy byly pozoruhodně početné a přesné. Pravděpodobně dnes neexistuje nikdo, kdo současnou krizi předpověděl s větší přesností a jistotou, včetně oslavovaného Nouriela Roubiniho.

Pokud patříte k lidem, kteří už nemohou slovo „krize“ ani slyšet, aniž by se jim zvedl žaludek, vzkypěla žluč a otevřela kudla v kapse, pak vězte, že se vám vůbec nedivím. Ale pokud se mnou ještě chvíli vydržíte, slibuji vám, že si přečtete, co jste ještě nikdy nikde nečetli.

Následující skromná antologie citátů, úryvků a komentářů, které Schiff sepisuje a věší na svou webovou stránku už od roku 2001, je fascinující cestou do pravěku, kdy ještě finančnímu světu vládli draví veleještěři jako Lehman Brothers, Bearn Stearns nebo Freddie a Fannie, kdy ekonomická flóra i fauna zažívala nebývalý rozmach a kdy ještě prakticky nikdo netušil, že se na Zemi řítí krizový asteroid, který ukončí éru velkých investičních dinosaurů a nastolí nový světový řád. Peter Schiff měl tehdy dalekohled natočený správným směrem a na blížící se katastrofu vehementně upozorňoval. Ta nepočetná hrstka, která se jej tehdy obtěžovala poslouchat, se mu často a s chutí smála.

A teď se pobavíme zase my.
(Pozn. - je to pořádný macek, takže to rozdělím na seriál. Dnes se vypravíme do let 2004 - 2005).



Newyorský Fed nevidí hypotéční bublinu. Má snad vlčí mlhu?: Federální rezervní banka v New Yorku včera zveřejnila zprávu, podle níž „neexistují přesvědčivé důkazy na podporu teorie celonárodní realitní bubliny“ a potenciální regionální pokles cen nemovitostí prý „nebude představovat nebezpečí pro celkovou americkou ekonomiku“. Zřejmě si dělají legraci, jinak to není možné. Ačkoli vzhledem k nedávné neschopnosti Fedu zaostřit na zjevnou inflaci není patrně ani divu, že trpí krátkozrakostí i v případě jasných známek realitní bubliny.
V druhé polovině 90. let odpověděl Alan Greenspan a další představitelé Fedu na otázku ohledně možné bubliny na akciových trzích tvrzením, že na bublinu nelze ukázat prstem dřív, než praskne. Já jsem ovšem toho názoru, že Fed dnes lže, až se mu od úst práší. To, že přestal na otázku realitní bubliny reagovat kamennou tváří a teď se může přetrhnout, aby popřel její existenci, pro mě jednoznačně dokazuje jediné – Greenspan o realitní bublině ví a úrokové míry drží u země tak dlouho právě ze strachu, aby ji nepropíchl. - 23. června 2004

