Onehdy jsem se taky zase u piva zmínil, že fušuju do politiky. „Jo? A ve které straně?“ zazněla obvyklá otázka. Z výrazu tazatele bylo ovšem znát, že počítá pouze se dvěma možnými odpověďmi – ODS nebo Zelení. Když jsem přiznal barvu, rozhostilo se napůl šokované, napůl rozpačité ticho, následované neurčitým chlácholivým mumláním. Asi jako kdybych pustil ven, že jsem gay a kamarádi mě poplácali po rameni a řekli „nic si z toho nedělej, za to nemůžeš, my jsme tolerantní. Ale hlavně na nikoho nic nezkoušej“.

Ve straně jsem už dva roky a podobnou scénu jsem už zažil několikrát. Ne že bych z toho nespal, ale přece jen mi to pivo pokaždé trochu zhořkne v ústech. A to prosím piju Bernarda. Nad tím, proč je dnes členství v socdem mezi mladými takové stigma, si lámu hlavu snad ještě déle.

Jistě, politik je tradičně jednou z nejméně oblíbených profesí všude na světě. To je dáno dramatickým a zřejmě neřešitelným rozporem mezi mimořádně přísnými požadavky na poctivost a osobní kvality každého hospodáře s veřejnými penězi a tím, jaké charaktery příslib „hospodařit“ s veřejnými penězi obvykle přitahuje. Jenže český sociálnědemokratický politik je na tom s reputací ještě násobně hůře, zejména v posledních několika letech (což je o to víc zarážející, že socdem byla po většinu té doby v opozici).

Napadají mě čtyři základní důvody, proč po třech letech vlády konkurence vítězí sociální demokracie v průzkumech veřejného mínění jen o příslovečná prsa – neschopnost oslovit mladou internetovou generaci, neschopnost vymezit se vůči komunistům a zbavit se puncu autoritářské a paternalistické strany, zoufale nedostatečný důraz na ochranu životního prostředí v době, kdy je ekologie globálním tématem číslo jedna, a zbytečný populismus. Leckdo by asi na můj seznam připojil i současné vedení strany a jeho neodolatelné nutkání znepřátelovat si i ten zbytek novinářů a intelektuálů, který s námi ještě pořád sympatizuje, leč podle mého jde spíše o symptom výše uvedeného než o pravou příčinu.

Dobrá zpráva je, že „nahoře“ si většinu z toho uvědomují a jeví určitou snahu něco s tím dělat. V socdem právě kolotá vnitrostranická diskuze o modernizaci strany. Špatná zpráva je, že dobré úmysly nestačí a že si často sami sobě podkopáváme nohy. Vezměme si několik příkladů.

Zaprvé komunikace s mladými. Představa, že to takňák stačí „rozjet na fejsbuku a tvítru“ a mladí se k nám pohrnou, prozrazuje zoufalé nepochopení toho, co internet je, jak funguje a v čem je jeho síla. O tom už popsali stohy papíru mnohem povolanější lidé, já bych jen krátce shrnul – internet dokáže lépe než cokoli jiného rozfoukat jiskru v mohutnou vatru. Jenže na počátku musí být právě ta jiskra opravdové, autentické myšlenky, která lidi inspiruje a zapálí pro věc. Protože internet sám o sobě, bez lidí, je jen mrtvou sítí kabelů v zemi a antén a počítačového „železa“. Dnešní poselství sociální demokracie inspiruje mladé na Facebooku k organizování vajíčkových srazů. Řešením není změna Facebooku, nýbrž změna poselství.

A pokud jde o to podkopávání si vlastních nohou, ukázkovým příkladem je tahle stránka a s ní spojené spamování internetových diskuzí. Netuším, kdo tuhle zhůvěřilost vymyslel, jestli jde o oficiální aktivitu našich marketingových „géniů“, nebo o dobře myšlenou, ovšem mimořádně nešikovnou iniciativu sympatizantů, ale pokud jde o marketing, někdo by se měl nad sebou vážně zamyslet.

Dále tu máme distanc od komunistů. Tohle je Achillova pata sociální demokracie už od Zemana. Konkurence šikovně využívá toho, že se obě strany obecně považují za „levicové“, hází nás s komunisty do jednoho pytle. Lidová tvořivost typu KSČSSD je pak jen přirozeným důsledkem téhle strategie. Zaprvé si myslím, že pravo-levé dělení stran a ideologií je ve 21. století, dvě stě let od Velké francouzské revoluce, stejný přežitek jako bryčky a cylindry a jak tak sleduju diskuze a fóra, nejsem zdaleka sám. Pokud to tedy myslíme s tím distancem od komunistů vážně, měli bychom v médiích začít s „ústupovou strategií“ od pravo-levé rétoriky, a ne se jí naopak ohánět, a hrát tím konkurenci do karet.

A za druhé nemůžeme svalovat všechnu vinu na politickou konkurenci či nepřátelská média. I tady si můžeme za leccos sami. Sice se navenek horlivě snažíme vymezovat vůči nedemokratickým stranám a ideologiím, ale nikterak neprotestujeme, když se nám říká „socialisté“. A nejen že neprotestujeme, dokonce se tak občas sami oslovujeme. Zrovna dnes jsem si málem ukroutil hlavu při čtení některých reportáží o kongresu Strany evropských socialistů, jíž je česká sociální demokracie součástí. Burácení o zlu tržní ekonomiky, oslovování „soudružky a soudruzi“, socialismus sem, socialismus tam. Možná bychom se měli zamyslet nad tím, jestli náhodou ČSSD nemá se svými západoevropskými „sestrami“ méně společného, než by se mohlo zdát. Když tak poslouchám některá vystoupení Martina Schulze, říkám si, zda bychom neměli ve vztahu k PES udělat příslovečný úkrok stranou a svým západoevropským partnerům to vysvětlit tím, že některé historické zkušenosti jsou jak vidno nepřenositelné.

Alespoň že se delegáti chovají „bezuhlíkově“. To je rozhodně krok správným směrem. V oblasti ochrany životního prostředí máme vůči svým západoevropským sesterským stranám naopak co dohánět. Vzhledem k tomu, že tzv. aféra Climategate uložila globální oteplování na delší dobu k ledu, bych osobně s tímhle konkrétním tématem moc nešermoval, přinejmenším do doby, než se prokáže, jaká je opravdová souvislost mezi lidskou aktivitou a globálním klimatem. To ale neznamená, že nešťastní britští klimatologové zdiskreditovali „zelenou“ myšlenku jako takovou. Dnes už fakt nevím, jestli spalování fosilních paliv otepluje planetu, nebo ne, rozhodně však nechci, aby mé děti nosily roušku jako běžnou součást oblečení. Je mi jedno, jestli je recyklování a třídění levicové nebo pravicové, zkrátka bych nerad, aby příští generace žily na umělých ostrovech z navezených odpadků.

A nakonec populismus. Pokud si někdo myslí, že podbíhání voličům ála třinácté důchody nebo šrotovné nám přináší víc plusových bodů než minusových, tak já si to nemyslím. V neděli jsem sledoval Moravce. Komunistická poslankyně tam měla na většinu problémů jednoduchou odpověď – všechno je „podfinancované“, zvolte nás a my všem dáme tolik, kolik budou chtít. Tohle má být náš argumentační vzor? Jistě, spousta lidí upřímně věří, že neexistuje problém, který by nevyřešila pořádná dotace. Já jsem si však jist, že mnohem větší spousta si dobře uvědomuje to, co znovu zaznělo například v Moravcově poslední půlhodině – že na chod státu si nemůžeme donekonečna půjčovat, že deficit je hrozivý a že oč víc se dnes rozšoupneme nad poměry, o to víc se budeme muset v budoucnu uskrovnit.

Chci ale skončit na pozitivní notě. Česká sociální demokracie má obrovský potenciál. Tenhle článek (nebo tenhle) nepíšu jako útok na stranu nebo její vedení. Těch je v médiích dvanáct do tuctu a vypadají úplně jinak. Píšu jej, protože v sociální demokracii vidím stranu budoucnosti – pokud si ovšem uvědomíme:

• že budoucnost už z podstaty patří mladým, že časy se mění a že my se musíme měnit s nimi, jinak klesnem ke dnu jako kámen, jak zpívá Dylan
• že naší přirozenou voličskou základnou je 60 % „normálních“ Čechů, nikoli 5 % lidí váhajících při každých volbách mezi námi a komunisty.
• že bismarckovský model sociálního státu si odsloužil své a že by bylo prozíravé nabídnout lidem model nový, dřív než to udělá konkurence. S demografickým, technologickým a společenským vývojem totiž můžeme nesouhlasit, dokonce proti němu protestovat, ale to je tak všechno
• že lidé nechtějí stát jen sociální, ale také právní a že bez přes všechnu solidaritu a jistoty nesmíme zapomínat na nezávislou justici a kompetentní policii, bez které nefunguje ani tržní ekonomika, ani občanská společnost

Ale pro začátek by lidem možná úplně stačilo, kdyby naši politici vystupovali slušně a nefigurovali v korupčních či jiných aférách.



Pro zájemce můj Twitter