V jednom z rukopisů Karla Čapka, nalezených v jeho pozůstalosti 1/ , lze nalézt odstavec:

„Najednou se pan president zastavil. ‚Tak si myslím,‘ řekl, ‚abychom tu republiku udrželi ještě dvacet, třicet let. Pak už se ničeho nebojím.‘ Znovu vykročil, ale teď se díval daleko dopředu. ‚Ještě dvacet, třicet let. To už tu bude nová generace, narozená na svobodě - pane, ta už si tu svobodu vzít nedá. Aji ti druzí do té doby poznají, že k něčemu jsme a že se na nás mohou spolehnout - jen těch dvacet, třicet let si ten stát ještě udržet!‘
‚Jenom udržet?‘ namítl presidentův společník. ‚Není to trochu málo?‘
‚Není,‘ řekl starý pán rozhodně. ‚Ještě to budeme mít těžké, o jej!‘“

Protože k hovoru mezi „společníkem“ (Karlem Čapkem) a Masarykem došlo v první polovině třicátých let, zřejmě již po nástupu nacismu, koresponduje to se známým Masarykových odhadem, že naše společnost potřebuje padesát příznivých let, aby dozrála k zdravé či skutečné demokracii.

Přísně vzato, dosud jsme si takových let moc neužili. Nastaly po pádu Bachova absolutismu, avšak před 1. světovou válkou vyústily jen v cosi, co se dá nazvat polodemokracií; 1. republika trvala pouze dvacet let, z toho první tři roky se těžce rodila a v posledních sedmi letech byla poznamenána hospodářskou krizí a nástupem nacismu. Potom přišel německý nacistický protektorát a po něm komunistický „protektorát“ ruský (dá se říci, že nás nepoznamenal ani tak komunismus jako ruský vliv), nakonec přišla polodemokracie postkomunismu, zvenčí nepříznivě ovlivňovaná „novým světovým řádem“ a problémy současného světa.

Stejně jako většina přátel a spoluobčanů jsem náš polistopadový vývoj sledoval s tichou hrůzou - snad s ještě větší než vývoj za normalizace, i když možná jen proto, že jeho negativa byla viditelnější a že jsem si dostatečně neuvědomoval jejich příčiny. Poprvé jsem si oddechl v roce 2002, kdy se ministerským předsedou stal slušný člověk a humanitně vzdělaný Vladimír Špidla – škoda, že to nedopadlo lépe.

Podruhé jsem si oddechl nyní po sjezdu ČSSD, neboť jednak zvítězil „nový Beneš“ Bohuslav Sobotka (jejich srovnání by možná stálo za zevrubnou studii), jednak alespoň prozatím a přinejmenším částečně odpadla trojice neslušných demagogů Hašek, Tejc a Škromach.

Po dlouhé době je snad možné se na náš budoucí vývoj dívat optimisticky. Politická scéna se uklidnila, veřejnost začíná být spokojená a nynější vládní koalice pravděpodobně do nových parlamentních voleb vydrží. Sám bych si dokonce přál, aby vydržela i po volbách.

Nezávisle na tom však nepochybně platí, co říkají politici Jiří Dienstbier (a jiní) a novináři Jakub Patočka (a jiní), tj. že ČSSD je třeba reformovat. Ovšem: „Ještě to budeme mít těžké, o jej!“

Nejde snad ani o nové ideje. „Mnohé otázky jsou staré a mnohé staré odpovědi jsou dobré“ říká Masaryk. Sociální demokracie těch dobrých odpovědí za dobu svého trvání nashromáždila snad až nadbytek; spíše je třeba je znát, umět si mezi nimi vybrat, aktualizovat je a řídit se jimi. Podle mého názoru rozhodne morálka (etika je oborem praktické filosofie) - nakolik se ČSSD očistí od korupce, nakolik si udrží konstruktivní jednání a jak bude umět dostát svým slibům. Lidé chtějí českou politiku především očistit, proto uspěla lépe TOP 09 než ODS a ještě mnohem lépe hnutí ANO.

Bohuslavu Sobotkovi nezávidím a víc než komu jinému mu přeji pevné zdraví. Vize a nová řešení má, potřebuje jen sílu, prostor a čas k jejich naplnění.

Je zde ovšem jeden velký otazník: jeho tolerance k neslušnosti, jak ji naposledy projevil podporou Milana Chovance a Lenky Tesky Arnoštové. Vyspělé demokracie pracují s principem politické presumpce viny - nevím, zda je premiér a předseda ČSSD tak moudrý, že počítá s postupným vývojem, nebo tak nemoudrý, že si pod střechu nasazuje morálně ne zcela spolehlivé lidi.

------------------------

1/ in Karel Čapek, Čtení o Masarykovi, Melantrich, Praha 1969