Úvod autora blogu: Slíbil jsem přinejmenším ještě jednu ukázku připravované knihy Thomase Woodse Krach, která pojednává o bankách, penězích, finančních krizích a tak vůbec. A jelikož zde v sobotu Pavel Kohout zveřejnil text, kde mimo jiné říká, že americká vláda celé čtyři roky po vypuknutí Velké hospodářské krize skoro nic nedělala a chtěla nechat situaci „vyhnít“, zaplácnu dvě mouchy jednou ranou a dovolím si jej – slovy Ladislava Smoljaka – mírně popravit.



Thomas Woods – Krach – Velké mýty o Velké hospodářské krizi

Takzvaný New Deal (Nová smlouva), soubor programů, s nimiž prezident Franklin Delano Roosevelt vytáhl do boje proti Velké hospodářské krizi, se s velkou slávou vrací. Zároveň se vracejí – jak se dalo čekat – i mýty a báje o 20. letech minulého století, dávno vyvrácené respektovanými historiky. Na pomoc si je berou ctižádostiví politici, kteří tak chtějí očernit princip tržní ekonomiky a uzmout pro sebe další porci pravomocí. Pochopitelně jen aby nás mohli chránit, jak taky jinak.

Ameriku zavlekl do deprese pravicový prezident Hoover, zní z amplionů, protože byl zaslepen bezcitnou ideologií volného trhu, kterou propagovaly velké a bohaté korporace. FDR nás spasil díky masivnímu státnímu utrácení, projektům veřejných prací a regulacím, které zachránily kapitalismus před sebou samým. Víc už se prý s Velkou hospodářskou krizí dělat nedalo a za to, že jsme z ní vůbec vyvázli, vděčíme jen a jen New Dealu.

Na ničem z toho není pravdy, ani co by se za nehet vešlo. Herbert Hoover nebyl žádný fanatický vyznavač bezuzdného trhu. Právě jeho bezprecedentní intervence do ekonomiky proměnily dočasný propad roku 1929 na Velkou hospodářskou krizi. A jak si dnes uvědomuje víc a víc ekonomů a historiků, Roosevelt jeho programy pouze převzal a rozšířil, a krizi tak ještě podstatně prodloužil.

A tak namísto aby připustili rychlé pročištění a návrat k prosperitě, zavlekli politici Ameriku do ekonomické stagnace trvající půldruhého desetiletí. (Jen pro vysvětlení – 2. světová válka konec Velké hospodářské krize v žádném případě nepřivodila. Vydávání potravin a dalšího zboží na příděl, aby se mohly stavět tanky a letadla, rozhodně není projevem prosperity.) Mezi léty 1933 až 1940 dosahovala průměrná míra nezaměstnanosti 18 procent.

Ovšem podle novinářských géniů z deníků jako Washington Post nebo New York Times se zřejmě nic z toho nikdy neudálo. Když ke konci léta 2008 naše vlastní krize nabírala na obrátkách, volala média společným hlasem po novodobém Franklinu D. Rooseveltovi a druhém New Dealu. Zřejmě protože ten první zaznamenal takový úspěch. Tak to šlo dál a dál, týden za týdnem, jako by se proti politice FDR nikdy nezvedla žádná kritika, jako by jeho programy v moderní době nevystavila střízlivému přehodnocení doslova lavina odborných článků a analýz. Ty ovšem novináři zásadně nečtou.

Již celá desetiletí se žáci ve škole učí, že prezident Herbert Hoover, údajný zaslepený stoupenec laissez-faire, seděl se založenýma rukama a jen přihlížel, jak deprese pustoší Ameriku. Prý jen poté, co v březnu 1933 nastoupil do úřadu prezident F. D. Roosevelt, začala vláda konečně zodpovědně situaci řešit. Přestože většina škol šiří tento mýtus dodnes, kdyby se s ním člověk vytasil v akademických kruzích, uřízl by si ostudu.

Hoover výslovně prohlásil, že laissez-faire přístup k ekonomice je věcí minulosti. Žádný předchozí prezident v amerických dějinách nezasáhl v době míru do ekonomiky tak, jak to učinil Herbert Hoover. Mimo jiné zahájil projekty veřejných prací, zvýšil daně, začal poskytovat nouzové úvěry krachujícím firmám, přiškrtil mezinárodní obchod a státům Unie půjčil značné prostředky na boj proti krizi. Dělal všechno možné, aby udržel mzdy na uměle vysoké úrovni, zatímco spotřebitelské ceny dramaticky klesaly, čímž de facto ochromoval již tak oslabený soukromý sektor. Také proto jej Franklin Delano Roosevelt během prezidentské kampaně roku 1932 obvinil, že je „nejrozhazovačnějším mírovým prezidentem v americké historii“ a že „chce co možná nejrychleji centralizovat veškerou moc do rukou federální vlády ve Washingtonu“. Rooseveltův kandidát na viceprezidenta John Nance Garner dokonce prohlásil, že „Hoover vede zemi po cestě k socialismu“. Krize se však přesto všechno dále prohlubovala.

***

A jak své prezidentování zhodnotil sám Herbert Hoover?

„Nemuseli jsme udělat vůbec nic. To by byla naprostá katastrofa. My se však namísto toho rozhodli situaci řešit a ve spolupráci se soukromým sektorem a Kongresem jsme připravili nejgigantičtější program ekonomické obrany a protiútoku, jaký byl kdy v naší republice zaveden… Žádná vláda ve Washingtonu se dosud nikdy neujala tak široké odpovědnosti za vedoucí úlohu v tak těžkých časech…Vůbec poprvé v historii depresí klesly dividendy, zisky a životní náklady dřív, než utrpěly mzdy…Udržovali jsme mzdy tak dlouho nahoře, dokud životní náklady neklesly a zisky prakticky nevymizely…Dnes máme nejvyšší reálné mzdy na světě.
Vytvořili jsme nová pracovní místa a vdechli systému nový život. Ještě nikdy v historii neudělala americká vláda tolik pro obyčejného člověka…Někteří reakcionářští ekonomové nás nabádali, abychom připustili likvidaci, dokud by ekonomika nenarazila na dno. My však rezolutně odmítli poslouchat rady zahořklých likvidacionistů a nehodlali přihlížet bankrotu veškeré masy dlužníků ve Spojených státech a destrukci úspor našich občanů.“
- Herbert Hoover roku 1932, v proslovu během kampaně za své znovuzvolení