Matt Welch - Karel Marx vs. Milton Friedman

23. srpna 1989 přestala nově reformovaná (a brzy přejmenovaná) Komunistická strana Maďarska hlídat těžce militarizovanou hranici s Rakouskem. Nějakých 13 000 východních Němců, kteří se v té době rekreovali u Balatonu, okamžitě prchlo do svobodného světa. Bylo to největší prolomení Železné opony za generaci a odstartovalo řetězovou reakci, která za dalších 11 týdnů skončila proměnou Berlínské zdi v hromadu suti.

Dvacet let nato je však v Americe ticho po pěšině. Americká média oslavují jiná srpnová výročí, například 400 let Galileova teleskopu, 150 od založení prvního ropného vrtu a 25. narozeniny Želv Nindža.

Taková je realita, zvykněte si. Listopad 1989 byl z hlediska občanských svobod možná nejrevolučnějším měsícem v lidské historii, leč pouhá dvě desetiletí poté si země, která svého času vedla světovou koalici ve studené válce proti komunismu, nemá příliš zájem onu historickou lekci připomenout. A co hůř, ona se z ní ani nehodlá poučit. V době, která tak hlasitě volá po vzpomínce na pošetilost centrálního plánování, Američané blaženě ignorují dějinný konflikt poválečného světa a nadšeně táhnou zemi zpátky do – slovy Stevena Forbese – „pravěkého etatismu 30. let minulého století“. Za posledních pět let nám Hollywood nadělil víc oslavných životopisů Che Guevary než plnohodnotných filmů o antikomunistických revolucionářích, kteří svrhli diktátory od Tallinu po Prahu.

Jestli na Západě vzpomínají na některý rok jako na rok revolucí, pak je to devatenáctistý šedesátý osmý, plný politických vražd, pařížských protestů a rebelie mladých. Jak ale napsal přední odborník na moderní středoevropské dějiny Timothy Garton Ash, rok 1989 „ukončil éru komunismu v Evropě, rozdrolil sovětské impérium, spojil Německo a rozhodl ideologický a geopolitický boj, který utvářel světovou politiku po půl století. Ve svém důsledku byl stejně významný jako roky 1945 nebo 1914. Rok 1968 byl ve srovnání s tím jen krtinec.“

Nedávno jsem se zeptal Šimona Pánka, jednoho ze studentských lídrů Sametové revoluce v Československu, proč je podle něj rok 1968 stále předmětem novinových titulků. Odpověděl mi typicky českým pokrčením ramen: „Asi protože šedesátý osmý se stal spíš na Západě.“

Ale význam roku 1989 nekončí jen v Evropě. Konec zápasu supervelmocí vzal vítr z plachet (a výzbroj) nejrůznějším zástupným občanským válkám a brutálním diktátorům v zemích třetího světa. Tyrani začali ustupovat demokratům od Johannesburgu po Santiago de Chile, nekonečné války Střední Ameriky vystřídal mír a z národů, které nikdy nepoznaly vlastní sebeurčení, se stali nezávislí, prosperující a integrovaní členové Západu.

Podle globální nadace Freedom House bylo v roce 1988 pouze 36 procent ze 167 zemí světa svobodných, 23 procent částečně svobodných a 41 procent nesvobodných. V roce 2008 nejen že přibylo k celkovému počtu dalších 26 zemí (včetně těch svobodných jako Chorvatsko, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Srbsko, Slovensko a Slovinsko), ale poměr se obrátil: 46 procent svobodných, 32 procent částečně svobodných a „pouze“ 22 procent nesvobodných. V roce 1989 existovalo jen 69 zastupitelských demokracií. V roce 2008 už jich máme 119.

