Je předvečer výročí dvou významných událostí našich dějin. 17. listopadu 1939 nacisti zavřeli české vysoké školy v reakci na protinacistické studentské demonstrace, při kterých byl smrtelně zraněn Jan Opletal. O 50 let později začaly sametové události, které přispěly k pádu komunistického režimu v Československu. Roky 1939 i 1989 spojuje odvaha postavit se totalitním režimům, které se živily z toho nejhoršího, co v lidech je. Živily se (a někde se stále živí) z nenávisti, závisti, msty, arogance, nadřazenosti nebo pohrdání.

Vzpomínám si na jedno číslo Třebíčského zpravodaje, kde se mě ptali, jaké mám vzpomínky na 17. listopad 1989 a jak vnímám odkaz těchto událostí. Pochopitelně žádné, neboť jsem ještě nebyl na světě. Přesto jsem ale odpověděl. „Česká politika potřebuje osobnosti, které umí naslouchat a být tolerantní. Osobnosti, které berou politiku jako službu občanům a chtějí posunout naši zemi kupředu. Není zde místo pro ty, kteří v ní vidí jen cestu k bohatství a moci.“

Anketa vyšla před rokem a na své odpovědi bych nezměnil jediné slovo. V české politice mi skutečně chybí osobnosti, ke kterým by mohli občané vzhlížet nebo je alespoň respektovat. Za první republiky to byl Tomáš Garrigue Masaryk, během Pražského jara Alexander Dubček, po sametové revoluci Václav Havel. Ti a mnozí další už zde nejsou. Jejich odkaz více či méně dál žije, ale to nestačí. I naše generace by potřebovala někoho takového. Někoho, komu bychom se chtěli podobat. Na Slovensku bych tento vzor měl v prezidentce Zuzaně Čaputové. V Česku mi taková osobnost chybí. Tady akorát léta posloucháme, jak je ta či ona skupina obyvatel špatná nebo že když někdo vyhrál 51 ku 49, tak má v rukou veškerou moc a protistrana má být zticha. Roky zde vrcholní představitelé státu v lidech opět přiživují vlastnosti, které nahrávají totalitním režimům.

Co si tedy přát k 17. listopadu? Více respektu, více naslouchání, více nadhledu a více lidskosti. To všechno se pochopitelně nezmění za den, měsíc nebo rok. Na druhou stranu, současná krize mi dokázala, že na tom v běžném životě nejsme špatně, že si dokážeme pomoci. Ale často je to až tehdy, když jde opravdu do tuhého. A proto potřebujeme osobnosti a vzory, které by v lidech probouzeli lepší já i v době, kdy se budeme mít dobře. Protože jednou by se také mohlo stát, že to „lepší“ se už v nás nenajde.