Ropu zdražuje inflace, ne naopak: Současná debata o tom, zda vysoké ceny ropy způsobí vysokou inflaci, podobná té ze 70. let, je zářnou ukázkou pomýlené logiky. Takzvané „ropné šoky“ 70. let byly totiž DŮSLEDKEM, nikoli příčinou slavné vysoké inflace oné dekády.
Semínka „ropných šoků“ sedmdesátých let byla zaseta již v letech šedesátých, kdy Johnsonova rozhazovačná politika související s programy „Velké společnosti“, s „Válkou proti chudobě“, vesmírnými závody se Sověty a konfliktem ve Vietnamu přinutila Federální rezervu monetizovat kynoucí rozpočtové schodky (financovat napáchaný dluh nově vytištěnými penězi – pozn. překl.). A výsledné nafouknutí peněžní zásoby (neboli inflace) posléze přimělo prezidenta Nixona dvakrát devalvovat dolar a nakonec v roce 1971 úplně opustit zlatý standard.
Do roku 1973 se cena zlata ztrojnásobila [...] a jelikož dolar ztratil oproti zlatu dvě třetiny hodnoty, téhož roku se ztrojnásobila i cena ropy, aby vykompenzovala ztracenou kupní sílu americké měny. Do roku 1979 přišel dolar v důsledku pokračující inflační politiky prezidentů Nixona a Cartera a šéfů Fedu Burnse a Millera oproti zlatu o dalších 80 % hodnoty, takže se cena ropy v dolarech ztrojnásobila ještě jednou.
Dnes ztratil dolarový index od svého vrcholu v roce 2001 asi třetinu hodnoty a cena ropy se zdvojnásobila. Pokud se bude duo Greenspan/Bush držet Martinova/Johnsonova deficitního a inflačního receptu, bude se hodnota dolaru dál propadat a ropa dál poroste. [...] S takovou dosáhne Dow Jones dna v roce 2006 na hodnotě 7000 bodů (Dow Jones se v roce 2006 pohyboval na hodnotách kolem 11 000; na 7000 spadl až v roce 2009 – pozn. překl.) a ropa se bude prodávat nad 60 dolarů za barel (ropa se v roce 2006 pohybovala mezi 60 až 73 dolary; článek byl napsán v době, kdy se ropa pohybovala kolem 30 dolarů za barel – pozn. překl.). Nominálního vrcholu nedosáhne DJIA dřív než roku 2014, přičemž ropa pár let předtím dosáhne vrcholu 175 dolarů za barel (roku 2008 dosáhla ropa vrcholu 147 dolarů za barel – pozn. překl.). Při odečtení inflace dosáhne Dow Jones vrcholu až někdy v roce 2030. - 30. srpna 2004

Pohodář Greenspan: Po letech ujišťování veřejnosti, že cena ropy poklesne, změnil šéf Fedu Alan Greenspan kurz a nyní nás přesvědčuje o tom, že cena 50 a více dolarů za barel je vlastně v pohodě. A včera předstíral stejnou bezstarostnost i ohledně obřího zadlužení domácností a možného pádu dramaticky nafouklých cen nemovitostí.
Jak já to vidím, tak pouze jedno je dnes ještě děsivější než ekonomická kalamita, která se řítí na Ameriku, a to Greenspanova neschopnost přiznat její existenci... Napadají mne jen dvě vysvětlení – buď je šéf Fedu tak nekompetentní, že tyto zjevné problémy prostě nevidí, nebo je tak vyděšený, že pokládá za nutné všechny obavy oficiálně odmítat (ví totiž, že krize přijde, a nechce ji odstartovat dřív, než je třeba)...
Z toho soudím, že vše, co dnes Alan Greenspan prohlašuje, je třeba brát jako ryzí propagandu, která má jediný cíl – oddálit nevyhnutelné. - 20. října 2004

Američané a jejich pily: Lidová moudrost zní, že jakmile člověk zjistí, že si pod sebou podřezává větev, měl by okamžitě přestat. Na to však Američané nedbají. Místo toho si kupují stále větší pily z dovozu. Čerstvá data ukázala 0.6% nárůst osobních příjmů. Využili Američané těchto peněz na splacení alespoň části gigantického dluhu, který mají u zbytku světa? Ani náhodou. Naopak vesele zabředli ještě hlouběji do dluhů, jak vyplývá z 0.7% nárůstu spotřeby.
Akademická „moudrost“ chválí Američany za jejich rozhazovačnost, zatímco jiné země kárá za spořivost (což je vskutku zvláštní, protože nebýt německých, čínských či japonských úspor, neměli bychom si od koho půjčovat). Není tedy divu, že Wall Street a média přivítala nejnovější údaje o příjmech a spotřebě s nadšením. Co by asi říkala, kdyby se američtí spotřebitelé pro změnu začali chovat zodpovědně a odepřeli si dnešní požitky ve prospěch těch budoucích? Co kdyby se přestali chovat jako rozjívené děti a začali jednat jako dospělí, začali splácet dluhy, ukládat část výdělků na spoření pro své potomky, na důchod nebo pro finančního strýčka příhodu? Co kdyby výdaje na konzum začaly klesat?
Tohoto nevyhnutelného prvního kroku na cestě k finanční zodpovědnosti by se Wall Street a média nepochybně zhrozila. Byl by to pro ně důkaz, že „hrdinskému“ spotřebiteli došla pára. Pravda je totiž taková, že celý ten náš ekonomický domeček z karet, nadhodnocené akcie a nafouklý trh s nemovitostmi stojí na dalším a dalším bezhlavém půjčování a konzumu, který zkrátka dříve či později musí skončit. A čím déle si spotřebitelé půjčují a utrácejí, tím větší dlouhodobé škody na ekonomice páchají a tím bolestivější bude následná léčba. - 1. prosince 2004