A ani tato čísla nevystihují skutečný rozsah revolučních změn. Totální zhroucení centrálního plánování coby ekonomického modelu mělo zásadní dopad i na těch pár komunistických režimů, které rok 1989 přežily. Ve Vietnamu si sice komunisté udrželi vládu jedné strany, ihned však odstartovali tržní reformy, které z Vietnamu udělaly jednu z nejrychleji rostoucích zemí za posledních dvacet let. Kuba, které po uzavření sovětských penězovodů nastaly těžké časy, legalizovala zahraniční investice a soukromý obchod. Zřejmě nejdramatičtější geopolitickou změnu však podstoupila země, která byla ještě v roce 1989 samotným ztělesněním státní represe – Čína v 90. letech pustila do země kapitalismus a s jeho pomocí rozpoutala jedno z nejúspěšnějších tažení proti bídě a hladomoru, jaké kdy svět viděl. Třebaže tamější tržní reformy začaly již v 70. letech a dočasně jim udělal přítrž masakr na náměstí Nebeského klidu (který překvapivě povzbudil antikomunisty v Evropě), po zhroucení Sovětského svazu dala Čína soukromému podnikání definitivně zelenou. Následná prosperita nejen vyzvedla miliony nuzáků na úroveň střední třídy, ale také osvobodila čínské ženy od kulturního útlaku.

Ale pád Železné opony přinesl spoustu dobrého i vítězné straně, třebaže ta si to dodnes příliš neuvědomuje. Ještě do roku 1989 se v západním politickém myšlení velmi hlasitě projevovaly nezdravé sympatie ke státnímu vlastnictví výrobních prostředků. Původní Marshallův plán byl téměř zoufalým pokusem předejít vlně vnitrostátně populárních, leč z ciziny řízených komunistických převratů, jaký v roce 1948 potopil Československo. Socialistický prezident Mitterand po nástupu do úřadu v roce 1981 znárodnil velkou část francouzské ekonomiky. Když padala Berlínská brána, bylo naprosto normální, že státy vlastnily všechny velké aerolinky, telefonní společnosti, televizní stanice, plynárny a mnohem více.

Dnes už to neplatí. I demokratičtí socialisté museli uznat, že dlouhý zápas mezi Karlem Marxem a Miltonem Friedmanem skončil drtivým vítězstvím Friedmana. Ačkoli média oprávněně upírala pozornost především k dramatickým hospodářským změnám v Asii a Východním bloku, dobrá polovina světové privatizace se v prvních deseti letech od konce studené války odehrála v Západní Evropě. Z evropské politické a monetární integrace, nad kterou angloamerická pravice ohrnovala nos, se vyklubal jeden z nejsilnějších motorů ekonomické svobody moderních dějin. Není vůbec náhoda, že v době, kdy Washington protiústavně (a hloupě) zachraňoval obří americké automobilky, odpověděla švédská ministryně obchodu Maud Olofssonová na otázku ohledně osudu churavějícího Saabu lakonicky: „Švédský stát není připraven vlastnit továrny na automobily.“

Když začnou Evropané poučovat Američany o úskalích státních intervencí, jak se to od nástupu Baracka Obamy do úřadu stalo několikrát, stojí za to se zamyslet, jak drasticky se za ony dvě dekády změnila geopolitická situace. Spojené státy, či přinejmenším jejich zvolení představitelé a ekonomičtí poradci, již nevedou globální boj za demokratický kapitalismus coby nejosvědčenější cestu k lidské svobodě a prosperitě. Dnes se spíš dočkáte reformy sociálních dávek v Itálii než v USA. Washington jde proti celosvětovému trendu a snaží se roli centrální vlády naopak posilovat.

Bohužel jediná lekce, kterou si američtí politici ze studené války odnesli, je zcela nepoužitelná mimo Východní blok. Uvěřili totiž, že neústupná a občas násilná konfrontace se zločinnými režimy musí nakonec vyústit v mír a demokracii. To, že hrdinové epického ekonomického, myšlenkového a duchovního boje si ze svého vítězství vzali primárně vojenské ponaučení, mluví skutečně za vše.



Matt Welch je šéfredaktorem amerického politicko-ekonomického měsíčníku Reason. Článek byl přeložen se svolením autora.