Minulý blog byl o prvních potížích cestovních kanceláří v severní Itálii. Situace se za týden ještě víc zhoršila. Firmy, které jsou závislé na hostech nebo turistech, čelí nevídanému masivnímu úbytku návštěv - až o 90%. Lidé zůstávají doma, provozovny, které dříve hojně využívali, zejí prázdnotou. Ochranný zákaz setkávání dopadl jako kladivo na celou ekonomiku.

Pozoruhodné - a pro národ skvělá zpráva - je, že lidé nesou situaci statečně. Na dveřích ordinací se objevují narychlo napsané prosby, jak se mají návštěvníci chovat. Ani prázdné provozovny zatím nezavírají, i když už musely redukovat počty zaměstnanců. V nejednom případě se lidé pokoušejí ekonomický dopad rozložit aspoň trochu spravedlivě - ztrátu nese z části majitel, z části zaměstnanci, kteří pracují v omezeném časovém režimu. A všichni sledují, jak se se situací popasuje stát, jaké programy bezúročných půjček, slev a odkladů různých splátek vytvoří, aby ulevil v těžké situaci a aspoň trochu motivoval.

Velký cit pro sounáležitost je dobře vidět i na sociálních sítích. Egoismus, sebestřednost a nenasytnost není tolerováno. Fanatičtí nenávistníci jsou čím dál víc v menšině. Čím dál častěji se objevují příspěvky typu "normálně si sice myslím něco jiného, ale v téhle situaci musím souhlasit s..." Těžké časy lidi spojují. A to třebaže situace tady není zdaleka tak hrozná jako v Itálii.


Nepřizpůsobivé elity

Vzdor výše uvedenému je podivuhodné, že existují sociální skupiny, kteří jako by vůbec nebyly ovlivněny tímhle "bratrstvím v krizi". Minulý blog byl o zástupcích cestovních kanceláří, kteří do poslední chvíle vydělávali na riskantním chování lyžařů, varování označovali za populismus - ale když se začaly zavírat hranice a prázdnit hotely, okamžitě natáhli ruku pro náhrady.

Uběhlo pár dní a s tímtéž požadavkem nyní vyrukovala část kulturní fronty, především tzv. živá kultura (divadla). Ne všichni, to třeba říci dopředu, ale hlasití jsou ažaž.. Přerušení hraní považují za likvidační a vypočítávají miliony, o které přicházejí a které by chtěli od státu, "který to zavinil", kompenzovat.

Jádro pudla ale není v tom, jestli je zákaz shromažďování likvidační nebo ne, ale čím to, že lidé, kteří se pyšní svou citlivostí, vnímavostí, kulturností... a tak dále; vůbec nechápou, že jsou na jedné lodi se všemi ostatními a krize doléhá na všechny stejně. Že nejsou nic výjimečného.

Anebo tak reagují právě proto, že se za výjimečné považují?

Všimněme si také, že stát nehodlá pumpovat peníze do republiky formou injekcí, ale mluví o odkládání plateb, odpouštění pokut, snížení úroků atd. Kulturní "elita" ale chce jednoznačně náhrady, ne třeba prominutí nájmů, poskytnutí půjček atd.

Samotný požadavek na "kompenzaci" je navíc nepochopením společnosti, ve které tito umělci žijí. Tohle přece není socialismus, kde je stát všemocný otec, co se má starat, ale kapitalismus, kde záleží na tom, v jakém rodině se narodíte, jak moc jste aktivní, agilní, nápadití i jaké máte štěstí. A jste-li v pravé chvíli na pravém místě. Kapitalismus není rovnostářsky spravedlivá společnost. Je rovnostářská snad jen v příležitostech - pokud jste dost tvrdí a pracovití a dokážete ji rozeznat.

Jinak řečeno, nemáš-li povahu dobrodruha, nefušuj do umění. Zůstaň úředníkem pod penzí. A jsi-li dobrodruh, nešpiň se jako pokrytec. Lidé si všímají, že ti, co teď halasně natahují k vládě a premiérovi ruku, ještě nedávno vystupovali s gustem na protivládních demonstracích, a na svých profilech se předháněli v tom, kdo více a vulgárněji premiéra očerní. A teď křičí, dej nám peníze! (A postavička ministra se hned staví do jejich čela, protože nechce skončit jako jeho předchůdce Staněk, který se nemoudře nenasytnosti kulturní fronty postavil...)


Příležitost pro politiky

Jenže, vážení umělci - a určitě tímto neházím všechny do jednoho pytle, protože znám i odhodlané a statečné, kteří už dnes vymýšlejí alternativy: koncerty ze zkušeben, bytová divadla přes youtube atd. - tíhu téhle války s koronavirem nenesete sami. Nesou ji všichni, a všichni přicházejí o peníze - pekárny a kavárny už propouštějí lidi, protože se jim příjmy zmenšily na polovinu. Taxikáři nemají koho vozit, protože lidé nikam necestují. Fitnes sály jsou prázdné, bazény i obchody zavřely, OSVČ externisté všeho druhu jsou propouštěni, starejte se, jak umíte. Statisíce Čechů a Moravanů je nuceno zůstat s dětmi doma, s rizikem snížení platu a možná i jeho úplné ztráty. A jiní zase s vypětím všech sil dělají dva krát tolik co doposud (lékaři, hygienici, sestry v sociálních službách, řidiči, zdravotníci, uklízecí čety, policisté, vojáci...) - a ani je nenapadne, že by za svou nadpráci měli chtít víc peněz.

A není snad hraní divadla stejným podnikáním jako pečení rohlíků, provozování taxislužby, kadeřnictví, výuka jazyků nebo hospodské živnosti? Proč nejde na vládu delegace hospodských, kuchařů, trenérů nebo učitelů? Protože mají v sobě hrdost? Nebo je to snad ještě nenapadlo? Anebo je to proto, že je život (oproti vám) naučil, že na chleba si má člověk vydělávat především prací a ne dotačními almužnami, zatímco tohle jste se vy dosud nenaučili?

A tak člověka napadá, jestli není pandemie mimořádnou příležitostí k obrodě pokřivenosti světa dotacemi. Možná to je jedinečná cesta k uzavření penězovodů, které v normální době uzavřít - pro velký odpor – nejde. Jestli si krize vyžádá kolik bilionů, jaký asi bude příští rozpočet? Například - u politických neziskovek? Troufne si je vláda omezit, jak o tom už roky řeční? Možná, že ani nepůjde o troufalost, bude to holé nezbytí národního hospodářství.

Neboť až svět vyhraje svůj boj s koronavirem (a dříve nebo později se to stane) a bude sčítat ztráty, budou voliči před urnami zvažovat nejenom, s jakou razancí politici v krizi prosazovali nutná, ale nepopulární opatření, ale také, jak dokázali být razantní vůči nárokům nepřizpůsobivých elit.



Premiér Bureš a kluk, který zastává funkci ministra zdravotnictví, ohlásili kvůli třiceti nemocným lidem s příznaky lehké chřipky. LIKVIDACE Divadla Na Jezerce! Likvidace všech nepohodlných. Likvidace malých firem.
(Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce)