Ladislav Hejdánek

06. 05. 2020 | 15:05
Přečteno 1730 krát
Portrét bojovníka

Když zemře bojovník, hrdinný válečník, statečný hrdina, armáda musí zvednout prapor, který nesl a hrdě ho pozvednout, pevně držet, nechat plápolat a dát ostatním znamení, že i když hrdina zemřel, jeho duch, jeho duše žije dál. Že ohnivé plameny, laskavé srdce, odvážné myšlenky, osobní postoje, statečná bojovnost přežívá, zůstává v nás, přetrvává a ožívá v nových plamenech a jiskrách naší touhy myslet, bojovat a statečně se postavit dějinným okolnostem, nelehkým situacím, povinnostem doby a života, našich životů, které musíme odžít dobře, statečně a v pravdě, za kterou on bojoval, pro kterou riskoval život, kterou nejen promýšlel, ale kterou žil.

Ladislav Hejdánek takovým bojovníkem byl a 28. dubna 2020 v Praze zemřel. A jako jediný český současný filosof také měl a má svou armádu. Armádu, která to o sobě možná ani neví, nebo ví, ale není ochotna to přiznat, protože je neorganizovaná, velmi volná, a nakonec to není žádná armáda, je to jen skupina lidí, velmi početná a velmi různorodá skupina lidí, hejdánkovců, které spojuje pouze náklonnost k jednomu výjimečnému muži, jehož výjimečnost spočívá mimo jiné právě v tom, kolik lidí dokázal spojit, kolik jich dokázal ovlivnit, zasáhnout do jejich životů. Kolik lidí zaujal svými myšlenkami, názory a postoji, svou svéráznou a odvážnou filosofií, svými texty, knihami a články. Ale hlavně kolika lidem se vtiskl do srdce, které ovlivnil tím, jaký byl, kdo byl a jak žil. To je na něm jedinečné, zcela výjimečné, to z něj dělá hrdinného bojovníka, antický vzor, to přitahuje štětec romantického malíře.

Ladislav Hejdánek se narodil 10. května 1927 v Praze. Studoval nejprve na gymnáziu, kde již jako mladý student plál zřetelnou touhou a vášní něco myslet, promýšlet a diskutovat o tom. A dlouho do noci, celé noci to také činil se svým spolužákem, životním souputníkem a blízkým přítelem Jakubem Trojanem. Již od svých středoškolských studií byl Hejdánek velmi aktivní a podílel se například na fungování studentského sdružení křesťanské mládeže, YMCA, a v roce 1949 se stal také jeho předsedou. Po absolvování gymnázia studoval filosofii a sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1952 zde také získal doktorát. Rok poté se oženil. Vzal si Hedu Kofránkovou a vychoval s ní čtyři dcery. Na konci padesátých let, když mu bylo něco málo přes třicet, rozvířil hned několikery vody, když spoluzakládal reformní evangelické hnutí Nová orientace. Toto hnutí svou snahou o dialog a aktuální interpretaci evangelia nenechávalo v klidu jak Státní bezpečnost, tak církev a její hodnostáře. V tu dobu Hejdánek také navázal řadu přátelských ekumenických vztahů s katolíky, mezi něž patřil například Jiří Němec, Zdeněk Bonaventura Bouše, Karel Floss či Jan Sokol. Tato pevná a laskavá přátelství dokázal Hejdánek ohnivě prověřovat celou řadu let, a neváhal je vyzkoušet i po mnoha desetiletích. Jako třeba to s Janem Sokolem, které svým nezaměnitelně živelným způsobem otestoval během oslav svých pětaosmdesátých narozenin v Písku. Z oslavy se na okamžik, na poměrně dlouhý okamžik, stala bouřlivá filosofická disputace o možnosti vést dialog s totalitními režimy. Plameny, které v Hejdánkovi hořely již na gymnáziu, plály s nemenší silou a intenzitou i zde. Dechberoucí vášeň, odhodlání a chuť hodit cihlu do okna zvrácenému totalitnímu režimu, se kterým se podle Hejdánka diskutovat nedá, neústupnost, bojovnost a hluboké přesvědčení, že jen idealista se může pokoušet vést dialog například s nacismem, ale že realista rozbije cihlou sklo, kamenem výlohu a hlavou zeď, nenechalo Hejdánkova přítele Jana Sokola tak zcela klidným a následná diskuse strhla mnoho řečníků, mnoho slavnostních hostí. Vášnivá debata myslím Ladislava potěšila víc než dort.

