Syn jednoho dne přišel ze školy domů smutný. Jeho spolužáci se bojí jeho mámy a on sám teď neví. Povídali si totiž s paní učitelkou o povoláních, každý mluvil o svých rodičích a tak on řekl, že máma je psychotrap. A měl pravdu.

Není lepšího pojmenování pro profesi, která v současné době nemá vhodné legislativní zakotvení.

Syn jednoho dne přišel ze školy domů smutný. Jeho spolužáci se bojí jeho mámy a on sám teď neví. Povídali si totiž s paní učitelkou o povoláních, každý mluvil o svých rodičích a tak on řekl, že máma je psychotrap. A měl pravdu.

Není lepšího pojmenování pro profesi, která v současné době nemá vhodné legislativní zakotvení. Psychoterapie je v českých podmínkách vykonávána a regulována pouze v rámci zdravotnictví. Kliničtí psychologové, kteří mají atestaci z klinické psychologie a zkoušku z funkční specializace v psychoterapii, smí vykonávat pro zdravotnický sektor psychoterapeutické služby. Znamená to, že po magisterském studiu (pět let) studují v předatestační přípravě (zhruba dalších pět let) a na specializaci (kolem tří let přípravy). Tisíce hodin teorie a praxe. Pro zdravotnictví jsou pak připraveni, prověřeni, nadupáni znalostmi a dovednostmi, nicméně to neznamená, že se i mezi nimi nenajde necitlivý mamlas.

O postavení psychoterapie v českém odborném a právním prostředí se v současné obě vede žhavá diskuse, u některých jedinců je možné diskusi nazvat bojem. Aby bylo legislativně lépe, vznikají profesní sdružení, jako je Česká asociace pro psychoterapii, přesto široká veřejnost o tomto sporu nic netuší.
Argujmentují zdravotníci (psychoterapie je léčba, léčí se nemoci duševní a jiné, patří tedy do zdravotnictví) i ostatní (psychoterapie je vykonávána v širším kontextu, sociální práce, ošetřovatelství, pedagogika, kreativní terapie či adiktologie – patří tedy do samostatné kolonky). Obojí se shodují na tom, že je potřeba ji ohraničit, kultivovat a vzdělávat a sdružovat ty, kteří ji vykonávají.

Jenže někde se hranice povede. Rovnou vynechám činnost lidí, kteří byli na týdenním kurzu konstelací, tam je něco osvítilo, a od té doby místo IT služeb pomáhají lidem tím, že si s nimi povídají ve své garáži, a nazývají to psychoterapie. Jasně že takováto činnost psychoterapie není a nesmí být tak nazývána.
Spor probíhá o legální hranici, která se povede mezi těmi „garážovými“ a těmi zdravotnickými terapeuty. Nějaká být musí. Jak se má nazývat činnost lidí, kteří mají patřičné vzdělání - tj. například na úrovni požadavků Evropského certifikátu v psychoterapii, tedy nadnárodní instituce, která zaštiťuje profesionály evropských zemích. Někteří mají i zmiňované zdravotnické vzdělání (a jen pracují v jiném kontextu či prostoru) jiní mají vysokoškolské vzdělání v humanitním oboru a řadu výcviků, desítky let praxe. Přesto jsou v Česku v neurčitém pytli.

A to bychom nebyli Češi, aby spor neměl poněkud legrační ráz. Vzpomínáte na spor o pomlčku při česko-slovenské federaci? Tak v tomto duchu se nese spor o slovo „psychoterapie“. Vykonávat ji totiž podle aktuální legislativy mohou pouze v resortu zdravotnictví, ti druzí vlastně prý dělají něco jiného. Zdravotníci jim pro to vynalezlo spojení „psychoterapeutické poradenství“, ti druzí zase zdravotníkům tvrdí, že vykonávají „klinickou psychoterapii“. U jednoho z kolegů jsem na vizitce zahlédla pěkné slovo „counselor“, u jiného „konzultant psychologie“.

Takže pokud půjdete v nejbližší době k terapeutovi, zeptejte se ho, zda má vzdělání, aktuálně se vzdělává, chodí na supervize, je člen profesního spolku, a jak vlastně říká tomu co dělá. A pokud řekne, že je „psychotrap“, nebojte se ho, je to jenom kolega.