Úvod autora blogu: Jméno Friedricha von Hayeka získalo v porevolučních českých luzích a hájích nevábný nádech. Největší část viny za to nesou lidé, kteří se po listopadu osmdesát devět „postarali“ o transformaci české ekonomiky. Na veřejnosti se zaštiťovali vznešenými ideály, ale za zavřenými dveřmi utíkali před právníky, dopouštěli se faulů, když se rozhodčí nedíval, roztáčeli hvězdná kola bankovního socialismu a nerozlišovali čisté peníze od špinavých.

Promrhali jedinečnou historickou příležitost, zradili důvěru lidí, zruinovali stát, a pak si sbalili kufry a rozutekli se po daňových rájích. Nechali po sobě zahořklý a cynický národ, který po událostech divokého kapitalismu začal propadat nebezpečné nostalgii po zasmrádlém teple předlistopadových jistot.
Není divu, že dnes jména Hayeka, Misese či Friedmana působí na většinu středolevých českých voličů (což je zřejmě většina lidí v této zemi) jako jitrnice na muslima. Troufám si ale tvrdit, že drtivá většina z nich (a pravděpodobně ani velká většina členů a voličů ODS) od žádného z výše jmenovaných nikdy nic nečetla. Kdyby ano, možná by s překvapením zjistila, že spousta z toho, co se u nás a v ostatních postkomunistických zemích dělo po pádu sovětského impéria, mělo s jejich učením jen pramálo společného.
Já osobně jsem voličem a členem sociální demokracie, takže některé Hayekovy či Friedmanovy názory například na sociální či environmentální politiku nepřekousnu, ale když jsem se svého času ptal, proč jsou politici, jací jsou, a proč jsou ekonomové, jací jsou, a proč tolik lidí kolem mě říká, že za komunismu se měli špatně a za kapitalismu ještě hůř, našel jsem v textech Friedricha von Hayeka a dalších odpovědi, které mě zaujaly víc než oficiální vysvětlení našich volených zástupců a odborných mluvících hlav v televizi.
Některé z těch nejzajímavějších chci postupně nabídnout i vám. A ti, kdo jste taky oranžoví, mi dejte vědět, jestli jsem sám, kdo je schopen tu a tam odložit ideologii stranou a přiznat, že lidé z opačného tábora mohou mít také občas pravdu.



Friedrich von Hayek: Přírodní nauky nabízejí vědci minimálně jeden druh uspokojení, jakého ekonom nikdy nedosáhne. Pokrok v přírodních vědách často vede člověka k neochvějné víře v zářnou budoucnost lidstva a k přesvědčení, že z jeho poznatků a objevů budou mít lidé reálný užitek. Ekonomovi je však souzeno studovat disciplínu, v níž zřejmě více než v kterékoli jiné vládne lidský nerozum a pošetilost.

Student přírodních věd nemá pochyb, že svět se posouvá k lepším a nadějnějším zítřkům, že dnešní pokrok lidé dříve či později pochopí a využijí. Přírodní vědy mají jistý půvab, který se odráží v pracovní atmosféře akademické obce, v cenách, jež čekají na ty nejúspěšnější, a v uspokojení, jež přírodní vědy nabízejí většině svých studentů. Já vás však chci dnes varovat, že pokud toužíte právě po tomto, pokud odměnou za svou dřinu vyžadujete tyto jasné a hmatatelné důkazy úspěchu, měli byste raději ihned zanechat ekonomie a začít se věnovat některé z oněch šťastnějších disciplín.

Nejen, že na nás nečekají žádné blyštivé ceny (psáno v roce 1944, kdy Nobelova cena za ekonomii ještě neexistovala – pozn. překl.) a – což platilo ještě donedávna – ani žádné velké majetky či šlechtické tituly (Keynes byl první – pozn. překl.). Ale i kdyby existovaly, pak touha po nich, snaha o veřejnou chválu či obdiv, by téměř jistě znehodnotila naši intelektuální poctivost. Nástrahy, které číhají na ekonoma příliš dychtivého uznání druhých, a důvody, proč máme dle mého názoru štěstí, že nám nehrozí žádné větší oficiální pocty, které by nás mohly zkorumpovat, rozeberu záhy.

Ještě předtím se však chci zamyslet nad vážnějším problémem, z něhož musí být ekonomovi smutno. Ekonom totiž nemá záruku, že pokrok v jeho oboru povede k inteligentnější politice, a nemůže dokonce doufat ani v to, že vůbec dosáhne nějakého trvalého pokroku bez návratu do původního stavu. Ekonom ví, že jeho jediná chyba může nadělat více škod než všechny ostatní disciplíny užitku, že omyl ve výběru společenského zřízení se nemusí projevit hned, ale může hluboce ovlivnit životy mnoha budoucích pokolení. I když věří, že je majitelem té jediné pravdy – čemuž věří tím méně, čím je starší – nemůže si být jist, že ji někdo rozpozná a využije. A nemůže vědět ani to, zda jeho myšlenky někdo nezneužije a neobrátí v jejich přesný opak.

Důvod, proč věřím, že příliš usilovná snaha ekonoma o okamžitou užitečnost s velkou pravděpodobností zkorumpuje jeho intelektuální poctivost, je ten, že okamžitá užitečnost závisí téměř výhradně na politickém vlivu, a ten lze zase získat nejsnáze tak, že se člověk začne hlásit k populárním pověrám a existujícím politickým doktrínám. Jsem hluboce přesvědčen, že každá takováto snaha o popularitu je pro nás smrtící a že prvořadou ctností ekonoma musí být odvaha být nepopulární.

Myslím, že my ekonomové bychom měli přinejmenším pojmout podezření, kdykoli se ocitneme v populárním táboře. Je o tolik snazší věřit příjemným pravdám či doktrínám, kterým věří ostatní, být zajedno se stanovisky většiny lidí dobré vůle a nebourat upřímným nadšencům jejich vzdušné zámky. Pokušení přihlásit se k myšlenkám, které neobstojí ve zkoušce chladného rozumu, je pak téměř neodolatelné.

Právě touha ekonoma získat vliv proto, abych mohl konat dobro, je jedním z nejčastějších příčin jeho intelektuálních poklesků.

Dnes existuje, a zřejmě vždy existovat bude, řada atraktivních pracovních míst, v nejrůznějších výzkumných a vzdělávacích institucích, kde vás přivítají s otevřenou náručí, pokud budete zastávat ty správné „pokrokové“ názory. Budete mít mnohem větší šanci zasednout v nejrůznějších výborech a komisích, budete-li se hlásit k některému z existujících politických programů, než když si půjdete vlastní cestou... Nevěřím, že funkce politika je slučitelná s rolí upřímného studenta společenských věd. Naopak mi připadá, že aby se člověk stal úspěšným politikem, nesmí mít žádné originální názory na společenské problémy a musí jen opakovat to, co si myslí většina.

Přesto jsem nikdy nelitoval, že jsem se stal ekonomem, a nikdy bych s nikým neměnil.



Text je výtahem z tohoto článku, který byl uveřejněn na základě licence Creative Commons a obsahuje úryvek Hayekovy přednášky z roku 1944.