Začátkem šedesátých let se Hejdánek stal členem redakční rady časopisu Tvář. Okamžitě se stal jednou z vůdčích postav a díky své výrazné osobnosti kolem sebe rychle soustředil okruh zajímavých a schopných lidí. Tento okruh byl natolik schopný a originální a jednotlivá čísla Tváře natolik zajímavá a čerstvá, že zatuchlý, zvrácený komunistický režim časopis v roce 1965 zakázal. V šedesátých letech se Hejdánek podílel také na vydání celé řady významných filosofických a teologických děl. Překládal, psal, publikoval. V letech 1968-1971 krátce působil na Filozofickém ústavu Československé Akademie věd, ale v roce 1971 byl propuštěn a následně z politických důvodů zatčen a uvězněn. Po půlroční vazbě byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na devět měsíců. Svého věznění filosoficky využil a v roce 1972 napsal ve vězení pro svou dceru Janu knihu Úvod do filosofování. Po propuštění pracoval jako topič, vrátný či skladník, protože jiné zaměstnání v tehdejším komunistickém Československu vykonávat nemohl, ale pořádal alespoň tajné domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty.

Velikou osobní statečnost a odvahu proměnit slova v činy, myšlenky ve skutky, prokázal Hejdánek i v sedmdesátých letech, kdy se významně podílel na vzniku Charty 77. V letech 1977-1980 se dokonce dvakrát stal jejím mluvčím. V této době také začal psát své Dopisy příteli, ve kterých přístupnou formou dopisů vysvětloval jak stanoviska Charty, tak také filosofická a vysoce aktuální, politická témata a vyzýval čtenáře k občanské odpovědnosti, aktivitě a statečnosti. Tyto ctnosti svým příkladem bohatě naplňoval a ztělesňoval a pro mnoho výrazných osobností české filosofie, českého intelektuálního prostředí se tak stal učitelem a vzorem. Téměř každý z mých učitelů, každý, kdo mě v životě nějak ovlivnil, posunul dál, nějak se mi vtiskl, byl hejdánkovec, byl Hejdánkem ovlivněný, zasažený, někdy v životě se s ním myšlenkově a intelektuálně střetl a musel se s ním vypořádávat. Hejdánek ho lidsky zaujal, byl jeho přítelem, jako osobnost ho přitahoval, imponoval mu, jako třeba Aleši Havlíčkovi, Héraklovi české filosofie, který v sobě Hejdánka nosil snad ze všech nejvíc a mně se také nejmocněji vtiskl. Náhoda?

V roce 1980 zahájil Hejdánek své legendární domácí bytové semináře filosofie a řadu let je vedl. Takových seminářů bylo v Praze hned několik, v různých dobách, v různých bytech, u různých výrazných osobností, filosofů jako byli například Julius Tomin, Jiří Němec, Petr Rezek a později Daniel Kroupa a další, ale ten Hejdánkův si představuji, protože já si ho mohu pouze představovat, jako ten nejhlučnější, nejživější, nejplamennější a nejveselejší, protože smysl pro humor, chuť se smát, nepodléhat blbé náladě z Hejdánka sálaly i o mnoho let později, kdy jsem ho poznala já. V jeho nelegálních, undergroundových seminářích se také vystřídala celá řada zahraničních hostů, mezi nimi například Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van den Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel či Richard Rorty, a mladé lidi, zájemce o filosofii musely tyto semináře i pro ty hosty velmi přitahovat. Myslím si ale, že nejen pro ně, že stejně tak či možná dokonce o něco víc je Hejdánkovy semináře přitahovaly pro jeho osobnost, pro jeho otevřenou, přátelskou a jistě i vášnivou, plamennou a bojovnou povahu a chuť přátelsky diskutovat, vést rozhovor a debatovat do posledního dechu, dlouho do noci, do poslední neosahané myšlenky. Pro jeho zápal pro věc, nekompromisní důkladnost, nejostřejší kritický pohled na jakoukoli tezi, jaký jsem kdy poznala, pro jeho nefalšovaný zájem o myšlenku, o věc, o člověka. Tento jeho opravdový, velmi podmanivý zájem, důkladnost a kritika odzbrojily okamžitě i mě. O mnoho let později, kdy jsem mu poprvé napsala email, že studuji filosofii a ráda bych o něm napsala svou první akademickou, bakalářskou práci. Odpověděl obratem, ať mu kus pošlu, a já ho poslala, a tak začalo mé hejdánkovství, můj dlouholetý, vzácný vztah s tímto mimořádným člověkem, filosofem, politickým bojovníkem, který mě utvářel možná víc, než si myslím, než mne kdy napadlo. Během let jsme si vyměnili kilometry dopisů a prohovořili mnoho hodin a po celou tu dobu mě na mých životních, pracovních i osobních cestách provázel jako učitel a přítel a svým neutuchajícím zájmem, radami, ostrou, ale vždy konstruktivní kritikou, humorem a laskavostí mi dodával odvahu a chuť věci nejen začít, ale i dotáhnout. Nikdy mě také nenechal vzdát nějaký myšlenkový zápas a vždy mě povzbuzoval, přímo nutil k opětovnému promýšlení téhož, k tvorbě vlastních názorů, vlastních pozic. „Vy ale máte povinnost si o tom něco myslet, Barboro! Vy si o tom něco myslet musíte.“ Myslím, že takto působil na mnoho dalších, že mnoho dalších podobným způsobem ovlivnil.

