V naší republice se vyrojila nová, mladá generace kariérních politiků, kteří chtějí žít "alternativním způsobem života" (nebo to alespoň před svou voličskou základnou předstírají) a tomu odpovídá i styl jejich politiky. V zásadě můžeme taxonomicky rozlišit dvě skupiny takových "politických existencí".

První skupinu tvoří rádoby technokraticky vyhlížející mladí lidé s významně optimistickým pohledem na občana i na budoucnost, kterým je vše jasné, vše má jasné řešení a často nechápou, že lidé, kteří se danou věcí zabývají, rozumí jí a mají k řešení dostatečné vzdělání, „zbytečně“ tápou a ve věci vidí „problém“.

Snad ještě více fascinující je však skupina druhá. Touto skupinou mladých, životem nepolíbených "politických existencí" s alternativním způsobem života jsou bojovníci proti velkým firmám, které označují jako "nadnárodní korporace", protože když je nějaká firma velká, automaticky předpokládají zneužití této velikosti a síly. Tedy, řečeno slovy "cimrmanovců", jsou v očích těchto politiků velké firmy "sprostými podezřelými".

Kdybychom se snažili v působení popisovaných politických existencí z této druhé skupiny najít aspoň nějakou výhodu, byla by to skutečnost, že si do politiky nepřišli přihazovat zakázky pro svůj byznys, protože jednoduše žádný byznys nemají. Ale ani to není docela pravda, protože řada z nich si vybudovala byznys s velmi slušnými zisky z organizací sice nevytvářejících oficiálně žádný zisk, ale velmi slušně dotovaných státem či obcemi, kde dotace zahrnují docela pěkné částky určené na osobní náklady. Cílem takových organizací může být, dejme tomu, ochrana práv kůrovce na Šumavě.

Tato skupina je z hlediska politických postojů nesmírně podobná skupině první, nicméně se v ní nacházejí naopak lidé, kteří na společenské dění shlížejí s pesimismem, podezíráním a s velikou rozvahou. Jsou často humanitně založení, na okolní společnost se dívají s opovržením a označují ji jako, s prominutím, kapitalistickou a někteří dokonce až jako konzumní. Jsou to vlastně lidé, kteří se mentálně vrátili na konec 60. let do Spojených států do éry hudebního festivalu Woodstocku, bojující proti tzv. maloměšťáctví (čili pokrytectví a prudérnosti starší generace), jen si ve své rozohněnosti nevšimli, že společnost už je úplně jinde a návrat do éry hippies přitom požadují po druhých.

Tito politici opovrhují politikou a konzumním přístupem k životu a rádi chodí do přírody. Mnozí z nich však neopovrhují penězi, které jim politika přináší. S hrůzou totiž zjišťují, a to se částečně týká i první popsané skupiny (podmíněně optimistických jedinců), že až budou nuceni ukončit své specifické (neopakovatelné) působení v politice, budou muset začít pracovat. Tím neříkám, že politici nepracují. Tím jen říkám, že někteří politici nepracují (jako např. ty existence, o kterých mluvíme), přesněji řečeno, práce se děsí. A tento děs a obava se zvyšují přímo úměrně tomu, jak se blíží ta chvíle, kdy do práce prostě jít budou muset. Nájemné, hypotéka či nějaký ten závazek běhající po světě zkrátka nepočkají. Je zajímavé, že takový politik je překvapený a z práce vyděšený i v případě, kdy svou neuvážeností a ukvapeností zlikviduje politicky dokonce sám sebe.

Také není tak úplně pravda, že by všichni z této skupiny politiků byli vysloveně humanitně zaměřeni. Někteří totiž vzhledem ke svému odporu k továrnám a chemickému průmyslu vystudovali obory spíše biologické. Své znalosti se snaží přenést do politiky a nestačíme se často divit, čemu všemu takoví lidé rozumějí, tedy, proti čemu všemu bojují. Tedy nebudují a nestaví. Oni ničí. Navzdory svému biologickému vzdělání chtějí plevel likvidovat přehřátou vodní párou, ale nějak jim uniká, že s povrchovými kořínky zlikvidují též broučky a vše ostatní co leze či lítá (zatímco chemie zbaběle zlikviduje jen „to zelené“), dokážou mluvit do kvality staveb, do jejich potřebnosti, jsou schopni zabránit stavbě dálnice či zvýšení kapacity železniční trati. A naopak, hodí-li se to, stavby doporučí. Musejí z toho ovšem něco mít – třeba členství ve správní radě instituce, kterou si sami vymyslí. Takový politik-biolog, aby ukázal své intelektuální možnosti, je ochoten dělat neuvěřitelné věci. Třeba i stavební dozor na stavbě, kam ho nikdo nezval. Domnívám se, že zaměstnanci každé stavební firmy musejí být štěstím bez sebe, když jim tam po střeše leze takový chytrák a dokáže jim se vším poradit.

Pokud by se vám snad zdálo, že jsem se teď tak trochu inspiroval panem Lorencem z filmu "Na samotě u lesa", mýlíte se. Pan Lorenc byl totiž nejlevnější zedník v širém kraji. Vsadím se, že takový typický biolog, stavař a politik v jedné osobě si naopak najde cestu, jak si nechat za své poptávané a vzácné rady zaplatit a často se tak stává, v důsledku jeho aktivity, tím vůbec nejdražším odborníkem, jakého je možné si představit.

Nejhorší na všem ovšem je, že takové odborníky nám svou vůlí navolí občané, a to jednou za čtyři roky. Tato doba se může takovým politickým existencím jevit jako příliš krátká (jedná se "jen" o 48 jejich výplatních termínů), ale většinou je příliš, příliš dlouhá vzhledem k důsledkům jejich činorodých aktivit.

Politika někdy obsahuje i samočistící složku (revoluce někdy požírá své vlastní děti, jak víme), ale zmíněné politické existence bývávají většinou příliš vychytralé na to, aby se nechaly „sežrat“. Jsou ovšem známy příklady, kdy to skutečně udělají samy, ale takové politické sebevraždy jsou u této skupiny lidí velmi, velmi vzácné. Bohužel.