„Stačí vyťukat Vaše rodný číslo a vyjede mi to tu o Vás komplet.“ Kdo zná seriál Comeback, tak si jistě vybaví díl, ve kterém Simona opakovaně navštěvuje pracák. Při prvním setkání podepisuje souhlas se zákazem řvaní na úřadech, protože úřednice Věra jí sdělí, že s tím mají poslední dobou trochu problém. Brzy se ukáže proč.

Při jedné z návštěv dostala Simona formuláře natištěné bílé na černém, podruhé jí domů přišla výzva k nástupu na vojnu, jindy zase úřednice Věra dostala honební lístek, o kterém nevěděla, co si pod ním představit. Nabízí se pochvala od nadřízeného, ale ta byla přeci vždycky výjezdní vízum. S trochou nadsázky to ale bohužel ukazuje fungování české veřejné správy.

Před několika týdny jsem se byl po ukončení studia nahlásit na úřad práce, protože koronavirus už začíná s trhem práce pěkně cvičit. A upřímně řečeno, po třetí návštěvě úřadu jsem už taky málem porušil zákaz řvaní na úřadech. Nutno podotknout, že obě dámy, se kterými jsem registraci řešil, byly velmi milé a ochotné.

Během několika konzultací a řešení různých nařízení a výjimek jsem musel předložit a vyplnit snad osm různých dokumentů. Abych sobě i úředníkům ušetřil práci, dva z nich jsem vyplnil elektronicky a zaslal předem. I s návodem mi to dalo celkem zabrat a strávil jsem nad tím docela dost času. O tři dny později jsem přišel na úřad a tam mi bylo slavnostně sděleno, že jeden z formulářů přes datovou schránku nedorazil, takže neplatí ani ten druhý, který je na něj navázaný. Takže jsem se ručnímu vyplňování formulářů stejně nevyhnul.

Registrace na úřadu práce nakonec trvala asi 45 minut. Nakonec jsem stejně musel žádat o další dokumenty od bývalého zaměstnavatele, o čemž nikde nebyla ani zmínka. Při druhé návštěvě už to vypadalo celkem nadějně, ale zjistili jsme, že chyba se nyní stala na straně exzaměstnavatele. Žádal jsem o dokument znovu a k tomu jsem měl získat ještě další. Při třetí návštěvě už se k mému překvapení vše podařilo. A to šlo prosím pěkně o pár tisícovek. A jak to funguje na úrovni města?

V Třebíči máme nyní projednávat navýšení dotace z 5 na 13,5 milionů, které použije sportovní spolek na vybudování hřiště. Už v dubnu jsme se s kolegy pozastavovali nad tím, jak je možné, že většina zastupitelů nemá problém odklepnout několikamilionovou dotaci, o kterou jednatel, shodou okolností trojka starostovy kandidátky, žádá pouze prostřednictvím jednoduchého formuláře na dvě A4. Dokonce tam žadatel tvrdil, že mají schválenou dotaci od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Že by nám dodali nějaké potvrzení? Že bychom měli k dispozici projektovou dokumentaci nebo rozsáhlejší popis projektu? Ne. Proč taky, když to je vedení města jedno a rozhazuje miliony, jak se mu zlíbí.

Uplynulo půl rok a naše slova se vyplnila. Spolek dotaci od MŠMT nemá a dalších 9 milionů chce po městu. A radní ještě drze navrhují, že se dotace potom vrátí v případě, že spolek peníze nakonec získá. A když ne? Nevadí, město to zaplatí celé. Copak tohle může zastupitel podle nejlepšího vědomí a svědomí schválit? Pravdou je, že svědomí se u některých hledá těžko. Vědomí nebudu komentovat.

Pak ale nemá být česká společnost frustrovaná a nemá mít pocit, že mocní a bohatí mají pořád navrch. Přijde mi naprosto příšerné, že o milionech z veřejného rozpočtu se rozhodne vyplněním primitivního formuláře a stiskem tlačítka, ale na druhé straně stát zcela neúměrně zatěžuje jak zaměstnance, tak živnostníky a malé a střední podnikatele. Třešničkou na dortu je pak neprávem získaná stomilionová dotace pro podnik premiéra Blekoty. A to už se mi chce řvát znovu.

Tohle se musí změnit. Potřebujeme výrazně zabrat v digitalizaci státní správy, protože šetří nejen čas a peníze, ale díky tomu se systém hůř obchází a ohýbá. A potřebujeme, aby stát přestal lidem nesmyslně zasahovat do života a zvýhodňovat jen vybrané skupiny. Musíme mít jasná a jednoduchá pravidla, jejichž porušení ale bude možné efektivně trestat. Stát má sloužit, ne překážet.