Život v době pandemie, v časech karantény a izolace.

V půlce března 2020 se život u nás výrazně změnil, zpomalil, čas se zastavil, začal plynout jinak. Úplně jinak. Zvláště pro ty, kteří zůstali doma, a kteří doma stále zůstávají, nejprve v dobrovolné a nyní již nařízené karanténě. V karanténě, ve které jsme dnes již všichni. Den za dnem, v izolaci od ostatních, sami doma. Každému je zapotřebí se vyhnout, s nikým se nevídat, všem se velikým, minimálně dvoumetrovým obloukem vyhnout. Obličej a kapénky schovat rouškou, vyběhnout pro to nejnutnější a zase se vrátit domů, do izolace, do pomalého čekání na změnu, na zlepšení, na konec pandemie.

Den za dnem čekání, zjitřeného sledování situace v celém širém světě zasaženém něčím, co nikdo z nás ještě nikdy nezažil, o čem jsme se možná učili v dějepise, ale ne v občanské výchově, v psychologii, ve filosofii, v hodinách z mravů a společenského chování. Nikdo tedy přesně neví, co má dělat, jak se chovat, jak jednat přiměřeně situaci. Všichni jsme v této situaci poprvé a všichni se ptáme, co je to za situaci a co je správné, přiměřené jednání v ní?

Všichni jsme najednou, zčistajasna na jedné, stejné lodi. Celý svět, celá nemocná lidská vrstva mocné, více vrstevnaté planety, země, přírody. S nadějí vyhlížíme pevninu, ztracený ráj běžného života, běžného plynutí času a běžných starostí. S nadějí upínáme zraky ke kapitánovi, který nás zachrání, který nám poradí, rozkáže a ukáže, co máme dělat. K moudrému kapitánovi, který ví, co je v této jedinečné, nouzové situaci zapotřebí udělat, co je správné, dobré a moudré. Jenže, ani žádný kapitán světa v této situaci ještě nikdy nebyl, nikdo z nás, všichni jsme v ní poprvé, každý z nás, i ti nejmoudřejší, nejsilnější, nejkrásnější kapitáni.

Žádný z nich nemá potřebnou zkušenost, získanou moudrost, co je nyní tím jediným možným a správným řešením. Nikdo z nich ještě tuto bouři nezažil, ještě nikdy nebyl na potápějící se lodi a nevydal rozkaz, vyhoďte náklad z lodi, zahoďte zlato a drahé kamení, zachraňte život. Zavřete restaurace a bary, zastavte výrobu, zanechte vzdělávání, izolujte se. Nikdo z nich ještě nikdy nevydal rozkaz, který je v běžných slunečných časech zcela bláznivý a hloupý, ale který nám v časech bouřkových, nouzových může zachránit život. Až se bouře přežene, možná se ukáže, že některé příkazy nebyly moudré, nebyly nejlepší, ale po bitvě každý generál. Po bitvě, za slunce, v bezpečí běžného, každodenního času vypadá orkán, vzpomínka na něj, jinak. Já se na kapitány vydávající rozkazy za bouře nezlobím. Tedy alespoň na ty, kteří to s naší záchranou myslí zjevně dobře a myslí nejprve na ty životy a až potom na zlato.

Ale ani my, posádka, jsme v takové situaci ještě nikdy nebyly, nikdo z nás nezískal potřebné vzdělání a poučení, co dělat, jak jednat, co je tou nejlepší a nejsprávnější reakcí na novou situaci, na nový stav odloučení, izolace, karantény, na jiné plynutí času. Co dělat, když se čas zastaví, když přijde bouře, zcela neznámá, nová, nouzová situace? Co dělat, když jsem od ostatních izolován? Jak mám jednat, jak se chovat? Ví to snad někdo? Mám jednu silnou, milou vzpomínku, nápovědu, mocný dojem, kterým na mě kdysi zapůsobil jeden vzácný a mimořádný člověk. Můj dávný učitel filosofie. Vzor. Moudrý kapitán. Jel se svou ženou navštívit jednoho významného českého filosofa a mě vzali s sebou. Na návštěvu, na výlet, na cestu za nečekaným ponaučením a silným zážitkem.