V roce 1985 Hejdánek založil filosofický časopis Reflexe a po revoluci, od roku 1991, se aktivně podílel na rozvoji své původně samizdatové edice Oikúmené zaměřené na šíření filosofické a teologické literatury. Vzniklé oficiální nakladatelství převzal záhy Aleš Havlíček a z původní drobné samizdatové edice vzniklo respektované nakladatelství s impozantní vydavatelskou činností. V roce 1990 se Ladislav Hejdánek habilitoval na Evangelické teologické fakultě, kde dlouhá léta vedl katedru filosofie, a o dva roky později byl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jmenován profesorem filosofie.

Hejdánkova filosofie je samostatnou kapitolou celé české filosofie, ve které mnoho pokusů o tvorbu vlastního uceleného filosofického systému, o vytvoření vlastní filosofické koncepce, nenalezneme. O to více Hejdánkův odvážný pokus vyčnívá, o to více jeho filosofie přitahuje zraky českých filosofů. Z Hejdánkovy filosofie nepředmětnosti, kterou zde nelze představit ani jen velmi zkratkovitě, mě vždy nejvíce vábil a filosoficky přitahoval koncept ryzí nepředmětnosti, myšlenka, že skutečnost má jistou část, která se lidskému myšlení vzpírá, ke které nelze přistoupit jako ke každé jiné části skutečnosti a prostě ji promyslet, pojmově uchopit, zmocnit se jí, osahat a popsat. Ryzí nepředmětnost není dokonce ani tou částí skutečnosti, která myšlení uniká jen zprvu, ale pak se mu přeci jen poddá, osahat, uchopit, popsat a promyslet se nechá. Ne, není to zpředmětnitelná část nepředmětného. Ryzí nepředmětnost je nezpředmětnitelná část nepředmětného. Je to něco, a našemu myšlení se to jeví spíše jako nic, co se lidskému myšlení, pojmovému uchopení, myšlenkovému svlečení a osahání vzpírá a brání tak urputně, že se k tomu v mysli hledá přístup jen velmi těžko, a možná ho ani nalézt nelze. Možná jen odkudsi z hloubi, z vnitřku, ze samého vnitřku toho vnitřku lze na okamžik pohlédnout na ryzí něco, které se člověku zdá být ničím. A tou hlavní filosofickou otázkou pak je, jak? Jak se jako myslící člověk vztahovat k této části skutečnosti, abych ji sám sebou neponičil, nestáhl do svého předmětného světa a nezpředmětnil? Jak sám sebe opustit, ale neztratit, abych nalezl, ale nezískal tento ryzí pramen, neuchopitelnost samu, zářivou, běloskvoucí nepředmětnost? To mě vždy fascinovalo. A fascinuje mě to stále.

Ladislav Hejdánek získal během svého života řadu ocenění a řádů, například Cenu Jana Palacha, čestný doktorát amsterodamské univerzity, francouzský řád „rytíř“ umění a písemnictví či řád T. G. Masaryka, ale domnívám se, že nejvyšším oceněním tohoto muže nápadů, aktivního, nebojácného, kritického, a přesto vždy slušného filosofa ochotného hned se usmířit, veselého, impozantního a statečného bojovníka, je existence hejdánkovců, lidí, ve kterých jeho duch, jeho plamen, horečná aktivita, nápady a chuť prorazit hlavou zeď žijí dál, ve kterých on žije dál, kteří jeho plamen šíří, a kteří v druhých dokáží zažehnout stejnou jiskru filosofické vášně a touhy po poznání jako to dokázal během svého dlouhého, bohatého a věřím že naplněného života on.

Pro internetový magazín Lidových novin Česká pozice, 6. 5. 2020

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy