Původně jsem chtěl napsat svou reakci na další podnětný článek paní Brixi o bankovní a zdravotní deregulaci jen skromně pod čáru, do komentářů. Pak jsem však sebral odvahu pro jednou se rozhodl vstoupit na kolbiště názorů pod svou vlastní vlajkou. Diskuze o tzv. bankovní a finanční deregulaci/regulaci je totiž mimořádně zmatená, a to i ve vysoce intelektuálních kruzích, jak dokazují čerstvé názorové veletoče konzervativních a rádoby liberálních ekonomů jako Greenspan či Posner. Z úst mainstreamových expertů, kteří i podle vlastních slov utrpěli v posledním roce hned několik intelektuálních debaklů v řadě, jsem přitom ještě neslyšel to podstatné – proč vlastně bankovní deregulace totálně selhala?

Nejprve uděláme krátký proces s jistou zarputilou otázečkou, která by nás dál v diskuzi mohla obtěžovat nepříjemným bzikotem – ty takzvané tržní mechanismy, fungují vůbec, nebo ne? Odpověď zní ano. Kdyby totiž nefungovaly, neměli bychom pračky, ledničky, televizory, počítače, džusy, oříškové müsli nebo voňavé stromečky do auta. Ekonomiku by musela řídit centrální plánovací komise v Praze s předvídatelným průběhem i koncem. Princip tržní ekonomiky je jednoduchý – chcete, ziskuchtiví páni podnikatelé, naše peníze? Tak nám dejte něco, co chceme zase my. Kdo nám to dá v té nejlepší kvalitě a za nejpřijatelnější cenu, zbohatne. Kdo bude prodávat drahé šunty, brzy zavře krám.

A teď klíčová část – absolutně nutnou podmínkou fungování trhu je svobodné konkurenční prostředí. Proč by pan Lemřík, který by prodával drahé šunty, musel brzy zavřít krám? Inu protože by přišel pan Čilý, který by to začal dělat lépe a levněji a lidé nejsou hloupí. Mají-li na výběr mezi drahým šuntem a levnou kvalitou, kupují to druhé. Co když ale pan Čilý panu Lemříkovi konkurovat nemůže, protože mu v tom brání zákon? Inu v takovém případě lidé na vybranou nemají a musejí dál volky nevolky kupovat drahý šunt. Jsou pak naštvaní a mnohdy z neuspokojivé situace viní celý princip tržní ekonomiky. Bohužel.

Proč by ale stát ve vstupu do určitého odvětví někomu bránil? Důvody jsou dva – buď pan Lemřík s pomocí svých lobbistů „přesvědčil“ zákonodárce, že v zájmu všech občanů, veřejného blaha a národní suverenity je nezbytně nutné, aby nemusel čelit konkurenci. A zákonodárci, kteří prakticky na nic jiného než na veřejné blaho ani nemyslí, mu ochotně vyhověli. Anebo stát usoudí, že daný sektor je pro ekonomiku strategický, a on si nad ním musí udržet kontrolu. Takové rozhodnutí je někdy nezbytné. Ale pozor - pokud stát ten či onen sektor uzavře, musí nahradit přirozené regulační mechanismy volného trhu těmi svými, umělými. A právě tady je ten zakopaný pes s jablkem sváru v tlamě, kterého lidé typu Greenspana či Posnera tak zmateně hledají. Učebnicovým příkladem takového strategického sektoru je totiž bankovnictví.

