Kdysi to bývaly děti, kdo se o nás na stará kolena staral, dnes je to strýček sociální stát. Jsme vlastně sociálové. Čtyřiadevadesát procent příjmu důchodců pochází od státu.
Opravdu si myslíte, že ze společné pokladny dostanete nějakou zázračnou penzi v budoucnu i vy?
Popřemýšlejte o následující pětici bodů.
1. Tahle země bude pro starý. Podle Českého statistického úřadu připadá nyní 105 seniorů na 100 dětí. Na sklonku třicátých let bude tento poměr činit už 200 ku 100. Počet osob starších 65 let se v následujících šedesáti letech zdvojnásobí.
Budeme-li mít společné zájmy (my budoucí penzisté), staneme se nejvýznamnější lobbistickou skupinou. Co budou hlavní témata? Zdvojnásobení důchodů? Výměna orgánů bez třicetikorunového poplatku? Jak to ale zafinancujeme? Kdo na nás bude pracovat? Z jakých daní se budou platit naše důchody?

2. Reforma nezaručí vyšší penzi. Z dat ČSÚ plyne, že 50 procent domácností ve věku 20 až 34 let nyní nespoří vůbec anebo jen 5 procent příjmů. A to nestačí.
I kdybychom systém reformovali podle návrhů Bezděkovy komise nebo podle slovenské receptury a následných zkušeností, neznamená to nutně vyšší důchody. Reformou systém můžeme se štěstím krok za krokem stabilizovat. V budoucnu zabráníme dalšímu enormnímu zadlužení, možná i bankrotu.
Bez spoření, respektive vlastních investic nad rámec důchodové reformy ale nepůjde udržet životní úroveň ve stáří. (Výjimka platí pro milionáře, milionářky, lovkyně milionářů, lovce milionářek, lovce milionářů a lovkyně milionářek.)

3. Dluhy (do)nutí vládu škrtat zvýhodnění pro penzijní pojištění, stavební spoření... Celkové zadlužení veřejného sektoru bude letos v Česku kolem 40 procent hrubého domácího produktu. V roce 2013 očekávám 46 procent HDP. Aby toto číslo nerostlo ještě více, stát bude muset šetřit. Proto hrozí další snížení výhod u stavebního spoření, případně i u penzijního připojištění.
Zejména mladí lidé by se proto měli poohlédnout i po jiných alternativách spoření, které jim na stáří vydělají více. Měli bychom se naučit investovat i bez státních podpor. Copak musíme mít pořád stát za zadkem?

4. Dnešní výnos dluhopisů netrumfne příští inflaci. Na světovém finančním trhu je dluhopisová bublina. Dluhopisy se teď kupují po haldách. Jejich výnosy tak třeba v USA byly i nejnižší za 55 let. Dává smysl dluhopis na deset let, který vám ponese před započítáním inflace, zdaněním, případně poplatky pouhá dvě nebo tři procenta ročně?
Brzo zřejmě investorům naskočí u dluhopisové složky portfolia výnos nižší než inflace. Když v Americe v minulosti byly výnosy dluhopisů takto nízko, tak v dalších třiceti letech netrumfly inflaci.
Výnosový potenciál penzijních fondů v Česku je s ohledem na současnou právní úpravu velmi nízký. Současným manažerům penzijních fondů to vůbec nezávidím.

5. Nespoléhejme na stát. Investujme. Sliby státu budoucím penzistům nejsou zatím kryty zdroji. Je tedy třeba najít si alternativu ke státním důchodům.
Za rozumnou alternativu pro zabezpečení se na stáří - vedle investic do dětí a hypotéky na nemovitost - považuji akcie.
Neříkám všechno do akcií.
Jelikož makroekonomický výhled je zamotaný, neříkám ani většinu do akcií.
Každý Čech by ale měl mít pět až deset procent majetku v inteligentních investicích do dividendových akciích, respektive v akciových fondech či fondech životního cyklu - právě jako pojistku na stáří.
Pokud namítnete, zda nemohou akcie zase spadnout, pak říkám: Jasně že mohou! Jenže stejně tak i náš letadlový penzijní systém.
(Psáno pro Ekonom)