Stále početnější tábor analytiků, kteří se shodují na tom, že Obama je v otázkách zahraniční politiky jen převlečený Bush, minulý týden utrpěl šok, když nový prezident poslal na smetiště dějin nejmilejší a nejhloupější projekt Bushovy administrativy.

Obamovo vítané storno programu protiraketové obrany (ABM) ve střední Evropě znamená důležitý milník v americko-ruských vztazích, vítězství politického realismu nad ideologií a drtivou porážku stále méně relevantního tvrdého jádra washingtonské pravice.

Dick Cheney a ostatní neokonzervativci vyhecovali prezidenta Bushe k rozhodnutí vybudovat strategický systém protiraketové obrany v České republice a Polsku, který měl Spojené státy a Evropu chránit před íránskými jadernými střelami dlouhého doletu. Nic nevadilo, že Írán žádné jaderné střely dlouhého doletu nikdy neměl, nemá a s největší pravděpodobností ani nikdy mít nebude.

Bushův bizarní plán – kterému se dostalo přezdívky „zmutovaný potomek Reaganových hvězdných válek“ – pochopitelně rozčílil Rusy. Představte si, jak by reagovala Amerika, kdyby se Rusko rozhodlo rozmístit rakety na Kubě nebo v severním Mexiku. Navrhovaný systém sice pro Rusy nepředstavoval žádnou opravdovou hrozbu, pro Kreml to byl ale políček a drzá provokace, kterou si nemohl nechat líbit.

A co víc, nikdo si vlastně nebyl úplně jistý, jestli by systém v případě útoku vůbec fungoval. Budil totiž dojem, že by bylo náramně snadné jej obelstít nebo sabotovat.

Bushův Bílý dům tedy zbytečně provokoval Rusko, odkud na Spojené státy míří více než 2 000 jaderných hlavic, řinčením protiraketových střel údajně na obranu proti Íránu. Ten ovšem podle amerických tajných služeb žádné jaderné zbraně nemá a ani nejeví žádné známky, že by se nějaké chystal vyrobit. A aby toho nebylo málo, Amerika otevřeně podpořila Gruzii, když tato malá země vyvolala pošetilou rvačku s Moskvou. Napětí mezi oběma mocnostmi dosáhlo nebezpečné úrovně.

Zrušení systému ABM přispěje ke zklidnění zjitřených vztahů a návratu k plodné spolupráci na odzbrojování. Udržování normálních vztahů s Ruskem a předcházení konfliktům, které by mohly zažehnout nukleární válku, je dnes nejdůležitější zahraničně-politickou prioritou Spojených států.

Pravicoví politici v Česku a Polsku samozřejmě hlasitě reptají, leč průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Čechů i Poláků se staví proti Bushově plánu.

Nářky amerických neokonzervativců, že Obamovo rozhodnutí je projevem „appeasementu“ a „druhým Mnichovem“, jsou k smíchu. Senátor John McCain, významný hybatel amerických invazí do Afghánistánu, Iráku a Somálska, měl dokonce tu drzost obvinit Rusy z „adventurismu“.

Chabě informovaní republikáni přijali mytologii 2. světové války za své druhé státní náboženství. Řada z nich dokonce věří, že muslimové jsou nacisti v turbanu.

Jde o tytéž republikány, kteří se jako jeden muž postavili za Bushovo komické tvrzení, že Saddám vyrábí po vzoru dr. Fu Manchua „letouny smrti“, které budou po nocích rozprašovat po spící Americe morový prášek.

Prezident Obama oproti tomu žije v reálném světě. Spojené státy chtějí, aby jim Rusové kývli buď na uvalení drtivých sankcí na Írán, nebo rovnou na vojenskou invazi. Washington potřebuje pomoc Moskvy také s Afghánistánem a se Severní Koreou. Bushova radarová fantasmagorie musela jít stranou.

Je starou známou pravdou, že americká vláda je s to soustředit se jen na jeden velký problém naráz. Obama však musí žonglovat hned se třemi – americký finanční krach, Írán a Afghánistán, kde už i sami američtí generálové varují před možným vítězství lehce ozbrojených paštúnských kmenů. Barack Obama ví, že průšvih v Afghánistánu by mohl znamenat konec jeho prezidentské kariéry, ostudu pro celou zemi a možná i návrat republikánů k moci.

Proto také nemá čas starat se o střední a východní Evropu a chuť zbytečně provokovat Rusy kvůli Kavkazu nebo nějakému radaru.

Rusové by paradoxně mohli Ameriku zachránit před stejnou katastrofální porážkou, jakou v Afghánistánu utrpěl bývalý Sovětský svaz. Není třeba pochybovat, že pokud Moskva svolí, že vytáhne americké kaštany z afghánského ohně a že zaujme tvrdší postoj vůči Íránu, nebude to jen tak z dobré vůle. Rusové za to vystaví Američanům pěkně mastný účet. Už teď jsou na geopolitické šachovnici nejméně o tři tahy před nimi.

Stále nám nikdo nevysvětlil, proč by Írán riskoval jadernou anihilaci kvůli odpálení hrstky nepřesných střel na Prahu, Brusel nebo Varšavu. Proč by Teherán u všech všudy útočil na Evropu, svého nejvýznamnějšího obchodního partnera a případného spojence? Jediným představitelným cílem íránských raket v Evropě jsou americké základny. Proč by ale Írán bombardoval daleké základny v Evropě, když mu jich mnohem víc sedí přímo za hranicemi?

Bílý dům cudně přiznal, že Bushovo strašení dalekonosnými íránskými raketami bylo „zveličené“. Skutečné nebezpečí prý dnes představují íránské rakety středního a krátkého doletu. Jenže i ty nejvýkonnější íránské rakety uletí maximálně 2 000 kilometrů, jsou nepřesné a nenesou jaderné hlavice. V této chvíli jsou asi stejně nebezpečné jako kdysi Saddámovy ubohé Scudy.

Leč spousta Američanů je v souvislosti s Íránem na rozumné argumenty hluchá. Zřejmě jako národ neustále potřebujeme nějaké zahraniční nepřátele, skutečné nebo imaginární.



Eric Margolis je americký novinář a přispěvatel deníku Toronto Sun. Zaměřuje se na americkou zahraniční politiku, zejména na Blízkém Východě a v Jižní Asii. Text byl přeložen se svolením autora.