Dva citáty:
1. "Je to velká hra a nejistota. Nejsem optimistou." Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii v rozhovoru o vzniku eurozóny pro rádio Australia ze 17. července 1998.

2. "Jsem pyšná i šťastná z toho, že realita prokázala, že jeho (Friedmanův) pesimismus byl chybný." Gertrude Tumpel-Gugerell, členka prezidia Evropské centrální banky na rakouské konferenci 6. května 2008.

Když v květnu přesně před deseti lety špičky Evropské unie odkleply na summitu v Bruselu vznik eurozóny, asi nikdo nečekal, že euro bude dnes proti startovní pozici o padesát procent silnější než dolar.

Na finančním trhu má důvěru. Kontrakty v euru jsou stejně standardně a bez problémů přijímány jako v americké měně. Za těch posledních deset let se v technické rovině stala evropská měna brilantním úspěchem.

Co ale reálná dimenze? Průměrná inflace v eurozóně za posledních deset let byla 2,1 procenta. Ve Velké Británii to bylo 1,6 procenta, v Americe zase 2,7 procenta. Růst HDP byl v letech 1999 až 2007 jak v Americe, tak i v Británii vyšší - rozdíly jsou ale v průměru do 0,6 procentního bodu.

Nevidíme tedy žádné drama. Obecné makroekonomické hodnocení se tedy liší od technického vnímání. Jestliže se díváme na ta čísla, nezdá se euro jako záruka většího či menšího ekonomického růstu. Obdobně nezaručuje ani rychlejší či pomalejší inflaci.

Ověřit to však přesně ekonomickým modelem s ohledem na krátké časové řady a nízké množství ekonomických cyklů nelze (viz můj minulý blog anebo článek pro HN "Slovenský přechod na euro", 5. 5. 2008).

Podíváme-li se ale více do hloubky makroekonomického pohledu, přijdeme na dva zásadní závěry:

1. Euro nepomohlo členům klubu se strukturálními problémy ekonomiky.
Průměrný roční růst produktivity práce eurozóny za posledních deset let činil loudavých 0,8 procenta. Za stejnou dobu to bylo v Americe i ve Velké Británii více než dvojnásobně víc - 1,8 procenta. Na tento růst produktivity přitom v historii členové eurozóny také dosáhli - v letech 1980 až 1990. Patenty, inovace a ukázkové příklady spolupráce škol s podniky hledáme stále spíše za oceánem než na našem kontinentu. V žebříčku nejkonkurenceschopnějších zemí sestaveném Světovým ekonomických fórem jsou na prvním místě také Spojené státy americké.

2. Euro přálo připraveným.
Srovnejme učebnicové příklady: na pokraji recese stojící Itálie, anebo naopak dynamika Irska. Podívejme se na nemovitostní krizi ve Španělsku a srovnejme to se stabilitou sektoru v Rakousku. Když jste sám ve specifickém útlumu, pak vám prostě klub nepomůže změnou měnové politiky - v tomto případě snížením úrokových sazeb. Co zbývá? Buď jste trhu svými pravidly nechali dostatek volnosti a motivace na přizpůsobení, anebo věříte na "fiskál". Ale pokud v tom nemáte pořádek, stejně to nepomůže.

Takto o přijetí eura uvažuji i v souvislosti se Slovenskem nebo Českem. Jestliže se dívám na těch posledních deset let, je možné prohlásit: euro za nás reformy neodpracuje.

Je-li naší vizí vzdělanostní společnost a strategickými cíli zabezpečené penze, konkurenceschopnost českých produktů, produktivita našich firem a jí odpovídající růst mezd, pak se na euro spoléhat nemůžeme.

Díky za recenzi mého minulého euro-slovensko-50:50 blogu!

Tento blog vychází z komentu pro HN.