Doslov ke sbírce básní (v pořadí již třetí) divadelného režiséra Jana Borny s názvem Krajina nad parapetem, který se do knížky nakonec nevešel.

Kamkoliv přijdu, s posedlostí zvědavce se dívám po přítomných, snažím se uhadovat, jací lidé tam jsou,c o je to za lidi, co dělají, co se jim honí hlavou,jakou mají povahu a tak. Jednou mi bylo řečeno,že se pořád po lidech dívám a není mi to nic platno. Že jim, čili tedy člověku, nerozumím a kdybych se sebevíc snažil, je mi to houby platno. Ale já se stejně dívám a snažím se odhadovat,co je kdo zač a zkouším se i nadále v lidech vyznat, jenomže se mi to opravdu moc nedaří.

Léta jsem si myslel,že přítel Borna je na tom stejně.Že totiž - při vší zvědavosti a zvídavosti - lidem stejně taky nerozumí a ani nikdy neporozumí, že je se vším příliš brzy a taky zbrkle hotov.

Jenomže Osud Bornu nepřejícně navštívil trvalou chorobou a on se mi začal měnit před očima a já po řadu let vidím, že se pomaličku proměňuje a s tím i ty jeho vlastnosti a schopnosti.

Snižuje se jeho pohyblivost. O to víc se zlepšuje Bornův dar pozorovací, jeho dispozice vcítit se do jiných lidí, jeho zájem o druhé a jeho vhled do jejich nitra.A navíc, najednou je schopen sebeironicky glosovat vlastní omezení a nedostatky, bez bolestínství, s nadhledem,humorem a laskavostí.Ale já ho nechci velebit , jsem toho dalek, chválit lidi!



Nicméně je pravda, že jeho režie mají něco, co dříve u něho člověk nenašel vždycky. Je tu hravost, komunikativnost, humor, smutek, samozřejmě obraznost, cit pro rytmus, hudebnost... jeho inscenace bývají událostí.A já si u něho taky rád zahraju, protože cítím co asi tak chce a zároveň mám svobodu si to najít. Vlastně, když už hraju a v regulérním divadelním představení, pak většinou v Bornově inscenaci.

Takže jsem se před lety nedivil, když jsem četl jeho texty. To by v tom nakonec byl čert, aby člověk,který je tvůrčí a nemůže jen tak lehce šmejdit po světě, nějakým způsobem nechtěl vyjádřit stav svého nazírání na svět a nakonec i na sebe. A skutečně, Bornovy básničky byly živé, vtipné,pointované,l akonické, vlastně tu byla i jakási vnitřní spojitost s jeho divadelními kabarety. Jenomže i to se časem mění. Jestliže na počátku byl glosátor, který občas mrkne do zrcadla a někdy pohlédne z okna, zaznamená viděné a jeho proměnu, dnes je to jinak. Dnes je to člověk sedící u okna, opírající se o podušku položenou na parapetu a hledící do světa, který dost důvěrně zná. Hodiny a dny pozoruje proměny všeho,co vidí,včetně sebe. Jsou to nekonečné vteřiny a, dovolím si parafrázovat Ladislava Klímu, pozorovatel tu nahlédá do věčnosti.

Jeho pozorování se stávají přesnějšími a hlubšími, obrysy viděného ostřejší a kontrastnější a jeho bolest lehčí a humor bolestnější. Z textů - a to rozhodně ne nezajímavých,pozor! - se staly opravdové básně a z básní skutečná poezie. Tím pádem se i z Jana Borny stal opravdový básník, který zasahuje svého čtenář a dívá se tam, kam čtenář nedosáhne, leč Bornovým prostřednictvím.

A nakonec ještě: četl jsem tuto sbírku, abych k ní napsal těchto pár doprovodných řádek a právě jsem došel k básni zvané „naftalínová“. Věřte, nevěřte, právě v tu chvíli, když jsem četl řádky ...chtěl bych umřít jako mol, při letu a za potlesku... proletěl mezi mnou a obrazovkou počítače skutečný mol a to je únor a já jsem doma už týdny žádného mola neviděl! Ano, je to tak, Jan Borna je nezpochybnitelným básníkem a jako takový má velikou moc. Je to moc člověka, který vládne slovům, obrazům a citům čtenáře. Moc, které se člověk rád poddá.

Jan Borna, Krajina nad parapetem, Vyd. dybbuk, Praha 2008