Vyjeli jsme z Prahy a vjeli na dálnici. A zde příběh výletu končí, protože zde se to stalo. Příběh poučení totiž začíná už zde. Krátký příběh mocného dojmu, zázraku, ponaučení, které se odehrálo během několika málo vteřin, v reálném čase nemohlo trvat déle než pět, šest sekund, ale které v mých vzpomínkách trvalo dobrou čtvrthodinu. Můj učitel, vzor, hrdina nejprve jakýmsi pozoruhodným zázrakem zastavil čas, a pak nám ukázal, jak se v této závorce času, v této mimořádné, jedinečné chvíli, situaci chovat.

Svítilo slunce, byl nádherný den, světla bylo tolik, až oslepovalo a mého učitele, kapitána našeho vozu oslepilo také. Se slepými zpětnými zrcátky vjel na dálnici, na které neviděl rychleji jedoucí vůz v pruhu, do nějž se vřadil. Bouře. Nečekaná událost, nouzová situace. Nijak nebezpečná, ale přesto troubení, běsnění, rozčilení řidiče, kterému stříkala mořská pěna od úst a který pěstmi hrozil potopením našeho pomalého korábu a rozsápáním našeho sluncem zalitého kapitána. A náš kapitán, dramatická pauza, zastavil čas, zázrak, dodnes to nechápu, ale odpřisáhnu to, a zapředl s rozběsněným řidičem dlouhý rozhovor, ve kterém se mu velmi pokorně omluvil. Dodnes slyším, jak říká, omlouvám se, já jsem tě neviděl, a pak mu to říká znovu ještě slušněji a mileji, omlouvám se, mrzí mě to. Srdce každého silničního zabijáka by se nad tím způsobem promluvy ustrnulo, a také že se ustrnulo, i srdce toho našeho běsnícího, divokého zabijáka v rychlém voze se ustrnulo, srdce zabijáka, který v tu chvíli stál v čase a v pruhu vedle nás a už dost vyklidněně pronesl, no jo, jasně, v pohodě, to dá rozum, já taky nic nevidím, nic se nestalo. Jenže, náš kapitán, hrdina, idol ho ještě nepouští a opakuje mu, že ho to vážně mrzí, že se moc omlouvá, a nakonec se usměje tak, že poslední ledy severního ledového oceánu tají, a kdyby to šlo, tak se ten usmířený běsnivec s naším hrdinou snad obejme. Pauza času ještě chvíli trvá, aby se ti dva mohli v klidu rozloučit a já nadechnout, vydechnout, několikrát si promnout oči a v úžase zamrkat.

Stalo se to přesně takhle, přesně takhle si to pamatuju, hluboko v mysli mám vtištěný výraz a úsměv zázrakem usmířeného řidiče a mocný dojem ze síly slušnosti. Síly slušných slov, slušnosti samé, pokory a úcty k druhému, schopnosti přiznat chybu, omluvit se, usmát, nabídnout smír, chovat se mile a slušně i ve vypjaté, nouzové situaci, v okamžiku izolace, ve chvíli, kdy není snadné, ba přímo nemožné spolu mluvit přímo, tváří v tvář, kdy je zapotřebí použít nějaký jiný, netradiční, nevšední způsob komunikace, využít telepatie, empatie, obličejových svalů, neverbální komunikace, gest, pohledů do očí a kdo ví čeho ještě, ale použít to všechno a být k sobě navzájem slušní i za bouře, v karanténě, ve chvíli, kdy spolu jinak mluvit nemůžeme. Nenaučila jsem se sice tenkrát jak zastavit čas, ale poučila se, jak jednat s druhými ve vypjatých situacích, a že slušností se nikdy nic nezkazí.