Glenn Greenwald - O krvežíznivých muslimech

Pokud je tabu bavit se o tom, zda americká činnost na Středním Východě podněcuje terorismus – což obecně tabu je – pak je daleko posvátnější tabu tvrzení, že naše slepá, nekonečná podpora izraelské politiky podněcuje terorismus konkrétně namířený proti USA.

Včera se list New York Times zamýšlel nad životem Jordánce Humáma Chalíla Abú Mulála al-Balawího, který se odpálil tento týden v Afghánistánu, přičemž s sebou vzal sedm agentů CIA. Proč tento velmi vzdělaný lékař, kterého na popud západních států naverbovala jordánská tajná služba s úkolem infiltrovat al-Kájdu, sáhl k tak zoufalému činu? Proč se rozhodl zavraždit tolik amerických zpravodajců? Článek nabízí jednu z možných odpovědí:

- Bratr popsal Balawího jako „znamenitého bratra“ a „brilantního lékaře“ a uvedl, že rodina si nebyla vědoma textů, které psal pod pseudonymem pro džihádistické webové stránky. Dodal však, že bratra „změnila“ loňská třítýdenní izraelská kampaň v Gaze, při níž zahynulo na 1 300 Palestinců.

A článek agentury Associated Press o možných motivech „štědrovečerního teroristy“ Umara Farúka Abdulmutallába obsahuje podobnou pasáž:

- Studenti a učitelé na škole uvedli, že Abdul byl společenský kluk, měl spoustu jemenských přátel a neprojevoval žádné extremistické postoje. Dodali však, že se netajil svými sympatiemi k Palestincům a svým hněvem na izraelskou činnost v Gaze.

Když saúdské a jemenské pobočky al-Kájdy na počátku loňského roku oznámily, že se spojují do jediné organizace „al-Kájda Arabského poloostrova“, hemžilo se jejich prohlášení ostrými odsudky izraelského útoku na Gazu. Teroristé dále prezentovali svou kampaň coby „součást boje za osvobození Palestiny, neboť Izraelci a křižáci jedno jsou“. Nenávist Jemenců vůči Izraeli je tak extrémní, že dokonce i jemenský prezident, náš údajný spojenec ve válce proti teroru, se otevřeně přimlouvá za zakládání výcvikových táborů pro bojovníky proti Izraeli v Gaze. Lawrence Wright ve své knize The Looming Tower, za niž získal Pulitzerovu cenu, píše, že Mohammed Atta, jeden z pachatelů útoku z 11. září 2001, se upsal jako mučedník al-Kájdě téhož dne roku 1996, kdy Izrael napadl Libanon. Podle Wrighta tak Atta učinil z „rozhořčení“ nad izraelským útokem. Není zkrátka pochyb, že loajální americká podpora (politická i materiální) Izraele v jeho četných válkách s jeho muslimskými sousedy přispívá k podněcování teroristických útoků na Spojené státy.

Ovšemže jako vždy, když padají slova jako Izrael či terorismus, hrozí vážné nebezpečí přílišného zjednodušování ze všech stran, takže mi dovolte několik upozornění předem: v případech, kdy je americká podpora Izraele příčinou anti-amerického islámského extremismu, to většinou není jediná a někdy ani ta hlavní příčina, nýbrž pouze jedna z mnoha. Amerika se ráda vměšuje, často násilně, do řady záležitostí muslimského světa, jež s Izraelem nikterak nesouvisí. Platilo to dlouho před zářijovými útoky a po nich to platí dvojnásob. Je známo, že vůdcům al-Kájdy ve skutečnosti na osudu Palestiny nijak zvlášť nezáleží a izraelsko-palestinský konflikt jen využívají k získávání podpory veřejnosti. Samotná skutečnost, že teroristé odmítají tu či onu politiku, ještě neznamená, že bychom s touto politikou měli skoncovat. A především je třeba připomenout, že diskuze o příčinách terorismu není omluvou terorismu. Člověk se přeci může snažit porozumět tomu, zda a jak terorismus sami podněcujeme, aniž by si přitom myslel, že zabíjení nevinných civilistů je jakkoli legitimní či ospravedlnitelné.

Přesto je velmi těžké nezabřednout do oné atmosféry extrémního fantazírování a sebestředné slepoty, která prostupuje americkou veřejnou diskuzí o terorismu, zejména ve světle nejnovějších afér. Pravice, která jako vždy zneužívá strachu lidí, falešně obviňuje Obamu z toho, že nepoužívá dostatečně „válečný“ slovník a neprojevuje dostatečně „válečnou“ mentalitu. Na to Obama a jeho poradci odpovídají – už zase – že ANO, JSME VE VÁLCE! a připomínají, kolikrát už o tom Obama hovořil a co všechno pro naši válku už udělal. A tak jsme posledních deset let hlasitě vytrubovali do světa, že JSME VE VÁLCE!, že jsme Národ válečníků a že v našem čele stojí Válečný prezident. To, že „jsme ve válce“ – nejen v Iráku a Afghánistánu, ale obecně proti islámským extremistům – je nezpochybnitelné dogma obou parlamentních stran, které všichni NORMÁLNÍ lidé musejí podporovat. V současnosti vedeme válku v té či oné podobě rovnou v pěti převážně muslimských zemích – Afghánistán, Irák, Pákistán, Jemen a Somálsko, hrozíme Íránu „paralyzujícími“ sankcemi (a někteří šílenci dokonce válkou) a pokračujeme v oddaném svazku s Izraelem.

Přesto všechno jsou naše mediální hvězdy a politické osobnosti evidentně zmatené a bezradné, když mluví o útocích na americké občany. Proč nám to dělají? Musejí být šílení nebo opilí náboženským zápalem nebo je stravuje slepá, nelidská zášť. To vše je jistě pravda v případě jedinců, kteří se odpalují a masakrují přitom nevinné civilisty. Stejně iracionální je ovšem myslet si, že někdo může deset let vyřvávat do světa JSME VE VÁLCE!, posílat bomby a vojáky a nejrůznější nástroje smrti do mnoha muslimských zemí (přímo i prostřednictvím Izraele), a přitom se nedočká nějaké odplaty. To se totiž děje, když je národ „ve válce“ – vyhazuje do povětří cizí občany a cizí budovy, ale občas zase někdo vyhodí do vzduchu jeho vlastní občany a budovy. Takhle zkrátka válka funguje.

Je opravdu neuvěřitelné, že do oné části světa posíláme celá desetiletí letadla a vojáky a týmy vyšetřovatelů s nástroji tortury, svrháváme jejich vlády a dosazujeme své loutkové režimy, okupujeme jejich svatou zemi a vyzbrojujeme Izrael po zuby, a pak se hrozně divíme, proč nám všichni chtějí ubližovat. My Američané obecně přepadáme jen státy, které nemají dostatek peněz a zbraní, aby nám to oplatily na naší vlastní půdě, či přinejmenším ne konvenčními způsoby. Zřejmě proto jsme časem uvěřili, že naše násilné činy vůči cizím zemím jsou normální a správné, ovšem jakmile nám cizí země oplatí stejnou, dopouštějí se flagrantního porušování Principu Lidskosti.

Hlavní problém spočívá v tom, že dokud si budeme namlouvat, že k islámské radikalizaci sami nikterak nepřispíváme, zůstaneme ve stavu blažené nevědomosti vůči závratné ceně, jakou za své činy platíme. Ať mi někdo jmenuje jediného významnějšího politika z kterékoli strany, který kdy přiznal, že naše nehynoucí loajalita vůči Izraeli – naše zásada, že všechny problémy a konflikty Izraele jsou i naše vlastní – zvyšuje riziko teroristických útoků namířených proti nám. Tuto evidentní pravdu ještě nikdo z nich nevyřkl. A skutečnost, že Izrael dnes slibuje, že jeho příští válka proti jeho muslimským sousedům bude dokonce „ještě mnohem tvrdší“ než příšerná zvěrstva v Gaze či Libanonu, znamená, že ona zmiňovaná cena se téměř jistě mnohonásobně zvýší.

Znovu opakuji, že to vše samo o sobě nedokazuje, že bychom svou politiku měli změnit. Samotný fakt, že islámští radikálové nesouhlasí s našimi kroky, ještě neznamená, že bychom jim měli vyhovět, neboť není vyloučeno, že nám tyto kroky přinášejí čistý zisk nebo jsou morálně ospravedlnitelné. Alespoň bychom se však měli odhodlat k racionální diskuzi o nákladech a výnosech naší politiky – a to se může stát jen tehdy, pokud si přiznáme, že nějaké náklady vůbec existují. Smutnou pravdou však zůstává, že pokud jde o naše působení na Středním Východě a o naši slepou podporu všeho, co Izrael dělá, jakoukoli racionální diskuzi o nákladech naší politiky (nemluvě o její morální rovině) dál tvrdohlavě odmítáme.



Glenn Greenwald je americký novinář a přispěvatel levicového internetového deníku Salon.com

Pro zájemce můj Twitter