John Browne - Dluhová fata morgána

Posledních pár dnů se pozornost celého světa upírá k potenciálnímu bankrotu společnosti Dubai World, největší státní korporace Dubajského emirátu. Transformaci zapadlého městského státečku na březích Perského zálivu v blyštivou světovou finanční metropoli zřejmě plně docení jen ti, kdo byli přímými, očitými svědky dubajského fenoménu za posledních 15 let. Ani oni si však většinou neuvědomovali, že umělé poloostrovy ve tvaru palmy či snové mrakodrapy jsou ve skutečnosti dokonalým symbolem ekonomiky 21. století – fatou morgánou založenou na dluhu.

Dubaj umístil na globální ekonomickou mapu šejk Rašíd al-Maktúm, otec současného vládce, přezdívaný „Liška“. Rašíd nedával najevo okázalou výstřednost a soustředil se na pilné budování svého malého království.

Poprvé jsem se s ním setkal v roce 1972, když jsem působil jako ředitel blízkovýchodní pobočky jedné londýnské banky. Tenkrát byla Dubaj jen pouštní osadou s přilehlým přístavem u krásného tmavomodrého zálivu. Šejk byl však opravdový pionýr, podobný prvním osadníkům amerického Divokého západu, nadaný obchodním důvtipem a zocelený tvrdou školou života. Obklopil se zkušenými poradci z Británie a zbytku západního světa a jal se budovat silnou tržní ekonomiku postavenou na obrovském ropném bohatství.

Záměr se mu podařil a jeho nástupci dospívali v období růstu, jaký tato část světa nikdy nepoznala. Chodili na nejlepší světové ekonomické školy a nakonec obsadili nejrůznější vlivné pozice. Tato generace však časem upustila od prozíravé a moudré vlády starého Lišky a nechala se okouzlit představou Dubaje coby jiskřivého pohádkového ráje Blízkého východu. Svůj sen postavili šejkovi dědici na dluhu čerpaném z obrovské zásobárny laciných amerických dolarů a zajištěném neustále rostoucími cenami nemovitostí. Za jejich života ceny domů a pozemků koneckonců nikdy nepoklesly, a tak noví vládci zcela přirozeně předpokládali, že se tak ani nikdy nestane.

Tento scénář je možná povědomý těm, kdo z prvních řad sledovali krach amerického trhu s nemovitostmi a jeho následný dopad na úvěrové trhy.Typickým rysem onoho debaklu bylo bezhlavé půjčování a lehkovážné ignorování rizik při obchodování s deriváty. Tytéž metody se rozmohly i v Dubaji.

Některé bankovní manažery dohnala chamtivost až k nebezpečné domněnce, že dluh společnosti Dubai World požívá samozřejmé státní záruky. Také proto poskytovali tak lehkomyslné půjčky hypotéčním obrům jako Freddie Mac nebo Fannie Mae. Zde však ono přirovnání končí.

Zdá se, že narozdíl od nekončících podpor a finančních injekcí, které svým společnostem poskytuje americká vláda, dávají dubajští šejkové od krachující korporace ruce pryč. Třebaže investoři brali jako samozřejmost, že dubajští představitelé přispěchají Dubai World na pomoc, pokud dojde k nejhoršímu, ti se k ničemu takovému nechystají. Správně poznamenali, že žádnou garanci nikdy nikomu neudělili a že veškeré ztráty musejí nést věřitelé. Americká vláda tolik odvahy nenašla a nenechala ty, kteří v minulých letech neuváženě riskovali, nést důsledky svých činů. Namísto toho se rozhodla jejich ztráty přehodit na daňové poplatníky, za cenu vážného ohrožení budoucí stability celého finančního sektoru.

Dubajská vláda tedy jedná zodpovědněji než ta americká, to však ještě neznamená, že krach společnosti Dubai World bude bez následků. Třebaže v absolutních číslech není její dluh nikterak tragický (odhaduje se na 25 – 60 miliard dolarů), dopad jejího bankrotu na velká světová finanční centra může být příslovečnou poslední kapkou.

Držiteli dubajských aktiv jsou velké západní banky už tak oslabené vlastními eskapádami na domácích trzích. A jelikož se dubajská vláda od kaše, kterou si Dubai World navařila, jednoznačně distancovala, bude prasknutí „dubajské bubliny“ znamenat další odpisování nedobytných pohledávek v anglo-amerických bankách.

Z toho se může vyklubat počátek nové vlny bankrotů a imploze komerčního realitního trhu. A co hůř, takováto kaskáda velkých krachů se může rychle rozšířit na trhy derivátů a vyústit v překotné vypovídání závazků a vzájemných vyrovnání. To by s největší pravděpodobností znamenalo devastující zhroucení celého mezinárodního finančního systému, kterému by možná nezabránila ani veškerá moc centrálních bank.

V takovém světě by se bohatství rapidně přesouvalo do tradičních bezpečných útočišť – zlata a stříbra. Vzhledem k tomu, že zlato je dnes za hranicí 1200 dolarů a stříbro za hranicí 19 dolarů, se zdá, že tento proces už běží na plné obrátky.



John Browne je bývalým poslancem britského parlamentu a poradcem britské vlády. V současnosti působí jako hlavní analytik brokerského fondu Euro Pacific Capital.