Úvod autora blogu: Tento článek sem nedávám, protože bych nenáviděl Izrael a nevynechal jedinou příležitost židovský stát pohanět (ve skutečnosti je to spíš naopak), nýbrž jako další učebnicovou ukázku neuvěřitelného cynismu, chladnokrevnosti a arogance politické moci obecně. Pokaždé, když čtu něco podobného, vzpomenu si na výrok Lorda Actona, že moc má sklon korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně a že velcí vůdcové jsou téměř vždy amorální. Všichni teď budou psát o volbách, tak aby měli co číst i ti, které Evropa nezajímá :)



Eric Margolis: Čtvrtého dne Třetí arabsko-izraelské války, která se odehrála během šesti červnových dní roku 1967, se v mezinárodních vodách asi 20 kilometrů od Sinajského poloostrova pomalu plavila americká loď USS Liberty. Po Sinaji se mezitím hnaly izraelské ozbrojené síly v těsném závěsu za prchající egyptskou armádou.

Liberty sloužila za 2. světové války jako nákladní loď. Po válce si ji však vzala do parády supertajná americká zpravodajská agentura NSA, přestavěla ji na špionážní plavidlo a vybavila nejmodernějším signálním a odposlouchávacím zařízením. Loď se ježila anténami a elektronickýma „ušima“, včetně systému TRSSCOMM, který předával do Washingtonu odposlechnutou komunikaci v reálném čase prostřednictvím mikrovln odrážených od Měsíce.

Liberty byla narychlo vyslána k Sinaji, aby tam monitorovala komunikaci mezi aktéry Šestidenní války – Izraelem a jeho nepřáteli Egyptem, Sýrií a Jordánskem.

8. června v osm hodin ráno přeletěl nad Liberty, které se na můstku třepetala velká americká vlajka, izraelský průzkumný letoun. Ve čtrnáct nula nula na loď opakovaně zaútočilo několik nízkoletících izraelských útočných bombardérů Mystere a Mirage-III – raketami, napalmem a palubními kulomety. Útok trval 20 minut a soustřeďoval se na elektronické a parabolické antény. Když skončil, loď hořela a ostře se nakláněla na bok. Osm členů posádky bylo po smrti a stovka utrpěla vážná zranění, včetně kapitána, fregatního kapitána Williama McGonaglea.

Ve čtrnáct dvacet čtyři napadly Liberty izraelské torpédové čluny a zasypaly ji palbou z 20mm a 40mm kanónů. Ve čtrnáct třicet jedna zasáhlo Liberty torpédo, přímo doprostřed trupu, kde se nacházely hlavní zpravodajské systémy. Zemřelo dalších pětadvacet Američanů.

Izraelské čluny kroužily kolem lodi a pálily na námořníky, kteří hasili požár. V patnáct patnáct dostala posádka pokyn opustit loď. Izraelská vojenská plavidla se přiblížila k přeplněným záchranným člunům a zasypala je kulometnou palbou. Dva z nich potopila. Americký transportní letoun Šesté flotily, který se vydal na pomoc chladnokrevně masakrovaným námořníkům, byl z neznámého důvodu na příkaz Bílého domu povolán zpět.

Hodinu po útoku se izraelské letouny a lodě vrátily. Kapitán McGonagle vydal rozkaz „připravte se na odražení“, ale Izraelci, zřejmě z obavy před intervencí Šesté flotily, se záhy obrátili nazpět. Liberty byla rozstřílená, ale stále se držela nad vodou. Vlajka na můstku se dál hrdě třepotala.

Při útoku zahynulo 34 amerických námořníků a 171 bylo raněno, z celkového počtu 297. Byla to nejtragičtější ztráta amerického námořnictva v důsledku nepřátelské akce od 2. světové války.

Necelou hodinu po útoku oznámil Izrael Washingtonu, že jeho síly se dopustily „tragického omylu“. Později izraelští představitelé tvrdili, že jejich vojáci si spletli Liberty se starým egyptským koňským přepravníkem. Americký ministr zahraničí Dean Rusk a náčelník štábu admirál Thomas Moorer trvali na tom, že izraelský útok byl úmyslný a měl za cíl Liberty potopit. Stejné stanovisko zaujaly tři zprávy CIA. Jedna z nich dokonce tvrdila, že útok osobně nařídil izraelský ministr obrany generál Moše Dajan.

Narozdíl od rozhořčené reakce na severokorejský útok na zpravodajskou loď Pueblo, dosud nevysvětlený raketový úder Iráku na USS Stark, bombový útok na USS Cole v jemenském Adenu loni na podzim a na nedávný vzdušný incident s Čínou bylo napadení Liberty prezidentem Lyndonem Johnsonem a ministrem obrany Robertem McNamarou rychle zahráno do autu.

Bílý dům i Kongres bez váhání akceptoval vysvětlení Izraelců a dál se věcí nezabýval. Izrael později vyplatil USA symbolickou reparaci ve výši 6 milionů dolarů. Objevily se zprávy, že dva izraelští piloti, kteří se na útoku odmítli podílet, skončili na 18 let za mřížemi.

