Je moderní finanční systém spíš jako elektřina, nebo jako hamburgry? Toť ona velká otázka dnešní doby.

Jsou-li finanční toky, jaké proudí světem dnes, něco jako elektřina, pak bez nich naše globální ekonomika samozřejmě nemůže fungovat. Budeme mít kolapsy sítě a celosvětové škody při neopatrném zacházení s touto technologií, ale s tím se musíme smířit. Je to cena za život v moderní společnosti.

Na druhé straně ovšem přibývá důkazů, že drtivá většina toho, co se dnes odehrává na finančních trzích, se podobá spíše hamburgerům – nízká nutriční hodnota, špatná životospráva a zlozvyk, který lze jen velmi těžko vykořenit.

Nejde přitom o finanční trhy jako takové, o místo, kde se scházejí úspory a investice. Ty jsou samozřejmě do určité míry nezbytné. Opravdu ale potřebujeme finanční sektor, který dnes činí 7 až 8 % HDP?

V dobách zlatého věku americké ekonomické expanze a inovace – zhruba od roku 1850 – představovaly finance asi 1 až 2 procenta HDP. Finanční systém 19. století fungoval dobře, v tom smyslu, že účinně zprostředkovával kapitál novým podnikatelským projektům.

Tehdejší banky také měly daleko vyšší kapitálový poměr než ty dnešní. A i ti největší hráči byli absolutně i relativně podstatně menší. Takový JP Morgan na svém vrcholu zaměstnával méně než 100 lidí.

Nikdo nenavrhuje, abychom se vrátili do 19. století. Je ale opravdu zdravé nebo udržitelné chránit si tak přerostlý finanční sektor, jaký máme dnes? Rozhodně není ideální, aby finance tvořily až 40 procent celkových korporátních zisků – to je známka toho, že někdo jiný v jiných sektorech ekonomiky jen tak tak přežívá.

K dispozici máme bohatou literaturu, která říká, že mezi financemi a růstem existuje pozitivní korelace, ale tyto výzkumy trpí několika vážnými omezeními. Jednak jde pouze o korelaci, nikoli kauzalitu. Víme, že bohatší země mají širší finanční toky v poměru k HDP, to ale ještě neznamená, víc financí přímo podporuje růst HDP. Ve skutečnosti se ukazuje, že finanční rozvoj není pro celkové hospodářství zase takové terno, jak se až doposud tvrdilo. A taky už víme, že finanční instituce mají sklon mnohonásobně přerůst celkovou národní ekonomiku. Zeptejte se třeba Islandu.

Práce na tomto problému je stále ještě v samém počátku. K jakému názoru bychom se ale za těch 12 měsíců zkušeností měli přiklonit? Měli bychom věřit v pozitivní přínos financí, dokud by se neprokázal opak? Nebo bychom k nim naopak měli být a priori skeptičtí?

Tak či onak, náš skepticismus by se měl už dnes vztahovat přinejmenším na finanční inovace. Ukažte mi důkaz, že takovéto inovace mají nějaký společenský přínos a že nejsou jen rafinovaným moderním způsobem, jak se nenápadně obohacovat z veřejných zdrojů.



Autorem zveřejněného textu je Simon Johnson , profesor ekonomie na MIT a odborný poradce Rozpočtového výboru Kongresu. V letech 2007- 2008 působil jako šéfekonom Mezinárodního měnového fondu. V září 2008 také založil dnes široce uznávaný a citovaný blog Baseline Scenario, ze kterého je také tento článek, přeložený se souhlasem autora.