K smíchu, nebo k pláči?: Nejnovější ukázkou ekonomického surrealismu je článek v New York Times, který povýšil „jedinečnou“ schopnost Američanů konzumovat na „komparativní výhodu“, termín, jenž se dříve používal toliko v souvislosti s výrobou. Přehršel hypermarketů, extrémně propracovaný distribuční systém, bující reklamní průmysl, vysoce rozvinutý systém spotřebitelských úvěrů a všudypřítomné automobily, do nichž lze naládovat nákup dříve netušených rozměrů – to vše článek označil za americký unikát. Ve skutečnosti však výše uvedené není zdrojem americké zámožnosti, nýbrž výsledkem velkorysosti spořivých cizinců.
V ekonomii platí stará pravda, že poptávka je nekonečná a omezuje ji pouze schopnost vyrábět. Právě produkce transformuje abstraktní poptávku na reálnou kupní sílu. Komparativní výhoda znamená, že jedna země dokáže vyrábět – nikoli spotřebovávat! – dané zboží lépe než jiná. Taková země pak bude chtít „své“ zboží vyměňovat za výrobky, které zase umějí lépe vyrobit jinde. Jinými slovy – jediným smyslem exportu je import. Vývoz sám o sobě neznamená pro stát žádný ekonomický přínos.
Článek v Timesech, jako většina podobných zpráv ve velkých médiích, si plete cestu a cíl. Import je cíl, export je cesta k němu. Vývoz bez dovozu je jako práce bez mzdy. - 7. prosince 2004

Lafferova křivá logika: V 80. letech proslul Arthur Laffer tím, že načrtl na papírový ubrousek svou kontroverzní „Lafferovu křivku“. Když jsem dnes pana Laffera slyšel mluvit na CNBC, přišlo mi, že na onen ubrousek by se vešel i zbytek jeho ekonomické moudrosti. V šokujícím výtrysku ekonomického analfabetismu a mediální propagandy Laffer prohlásil, že titánský americký deficit zahraničního obchodu nejenže není problém, ale že naopak čím větší, tím lepší. Cože?!
Laffer se pokusil vysvětlit, že obchodní deficity mohou klidně trvat věčně, protože Amerika je páchala celých prvních dvě stě let své existence. Uniká mu zřejmě fakt, že když byla Amerika ještě rozvojovou zemí, peníze vypůjčené v cizině svědomitě investovala do výstavby rozsáhlé infrastruktury – silnic, mostů, přístavů či železnic. Tato infrastruktura pak umožnila tvorbu kapitálových statků jako továren či farem, které hnaly vpřed americkou produktivitu. Tyto investice přinesly plody v podobě ohromného množství spotřebního zboží, které jsme prodávali svým věřitelům a spláceli tak dluh i s úroky. Tak se Amerika stala nejbohatší průmyslovou zemí všech dob.
Moderní Američané však půjčené peníze neinvestují, nýbrž je rozhazují v supermarketech. Proto nemají jak splatit ani úroky, natož samotný dluh. Mezi půjčkou na stavbu továrny a půjčkou na nákup televize je podstatný ekonomický rozdíl. A je neuvěřitelné, že Laffer jej nevidí. - 4. ledna 2005

Ztroskotá na ostrově pět Číňanů a jeden Američan...: Ve svém posledním komentáři si Stephen Roach z investičního domu Morgan Stanley, zřejmě jediný ekonom z Wall Streetu, který jakž takž chápe, jaká hrozivá krize se na nás valí, bohužel znovu povzdechl, že „vzájemně provázaná globální ekonomika nemůže fungovat bez americké spotřeby“. Jeho slova odrážejí všeobecně rozšířený názor, že Američané prokazují zbytku světa laskavost, když konzumují plody jeho práce.
Světová ekonomika je na americké spotřebě závislá asi stejně, jako byli nevolníci ve středověku závislí na spotřebě svých pánů, kteří jim zabavovali zhruba čtvrtinu produkce. Co by si ti ubozí lidičkové počali, kdyby od nich šlechtici tento desátek neodebírali! Představte si tu nezaměstnanost!
Znamená to zřejmě, že když aristokracie zvedla svůj odběr z pětadvaceti na pětatřicet procent, znamenalo to pro nevolníky něco jako ekonomický boom. Škoda jen, že tehdy neexistovali profesionální ekonomové a centrální bankéři, kteří by obyčejným lidem takovou politiku správně vysvětlili z odborného hlediska.
Rád bych nyní onu absurdní teorii, že svět na americké spotřebě profituje, jednou a provždy vyvrátil. Představte si následující situaci:
Ztroskotá na pustém ostrově pět Číňanů a jeden Američan. Trosečníci si sednou a rozdělí si mezi sebou práci takto – jeden Číňan bude lovit, druhý rybařit, třetí sbírat ovoce a bylinky, čtvrtý vařit a pátý se bude starat o dříví a oheň. Američan pak dostane za úkol jíst.
A tak se pět Číňanů celý den lopotí na svých určených pracovištích, zatímco Američan se sluní na pláži. Večer se všichni usadí kolem stolu a Američan spořádá téměř vše, co bylo uvařeno. Svým spolutrosečníkům nechá jen tolik, aby měli sílu na další den práce.
Profesionální ekonom by prohlásil, že Američan je motorem ekonomického růstu ostrova a že bez jeho vůle spotřebovávat by byli Číňané nezaměstnaní. Ve skutečnosti by však Číňané udělali pochopitelně nejlépe, kdyby Američana posadili do člunu a poslali z ostrova, protože bez něj by zbylo mnohem více jídla na ně. Anebo by se nemuseli tolik dřít a ve volném čase se mohli věnovat jiným aktivitám.
Někteří z vás si nyní jistě myslí, že tento příklad je chybný, protože ve skutečném světě přece Američané za dovezené výrobky poctivě platí. Dobrá, představme si tedy, že Američan na ostrově platí svým čínským spoluostrovanům stejně jako Američané platí ve skutečnosti svým dovozcům – dlužními úpisy. Na konci večeře Číňané vystaví Američanovi účet a ten jim zaplatí papírkem, na němž se zavazuje, že někdy v budoucnu jim uvaří zase on. Všichni sice ví, že Američan neumí ani lovit, ani chytat ryby, ani vařit a že nemá ani v úmyslu své sliby někdy splnit, ale papírky od něj přesto berou dál.
Nedává-li smysl, aby si pět hypotetických Číňanů takto vydržovalo jednoho hypotetického Američana, je to stejný nesmysl i v případě miliardy opravdových Číňanů a tří set milionů opravdových Američanů. To, že ve skutečném světě za své zboží dostávají papírové dolary, na skutečnosti nic nemění. - 23. března 2005

Komedie omylů o inflaci: Ze skutečnosti, že rostoucí inflaci doprovází posilování dolaru, mnozí mylně vyvodili, že inflace národní měně nějakým způsobem prospívá. Kdo však inflaci opravdu rozumí, ví, že je to nesmysl.
Termín „inflace“ vychází ze slovesa „inflatovat“, tedy nafukovat. Inflace je tedy nafukováním peněžní zásoby. Deflace je opakem inflace a znamená tedy smršťování téhož. Když tedy centrální banka nafoukne množství peněz, vytvoří inflaci. Jedním z DŮSLEDKŮ inflace je pak růst cen. Proč? Inu jednoduše – když nových peněz přibývá rychleji než nového zboží, připadá na každý výrobek více peněžních jednotek.
Na burze je o dolar přesto stále zájem. Je to snad proto, že by makléři hrozbě inflace nerozuměli? Nikoli, rozumějí jí velmi dobře. Jen doufají, že Fed inflaci zašlape do země dřív, než stačí vypučet. Spekulanti však ve své pomýlené důvěře v centrální banku opomíjejí to, jak obrovskou inflaci už Fed za posledních pár let vyrobil. Fed už jen stěží zašlape inflaci do země dřív, než vypučí, protože inflační semínka již dávno vyrostla do mohutného stromu. A – jak už jsem napsal několikrát v minulosti – Fed nemůže tento majestátní dub pokácet, aniž by s ním poslal k zemi i celou americkou ekonomiku, která se pohodlně rozvaluje v jeho rozložité koruně. (Tento komentář jsem vybral, protože stejná debata se vede i dnes - „ano, státy vyrábějí obrovské inflační tlaky,“ ujišťují nás ekonomové, „ale nemusíme se bát, protože centrální banky přebytečnou likviditu při první hrozbě rostoucích cen včas stáhnou.“ Málokdo už ale dodává, že pokud k tomu opravdu najdou odvahu, odstartují další vlnu recesí a krizí – pozn. překl.) - 6. dubna 2005