Bankovnictví je podivný tvor. Pan docent Havel tady na Aktuální blogosféře kdysi napsal, že nic neudělá z ekonoma většího blázna než podrobné studium historie peněžnictví a bankovnictví. A má pravdu. Kontrola nad výrobou a distribucí penězi je už od úsvitu civilizace zdrojem vlády nad bližními, zázračným pramenem moci a bohatství, který vždy vábil to nejhorší z lidské povahy a kolem něhož se odjakživa točily nejrůznější mýty a legendy, ale také intriky, konspirace a manipulace. O tom ale snad někdy jindy. Podstatné je, že soukromé banky jsou dnes takzvanými emitenty národních měn, čili lidově – mohou vyrábět peníze. A to si stát pochopitelně musí pohlídat. Když se jednou rozhodl, že ekonomika bude nejlépe fungovat na dvojjediném principu čistě papírových peněz a zákona o legálním platidle, nesmí tento systém nechat na pospas trhu, to je evidentní. My už ale víme, co se v takovém případě stane s přirozenými regulačními mechanismy, a co musí nastoupit místo nich. A já vám teď povím, co se stane, když někdo slepě uctivá ideologii, které nerozumí.

V osmdesátých letech minulého století začalo v Americe a Velké Británii velkolepé tažení za liberalizaci ekonomiky. Bouraly se regulace, snižovaly daně, zeštíhlovala byrokracie a inflaci se lámal vaz. Proti liberalizaci jako takové se nedá nic moc namítat, experiment socialistického kapitalismu, jak si jej ve 30. letech vysnil John Maynard Keynes, skončil vcelku předvídatelně vysokou inflací, hospodářskou stagnací a masovými stávkami. Politici tedy museli začít něco dělat. Ve svatém nadšení se však jali oslabovat také regulační strukturu, která držela na uzdě nebezpečnou bestii jménem finanční sektor. Prvním varovným signálem byla krize amerických záložen, kterou vláda zažehnala jen za cenu záchranných balíčků v hodnotě 160 miliard dolarů (tehdy šokující číslo).

Finanční instituce si z této aféry odnesly jedno ponaučení – díky deregulaci mají volnější ruku v riskování a úvěrové ruletě, ale pokud jim sázka nevyjde, stát ztrátu ochotně zaplatí. Tento „morální hazard“ pak mohutně umocnila filozofie zvaná „Greenspan put“ neboli Greenspanova podlaha, podle tehdy čerstvého šéfa Federální rezervy, který velkým hráčům slavnostně slíbil, že je nenechá ve štychu, pokud se něco semele. Co slíbil, to dodržel. Podlahu pod padající ekonomiku podsunul při burzovním krachu v roce 1987, po první válce v Iráku, při mexické krizi, při asijské krizi, po pádu hedgeového superfondu LTCM, po prasknutí internetové bubliny i po zářijovém útoku na dvojčata. A s každou záchranou rostla i bezstarostnost, nezodpovědnost a pýcha velkých finančních hráčů. Mladí a draví bankéři vymýšleli stále nové a drzejší metody, jak obejít zesláblé regulační mechanismy a roztočit ještě riskantnější ruletu zisků a výnosů. Na konce 90. let přišla takzvaná „Morganova mafie“, zlatá mládež z banky J. P. Morgan, s největším trumfem této globální hry s názvem CDS, což je jakési mezibankovní pojištění proti špatným půjčkám. No a když si k tomu Greenspan před odchodem z funkce ještě naposledy zahazardoval s monetární politikou, bylo neštěstí o pár let později na světě.

Obyčejný člověk dnes viní současnou krizi z volného trhu a deregulací všeobecně. Jak jsme ale viděli, není to tak jednoduché. Kladivo na regulace je nástroj užitečný a potřebný, ale v rukou zaslepených ideologů či nepoctivých politiků může nadělat ohromnou paseku. Pokud stát označí některý sektor ekonomiky za strategický a omezí do něj vstup, odstraní z něj přirozené regulační mechanismy, které musí nahradit těmi úřednickými. Ty jsou sice podstatně těžkopádnější a méně účinné, ale bez nich to zkrátka nejde.

Chtějí-li politici deregulovat banky, pak musejí se vším všudy – zrušit zákon o legálním platidle, zrušit centrální banku, zrušit prakticky celý systém, jak ho dnes známe, a vydat jej napospas tržním silám. Chce-li si ovšem dál vydržovat finanční sektor v podobě přerostlé a krvelačné bestie, musí jej znovu spoutat vsadit zpátky do klece.