Prezident Obama míří do Saúdské Arábie a ministr financí Geithner se právě vrátil ze své důležité návštěvy Číny. Spojené státy tak částečně normalizují vztahy se zbytkem světa a obnovují základní diplomatickou slušnost. Zároveň však jednají o reformě – nebo nereformě – toho, jak bude světová ekonomika fungovat po skončení krize.

Prezident Obama s největší pravděpodobností požádá Saudy, aby dál stabilizovali ropný trh, včetně rozběhnutí nových těžebních projektů, a Saudové se zaváží, že přesně takovou roli budou v OPEC hrát, dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A ministr Geithner pochopitelně poprosil Číňany, aby dál stabilizovali trh s dlouhodobými americkými dluhopisy, včetně dalšího přelévání svých rozpočtových přebytků do našich cenných papírů, a Číňané souhlasili, s jistou povinnou dávkou reptání.

Už to tak vypadá, že jsme se ani trošku nepoučili – jen se zeptejte Michaila Gorbačova.

Člověk nemusí být vyloženým fanouškem Ronalda Reagana, aby souhlasil, že Spojené státy dotlačily Sovětský svaz k přemrštěnému pumpování peněz do neproduktivního lobbistického sektoru (vojenskoprůmyslového komplexu), který vyplýtval hromady produktivních zdrojů a podkopal inovační potenciál širší ekonomiky (jakož i její schopnost poskytnout občanům základní zboží denní spotřeby). A co hůř – když se Gorbačov pokusil o reformy, ukázalo se, že celý systém je tak křehký a ustrnulost politiky natolik absolutní, že se celá sovětská říše nakonec zhroutila vahou vlastní zadluženosti, inflace a katastrofického tunelování (které následně vedlo k nové vlně oligarchů apod.).

Jestli budeme i nadále závislí na „přiměřeně levné“ ropě, bude to pro nás rizikové z geopolitického hlediska. Ale pokud nezměníme hlavní princip naší ekonomiky, kdy import ropy financujeme ze zahraničních půjček (a to nejen z Číny; své úspory nám masivně půjčují také země Středního Východu a Japonsko), koledujeme si opravdu vážné problémy.

Netvrdím, že kolaps dolaru nám hrozí každou chvíli, a souhlasím, že dočasné deficitní rozpočty mohou být cestou z této hluboké krize. Ale kdy přesně se hodláme odstřihnout od a) ropy a b) zahraničních úvěrů? Není to nutné hned zítra, ale jednou to zkrátka udělat musíme. Pokud ovšem není někde psáno, že Spojené státy zůstanou navěky solventní supervelmocí.

Ukažte mi připravované plány, jak snížit naše deficity, a dejte mi přesvědčivé ujištění, že k tomu je politická vůle. Nebo se alespoň začněte o těchto věcech vážně bavit, doma i s našimi zahraničními věřiteli.

Hlavně mi ale nevykládejte, že se finanční sektor zhroutí, pokud začneme dělat kroky správným směrem, například přiškrcovat kohoutky penězovodů, které vyživují onen ohromný lobbistický sektor, o němž už byla řeč. Jsme na nejlepší cestě ke zdvojnásobení naší zadluženosti v poměru k HDP, ze zhruba 40 % na 80 %, a hlavním viníkem je právě chování onoho sektoru. Je známo, že nadměrný vliv určitého odvětví (a jeho politických přátel) je vždy a všude brzdou jakýchkoli rozumných snah o reformu hospodářství. Vzpomeňme si, jak a proč dopadl Gorbačov – a jaké hrozné následky jeho selhání mělo.

Někteří lidé viní z celého hypotečního debaklu nezodpovědné dlužníky. Já osobně bych však okruh viníků rozšířil a zahrnul do něj i nezodpovědné věřitele, princip fungování finančního systému a politiky v Evropě i Americe, kteří před nafukující se megabublinou zavírali oči (nebo aktivně podporovali převládající ideologii).

Jedno je každopádně jisté – pokaždé, když se objeví riziko dluhového bujení, musí někdo vystoupit z řady a převzít na sebe odpovědnost. Kdo to ale udělá v případě našeho mezinárodního zadlužení, kdo poukáže na to, co nám hrozí? Anebo jednodušeji řečeno – kdo to řekne panu prezidentovi?



Autorem zveřejněného textu je Simon Johnson , profesor ekonomie na MIT a odborný poradce Rozpočtového výboru Kongresu. V letech 2007- 2008 působil jako šéfekonom Mezinárodního měnového fondu. V září 2008 také založil dnes široce uznávaný a citovaný blog Baseline Scenario, ze kterého je také tento článek, přeložený se souhlasem autora.