Alenka v Kongresu: Když minulý týden stáli Alan Greenspan a ministr financí John Snow před Kongresem, bombardovali je poslanci otázkami typu „jak chce administrativa zatočit s nefér obchodními praktikami Číny?“ Je to jako z Alenky v říši divů. Za co přesně chtějí naši poslanci Číňany trestat? Za to, že nám dodávají levné a kvalitní spotřební zboží? Že uměle zvyšují naši životní úroveň? Že drží inflaci pod pokličkou? Že tlačí k zemi úrokové sazby a podepírají ceny našich domů? Kdyby naši politici opravdu dosáhli toho, aby nám Číňané přestali prodávat všechny ty levné výrobky a půjčovat nám své úspory za nízký úrok, jaký dopad by to asi mělo na naši ekonomiku a jejich vyhlídky na znovuzvolení? Ve skutečnosti je jen jeden způsob, jak by mohla Čína uškodit Americe víc, než jak navrhují oni pomýlení poslanci – kdyby jí vyhlásila válku. - 27. června 2005

Horníci pozor, kanárek je po smrti!: Kdyby akciová burza byla důl a investoři horníci, zlato by bylo jejich kanárek. Prudký nárůst ceny zlata je varovným signálem, že něco není v pořádku. Je to předzvěst rostoucí inflace, vyšších úrokových měr, nižších zisků a obecné ztráty důvěry ve finanční produkty.
Jedním z neuvěřitelných aspektů nedávné zlaté rally je to, jak ji ekonomové a vládní činitelé bagatelizují. Podobají se skupince horníků, kteří v klidu pokuřují nad mrtvým kanárkem, protože si namlouvají, že nebohý opeřenec uhynul stářím. - 30. září 2005

„Vrtulník Ben“ není žádný Paul Volcker: Střídání finančních stráží se v Americe ještě nikdy neodehrávalo v zapeklitější situaci. Když nastoupil na trůn Fedu Paul Volcker, vědělo se, že ekonomika je v toaletě. Volcker ji měl za úkol odtamtud vytáhnout. Dnes panuje všeobecný názor, že Alan Greenspan zanechal národ v náramné kondici a že úkolem Bena Bernankeho bude pokračovat v jeho šlépějích. Nic však nemůže být dále od pravdy.
...
Federální rezerva byla založena, aby poskytovala „elastickou“ peněžní zásobu – tedy aby ji nafukovala, když ekonomika roste, a vyfukovala, když se ekonomika smršťuje. Dnes však centrální bankéři tisknou peníze v dobách blahobytu, a když nastane kontrakce, tisknou je ještě rychleji. V důsledku toho se z Fedu stal obyčejný stroj na inflaci, který nafukuje peněžní zásobu donekonečna.
...
Zdánlivá americká prosperita je jen domeček z karet postavený na písku nadhodnocených aktiv a spotřebitelského dluhu. Greenspanova strategie opíjení národa lacinými penězi a oddalování návratu ke střízlivosti v zájmu udržení Bushovy politiky byla možná jen za cenu obrovských nákladů na naši budoucí životní úroveň. Teď potřebujeme takového šéfa centrální banky, který Američanům sebere Greenspanovu láhev vodky dřív, než se upijí k smrti. – 27. října 2005

