Úvod autora blogu: Když jsem v minulém příspěvku přiznal, že ač sociální demokrat, nacházím často moudrost a inspiraci i u ekonomů a filozofů tzv. libertariánského proudu, dočkal jsem se překvapivě mnoha příznivých reakcí. Bylo však i pár nehezkých. Už vím, jak by se asi cítil muslim, kterého přistihli při čtení Satanských veršů.

Každopádně abych nevěřícím Tomášům dokázal, že člověk může být levicově založený, aniž by přitom musel nevědomky či vědomky popírat ekonomické a politické zákonitosti, dávám dnes všanc překlad úvahy sira Rogera Douglase o potřebě nového modelu sociálního státu. Tento novozélanský politik byl na konci 80. let ministrem financí za levicovou Labouristickou stranu a proslul razantními ekonomickými reformami, které z Nového Zélandu učinily jednu z nejsvobodnějších a nejvíce prosperujících ekonomik světa a z něj samotného celebritu domácí i světové politiky. Poslechněme si, co tento velezkušený pán říká o novozélandském sociálním státu. Co myslíte, lze něco z toho vztáhnout i na ten náš?



Sir Roger Douglas:
Před padesáti lety jsme si uvědomili, že jsou mezi námi tací, kteří potřebují pomoc, a jako národ se rozhodli, že jejich volání musíme vyslyšet. I kdybychom totiž měli dokonalý ekonomický systém, vždy se najdou lidé, kteří z něj vypadnou, z rozmanitých důvodů a na různě dlouhou dobu. A tak jsme ve 30. letech zavedli sociální stát, který měl fungovat jednak jako záchranná síť, a jednak jako základna pro opětovný vstup do produktivní společnosti. Zčásti jej tvořilo několik institucí, jež sloužily jako zprostředkovatel pomoci, kterou poskytuje společnost skrze stát těm nejpotřebnějším. Ale s tím, jak se kolem nich společnost měnila, se ony instituce a celý systém začaly měnit v něco hrozivého. - Cesta k prosperitě (1987)

Sociální stát, který na Novém Zélandu vznikl na konci 30. let, samozřejmě obnášel daně, vládní výdaje a systém příspěvků a dávek. Jak šel čas, vládní výdaje nabobtnaly do rozměrů, o nichž se autorům ve 30. letech ani nesnilo, a daňový a přídavkový systém začal být drahý, zbytnělý, tíživý a nehospodárný. Sociální stát přestal být spravedlivý a rovnostářský. Na počátku jednadvacátého století už ona znepokojivá otázka nezní, kolik na sociální systém dáváme, ale co za vynaložené peníze dostáváme.

Chceme-li se vrátit k ideálnímu sociálnímu státu, musíme se nejprve podívat kritickým okem na ten současný a znovu se zeptat sami sebe, proč chceme některým lidem pomáhat, čeho tím chceme dosáhnout a jakým způsobům pomoci bychom se měli vyhnout. Americký sociolog Charles Murray říká, že sociální programy zavedené v Americe v 60. letech byly nejen chybné z čistě pragmatického hlediska, ale také morálně zavrženíhodné, bez ohledu na to, jak vznešené úmysly za nimi stály:

Bylo nespravedlivé brát těm nejpracovitějším a nejzodpovědnějším chudým – jejich bezpečí, vzdělání, spravedlnost a status – jen abychom mohli vyhovět potřebám těch nejméně pracovitých a nejméně zodpovědných chudých. Bylo nemoudré zavádět pravidla, která přímo vybízela nezletilé k takovému chování, kterým si zničili budoucnost. Křivdu oněch politik navíc ještě umocňoval fakt, že ti nejbohatší se účtu, který stát vystavil společnosti, téměř beztrestně vyhnuli.

Murray tím připomíná, že ačkoli si veřejnost obvykle představuje sociální dávky coby ekonomické transfery od majetných lidí k těm nemajetným, ve skutečnosti probíhá alarmující objem neekonomických transferů od jedněch nemajetných ke druhým. Upozorňuje také, že ač jsou sociální transfery nutné a užitečné, jsou zároveň velmi zrádné a měly by se používat jako silný lék – pokud možno vůbec a v případě potřeby ne víc, než je nutné.

Účelem sociálního zabezpečení by nemělo být ukonejšení našeho svědomí na úkor těch, kterým chce společnost pomoci. Už si nevystačíme jen s obranou „dobrých úmyslů“. Potřebujeme fundamentální změnu sociální politiky. Prioritou by se měla znovu stát osobní a rodinná zodpovědnost. Stát by měl přestat hrát roli šéfa a často jediného zdroje obživy a proměnit se zpátky na záchrannou síť pro případ, že vše ostatní selže. Když se politici příliš dlouho snaží řešit každý problém a každou situaci, otupí tím u občanů smysl pro individuální zodpovědnost. Když stát bere občanům značnou část mzdy, aby mohl financovat svou roli univerzálního pečovatele, začnou mít lidé pocit, že svou povinnost splnili a teď už leží břímě odpovědnosti na vládě. Konečným důsledkem je lhostejná společnost.

Už jsme se poučili, že kdykoli léčíme problém penězi, jen jej tím dále rozdmýcháváme. Má rodina zasedá v Parlamentu již přes 50 let a většinu té doby se kladl důraz na slovo sociální, a nikoli stát. Dnes se zdůrazňuje pouze stát a to „sociálno“ jako by bylo jen vedlejší. Sociální systém se stal obludně překroucenou verzí originálu.

Byl vytvořen proto, aby lidem poskytl finanční nezávislost. Dosáhl však pravého opaku.

Nízkopříjmové a sociálně slabé skupiny, kterým měl systém pomoci především, se staly na státu naprosto závislé. A střední třídy připustily – ať už z idealismu, viny či občasné lakoty – aby je systém proměnil v závislé taky. Vysokopříjmové a střední třídy byly podvedeny a ty nízkopříjmové se chytily do pasti chudoby. Jediní, kdo ze systému univerzálního sociálního zabezpečení profitují, jsou státní úředníci.

Stát se postupně vžil do role manžela, otce, živitele, zaměstnavatele a velkého bratra pro statisíce občanů, a zároveň s tím došlo k zásadní proměně našich hodnot. Všichni víme, že je to pravda. Důkazy vidíme denně všude kolem nás. Například úcta ke druhým – člověk by si myslel, že se všemi těmi programy a jejich dogmaty se situace zlepší, ale stačí se podívat, jak je zacházeno s ženami a dětmi a starými lidmi. Prakticky všichni senioři v zemi jsou na státu životně závislí. Bez něj by nepřežili.

Je to důsledek kapitalismu? Tržních sil? Ekonomického rozvoje? To si nemyslím. Jiné země, především v Asii, také zbohatly, aniž by se nakazily stejným sociálním a morálním rozkladem.

Na Novém Zélandu jsme už na vlastní kůži zakusili onen šokující paradox, že čím víc peněz lidem dáme, tím víc je ožebračíme. Když člověka celý život krmíte lžičkou, oloupíte jej o motivaci a nakonec i schopnost uživit sebe a svou rodinu.

A tak sociální stát dnes dělá pravý opak toho, proč byl založen. Původně měl garantovat pracujícím lidem důstojný život; dnes je lapil do osidel státem vytvořené chudoby. Dnešní druhá a třetí generace příjemců sociálního zabezpečení žije v podmínkách, jakých by se naši prarodiče zhrozili.

Chudoba dnes bují na celém světě a s ní spojené choroby také – gangy v Americe, zakořeněná bída v Británii, všude násilí a rozklad společnosti a my si myslíme, že je to nevyhnutelné. Já tomu však nevěřím.

Ale řešení nespočívá v dalším krmení lžičkou. Pouhé vyplácení dávek situaci jen zhoršuje. Chceme-li prolomit tento začarovaný kruh, musíme dát lidem možnost, aby se o sebe a své rodiny postarali jako důstojní a nezávislí občané. Odpověď leží ve:

1.Větší svobodě volby v oblastech vzdělání, zdravotní péče a důchodu.
2.Mnohem nižší daňové zátěži, která umožní vytvořit více pracovních míst a také napomůže posunu od závislosti směrem k práci.
3.V případě dlouhodobé nezaměstnanosti musíme nalézt způsob, jak pomoci ohroženým rodinám, aniž bychom je zároveň nadobro připoutali ke státu (prostřednictvím pracovních poradců, sociálních pracovníků atd.)

Zkrátka a dobře, chceme-li vyřešit tento problém, musíme začít přemýšlet hlavou stejně jako srdcem.



Autorem článku je Novozélanďan sir Roger Douglas, bývalý ministr financí za Labouristickou stranu a uznávaný ekonomický reformátor. Článek je výtahem z jeho veřejně přístupných poznámek zde.