Bezbřehá tolerance a identitární krize dětí

Před měsícem upozornil deník Telegraph na případ učitelky v Sussexu ve Velké Británii, která kárala děti ve třídě za to, že svou spolužačku nazývají dívkou a nikoli kočkou, a že je to hanebné, protože jejich spolužačka se jako dívka nevnímá, vnímá se jako kočka a pokud se vnímá jako kočka, je nepřípustné ji označovat a oslovovat jako dívku. Jiný chlapec ve Spojeném království se identifikoval jako měsíc, ano, jako planeta, a jiní zase jako dinosauři a trvali na tom, že od teď budou jíst už jen natrhané maso. Zprávu o tom přinesly i novinky.cz a mezi mými kamarády to vcelku zarezonovalo. Tedy mezi těmi, kteří jsou stejně staří jako já a také mají malé děti. Které ale, jak jsme se navzájem rychle ujistili, se naštěstí cítí být dětmi, uf, a navíc se dokonce ztotožňují s tím, že jsou chlapci, nebo dívky, a ještě navíc to ztotožnění odpovídá jejich pohlaví. Zázrak. Jejich sexuální orientace se asi ještě vyjeví, ale zatím i jejich dětské lásky jsou zcela heterosexuální. V tomto ohledu budou tedy asi možná členy a členkami většinové společnosti a budou se nějakým způsobem vztahovat ke členům a členkám nejrůznějších menšin. Budou k nim zaujímat nějaký vztah.

Ten můj byl formován v letech, kdy míra tolerance k menšinám všeho druhu a snahy o jejich zrovnoprávnění s většinovou společností ještě nebyly tak veliké. Rozhodně na ně nebyl kladen takový důraz jako dnes a v naší generaci byl proto cítit silný odpor k předsudkům, rasismu, homofobii, xenofobii a jiným projevům nesnášenlivosti, netolerance a nekorektnosti. Touha po toleranci, rovném přístupu, snášenlivosti, boření hranic a předsudků vůči všemu jinému se projevovala různě a na různých bitevních polích, ale projevovala se a my tím jako mladí možná vzdorovali generacím našich rodičů a prarodičů, ale hlavně upřímně volali po slušnosti, rovném zacházení a větší míře tolerance. Tak alespoň vnímám to, co tvoří mou hodnotovou základnu a kdy a proč vznikla.

Jsem tedy ta poslední, u koho bych čekala, že ho míra tolerance, rovného zacházení a korektnosti zaskočí. Že budu zaražena tím, kam to naše volání dospělo a jak bylo vyslyšeno. Že budu zaskočena tím, že i tolerance má svůj rub. Že každá mince má dvě strany. Ano, asi jsem si celý život myslela, že tolerance má jen líc a že je to čistě pozitivní kategorie, hodnota, přístup, naladění. Že ten, kdo není tolerantní by tolerantní být měl. A najednou vidím, že existuje podstatný rozdíl mezi tím „být tolerantní“ a tím „být tolerantní ke všemu“. Že i tato kategorie má své krajní body, extrémy a že oba jsou špatné. „Žádná tolerance“ stejně jako „tolerance bezbřehá“. Vidím, že břehy jsou zapotřebí, že meze a hranice je třeba vytyčovat a že já, achmujbože, je umím spíše bořit a rozrývat. A bojím se, že v mé generaci nejsem sama.

Koukali jsme teď nedávno se synem na novou pohádku na Netflixu. Nimona se jmenuje. Je výborná. Skvěle udělaná. Animovaná. A příběh je jednoduchý. Dva homosexuální rytíři bojují s příšerou a snaží se ji udržet za hradbami. Celé království pevně věří tomu, že příšery jsou zlé, hradby potřebné a že rytíři dělají správnou věc. Ale všechno je jinak, lidé se mýlí a poselství pohádky je jiné. Příšera, která se umí proměňovat v cokoli, v kočku, medvěda, myš a možná i měsíc, je vlastně fajn holka, když se tedy zrovna promění v holku, a je zapotřebí ji chránit. Zachránit před předsudky celé společnosti a meči zaslepených rytířů. Hradby je zapotřebí prolomit a v závěru se vášnivě políbit. Rytíř rytíře. Ten polibek mě zarazil ze všeho nejmíň.

Zarazilo mě, že ta pohádka odráží mé hodnotové nastavení, ale že s jejím poselstvím vlastně nesouhlasím. Že si myslím, že zlo je zlé a dobro dobré, že příšery, které napadají suverénní království a státy jsou příšery a že by měly být poraženy. Že určité hranice by existovat měly a že by měly být respektovány. Že kromě tolerantního přístupu je zapotřebí vytyčit i jasné mantinely přípustného a nepřípustného. Že je zapotřebí poskytovat vzory, se kterými by bylo možné se identifikovat a že těmi vzory by pro děti na základních školách neměly být kočky. Ani dinosauři, ani planety. A možná i to, že dívkám, které jsou dívkami, by mělo být umožněno chodit na záchody jen pro dívky. A chlapcům zas na jejich záchody. Že když se někdo cítí být kočkou, neznamená to, že hned musíme ve školách vybudovat záchody pro kočky. A nutit na ně chodit všechny ostatní. Že i tolerance má své meze a že nemůže být bezbřehá. A že jsem stará a že tahle krize není pro mě, že si s ní neporadím. Že je možná spíše kvůli mně a kvůli mé generaci. Kvůli tomu, že jsme tak hlasitě tolerovali všechno kromě intolerance.

A ještě malý doslov pro náročné

Roky studentům filosofie i medicíny cituji z díla jednoho mladého a moudrého, a mého velmi oblíbeného, humanisty. Pica della Mirandoly. Cituji z něj, když probíráme otázku přirozenosti a svobodné vůle člověka. A protože z toho díla, které se jmenuje O důstojnosti člověka, cituji studentům už celé roky, utkvěla mi následující slova bezpečně v paměti.

„Neučinil jsem tě ani nebešťanem, ani pozemšťanem, ani smrtelníkem, ani nesmrtelným, a to proto, abys jako svéprávný a vážený sochař a výtvarník mohl utvářet sebe sama do takové podoby, jaké dáš sám přednost. Můžeš poklesnout na úroveň nižší, zvířecí, ale můžeš být také podle svého vlastního rozhodnutí znovu povznesen k vyššímu, k božskému.“

Takto si Pico představuje lidskou přirozenost a slova, která k prvnímu člověku pronáší jeho Stvořitel. Lidskou přirozenost chápe jako předem neurčenou a člověka jako umělce, sochaře, či výtvarníka, který má svobodnou vůli a moc vybrat si, co ze sebe udělá, jaký obraz vlastního života namaluje. Člověk si svou přirozenost může svobodně zvolit. Sám si určit, čím se v životě stane. Zda zvířetem, nebo nebešťanem. Zda sám sebe degraduje do nižších forem života, do zvířete, do kočky třeba, nebo zda se díky svému rozumu a svému vlastnímu rozhodnutí pozvedne k vyšším formám života, k božskému, k nebeskému, jako měsíc třeba. Říkám si, co by na ty děti v Anglii Pico della Mirandola řekl a že, hle, jakých nových významů může text z druhé poloviny patnáctého století nabývat.