Ovšem přeživší členové posádky Liberty se nenechali umlčet. Trvali na plném vyšetření incidentu a snažili se vypovědět svůj příběh médiím. Izraelská vláda ale všechny podobné snahy v zákulisí mařila a dokonce přiměla americké proizraelské kruhy, aby přeživší obvinily z antisemitismu a nepřátelství k Izraeli. Velké televizní stanice plánovaná interview s námořníky zrušily. Kniha o Liberty od Jamese Ennese, jednoho z členů posádky, byla stažena z distribuce. Izraelská lobby označila Ennese za „arabského propagandistu“.

Útok na Liberty pomalu upadal do zapomnění až do minulého týdne, kdy zpravodajský analytik James Bamford přišel se svou nejnovější knihou Body of Secrets, která pojednává o NSA. Bylo to šokující odhalení. Bamford píše, že vysoko nad Liberty se v čase útoku vznášel špionážní letoun amerického námořnictva EC-121, o němž neměli Izraelci ani tušení a který celou událost elektronicky monitoroval. Záznamy letounu překládají jasný důkaz, že izraelští piloti věděli velmi dobře, že útočí na americkou loď plující pod americkou vlajkou.

Proč se Izrael pokusil potopit plavidlo svého dobrodince a spojence? Nejpravděpodobnější důvod zní, že zachycené odposlechy Liberty jednoznačně vyvracely oficiální izraelský důvod k zahájení války (Izrael 5. června, na samém počátku války, oznámil, že byl napaden egyptskou armádou a že jeho rozsáhlý vzdušný útok na tři arabské státy byl útokem odvetným). Ve skutečnosti začal válku Izrael, ničivým a zcela překvapivým náletem ve stylu Pearl Harbor, během něhož zastihl Araby v posteli a rozmetal jejich vzdušné síly na kusy.

Izrael se rovněž chystal zaútočit na Sýrii a obsadit strategické Golanské výšiny. Washington jej před tím varoval. Sýrie do konfliktu mezi Izraelem a Egyptem nezasáhla. Bamford tvrdí, že izraelská offenziva do Sýrie byla kvapně pozdržena, když se Liberty objevila u Sinaje, a znovu zahájena, jakmile bylo americké plavidlo zneškodněno. Oficiální stanovisko Izraele, že Sýrie zaútočila jako první, mohla Liberty snadno vyvrátit.

Ale hlavně – monitoring Liberty mohl ukázat, že Izrael využil toho, že vztahy mezi ním a Araby se v květnu 1967 začaly prudce zhoršovat, a spustil dlouho připravovaný plán anexe Západního břehu, Jeruzalému, Golan a Sinaje.

Mnohem skandálnější však byla reakce Washingtonu. Bamford píše: „Navzdory množství důkazů, že Izrael zaútočil na loď úmyslně, Johnsonova administrativa a Kongres celý incident ututlaly.“ Proč?

Domácí politika. Johnson, muž, který zrovna neproslul vysokými mravními kvalitami, si nechtěl rozhněvat klíčové voličstvo a významné sponzory Demokratické strany. A Kongres nechtěl mít s touto „dynamitovou“ záležitostí už vůbec nic společného.

Fregatnímu kapitánovi McGonagleovi byla v tichosti udělena Medaile cti – nikoli v Bílém domě, jak je zvykem, nýbrž během uzavřeného obřadu v administrativním sídle amerického námořnictva ve Washingtonu. Na náhrobních kamenech zabitých námořníků stojí: „Zahynul ve Středozemí.“ Jako by ti muži nezemřeli v boji, nýbrž na nějakou chorobu.

Jeden z bývalých členů Johnsonovy administrativy je přesvědčen, že k utajení celé záležitosti existovaly složitější důvody – Johnson nabídl židovským liberálům bezpodmínečnou podporu Izraele, včetně ututlání incidentu s Liberty, výměnou za to, že zmírní kritiku války ve Vietnamu.

Izrael, který tvrdí, že se v roce 1967 jen bránil a že předtím neměl žádné teritoriální ambice, Bamfordova kniha nepotěší. Ti, kdo věří, že Izrael okupuje Západní břeh a Golanské výšiny protiprávně, to povzbudí.

Ale co je nejdůležitější – aféra s dlouhým a ostudným utajováním úmyslného útoku na Liberty, které má americká vláda na svědomí, se nyní provalila na veřejnost a lidé žádají podrobné vyšetření. Po čtyřiatřiceti letech musí být hlasy mrtvých námořníků z Liberty konečně vyslyšeny.



Eric Margolis je americký novinář a přispěvatel deníku Toronto Sun. Zaměřuje se na americkou zahraniční politiku, zejména na Blízkém Východě a v Jižní Asii. Text původně vyšel roku 2001 a byl přeložen se svolením autora.