Bernanke si plete léčbu s chorobou: Článek ve včerejším Wall Street Journal mudroval nad tím, jak dokonale samozvaný expert na ekonomické deprese Ben Bernanke rozumí tomu, že Velkou hospodářskou krizi způsobil Fed, a že za jeho „vlády“ se něco takového už nebude opakovat. Bernankova tvrzení jsou však nejen naivní a poněkud egocentrická, ale také naprosto absurdní.
Přestože „Vrtulník Ben“ prohlašuje, že Velkou krizi studoval do hloubky, nemá o jejich skutečných příčinách ani potuchy. Pravdu má částečně v jednom – na krizi měl opravdu podíl Fed, ovšem ze zcela jiných důvodů, než si Ben Bernanke myslí. Fedem vyvolaná konjunktura ve 20. letech totiž položila základy nevyhnutelné recesi. Bernanke si spletl ekonomickou chorobu s její léčbou.
Ve dvacátých letech minulého století udělal Fed tu chybu, že nafukoval peněžní zásobu příliš rychle. Jelikož však vysoká produktivita držela ceny spotřebního zboží na stabilní úrovni, nedělal si Fed s inflací starosti. Nadbytečné peníze se valily do trhu s nemovitostmi a především do akcií. Tato bublina praskla roku 1929. Následnou Velkou krizi však nezpůsobil Fed kontrakcí peněz, jak tvrdí Bernanke, nýbrž Hoover a po něm Roosevelt svými pomýlenými zásahy do ekonomiky. Federální vláda zabránila tržním silám vyčistit ekonomické nerovnováhy vytvořené během boomu ve 20. letech, a z jinak běžné, třebaže vážné cyklické recese tak vyrobila nejhorší ekonomickou krizi moderních dějin.
Ben Bernanke je přesvědčen, že expanze peněžní zásoby neměla nikdy skončit, že boom lze udržovat do nekonečna prostým tištěním peněz.
Popletený Bernanke chce léčit chorobu zamordováním pacienta. Jeho politiku lze nejlépe přirovnat k narkomanovi, který si neustále píchá heroin do žíly, aby nemusel trpět důsledky návratu do reality. Takto se ale nikdy nevyléčí, může se pouze předávkovat. V ekonomii je ekvivalentem předávkování hyperinflace, což je zřejmě jediná léčba, kterou doktor Ben Kevorkian Bernanke zná. - 8. prosince 2005



Autorem zveřejněného textu je Peter Schiff, investiční analytik a majitel brokerského fondu Euro Pacific Capital. Ve světě financí proslul nejprve správnou předpovědí tzv. internetové bubliny na přelomu tisíciletí a poté také hypotéční a úvěrové bubliny, která praskla na konci roku 2007. Získal si desetitisíce fanoušků i z řad laické veřejnosti, především díky mnoha televizním vystoupením v letech 2005 - 2007, kdy neúnavně varoval před nadcházející krizí, třebaže byl tehdy jedním z mála ekonomů, kteří ekonomické problémy nejen předpovídali, ale také přesně identifikovali jejich příčiny.

Tehdy byl ještě terčem úsměšků a jedovatých šťouchanců od moderátorů a svých kolegů, dnes je považován za téměř proroka moderní doby. Na Youtube je videokoláž jeho televizních vystoupení, která má na kontě již přes milion a čtvrt shlédnutí (https://www.youtube.com/watch?v=2I0QN-FYkpw).

Peter Schiff je zastáncem volného trhu a minimálních zásahů státu, má však dar vysvětlovat a objasňovat ekonomické zákonitosti obyčejným a srozumitelným jazykem a ve svých článcích apeluje na zdravý rozum a prostou logiku, která se v dnešní přematematizované a přemodelované ekonomii někdy ztrácí.

Peter Schiff zveřejňuje na své internetové stránce www.europac.net každý týden komentáře k aktuální politické a ekonomické situaci, především ve Spojených státech, které by však mohly zajímat i české čtenáře. Jsem rád, že se mi podařilo získat jeho souhlas k překladu a umisťování jeho textů na můj blog na Aktuálně.cz.