Nad Patočkovým článkem o Bohuslavu Sobotkovi a ČSSD
Článek se jmenuje „ČSSD po sjezdu: Víme, jakou má Sobotka moc. Nevíme, nač ji použije“ a vyšel v Deníku Referendum 26. 3. Je poměrně dlouhý, dovolím si proto nejdřív malý výtah:
„S týdenním odstupem lze říct, že způsob, jakým Bohuslav Sobotka se svými spojenci ovládl 38. sjezd ČSSD, byl impozantní. Jeho podpora je mohutná, moc veliká, manévrovací prostor široký. Nezodpovězenou otázkou zůstává, k čemu to vše využije… Příběh, v němž poraženi skončili ti, kterým mediální provoz předpovídal vítězství, i velká část novinářských Sybil, zatímco všemi tolikrát již odepsaný Sobotka, triumfuje a drží ČSSD v rukou pevně jako snad nikdo před ním…
Sobotka vyhrál proto, že je také idealista. Ne přesto… Po sjezdu se i v našich novinách náramně řešilo, a jistě i na pozadí sjezdového volebního nezdaru Jiřího Dienstbiera, kdo jsou v ČSSD tak zvaní idealisté… jejich dosavadní nekorunovaný vůdce Jiří Dienstbier tam neuspěl ne proto, že by byl idealistou, nýbrž kvůli nerozumné volební taktice... Sobotka je idealista, ale je také praktik. Jeho idealismus se projevuje například v personálním obsazení většiny vládních rezortů, ale ještě výrazněji v tom, jaké zázemí si tvoří na Úřadu vlády. Neobklopuje se zjevy typu Jiřího Ovčáčka. Šéfem jeho poradců není Vratislav Mynář, ale Vladimír Špidla. Pod ním pro Sobotku pracuje spousta mladých žen a mužů, kteří tvoří elitu nastupující české moderní ‘nové levice’. Nebýt idealistou nedělal by to… Dienstbier na sjezdu stvrdil své postavení úctyhodného, exkluzivního politického solitéra. Je jistě vynikajícím senátorem a jedním z nejlepších ministrů. Jeho slabina ale, zdá se, spočívá v nízké schopnosti tvořit si uvnitř strany zázemí a pracovat v týmu…
Dovnitř: stanovy a lidé… Na sjezdu mnohokrát zaznělo, že strana je ochotna se změnit, zlepšovat své útroby, což mají ilustrovat přijaté změny stanov na základě loňského vnitrostranického referenda… Na Sobotkovi bude, aby našel a prosadil model, který nebude členská základna prožívat jako podvod, o němž mluvil Jiří Dienstbier. Pokud by se to stalo, bude to neomluvitelná prohra, protože sociální demokracie potřebuje vytvářet prostor pro mnohem kvalitnější reprezentaci své politiky, než jakou se v mnoha místech dnes prezentuje, což bez zásadní demokratizace vnitřní kultury není představitelné… S tím souvisí rozmanité překážky, které se kladou lidem při vstupu do ČSSD. To je zásadní téma, o němž se však na sjezdu prakticky nemluvilo a zatím se nijak neřeší. Dnes se to, co mělo být původně opatřeními proti účelovým náborům, často používá k udržení moci zapouzdřenými mocenskými skupinkami… Uchazeči o členství musí mít možnost bránit se zvůli místních funkcionářů, kteří v nových členech vidí ohrožení svého vlivu. A také schopností prosadit takovouto změnu vnitřní kontroly se bude měřit, zda Sobotka své moci využil k příznivým proměnám ČSSD, které na sjezdu sliboval. A vůbec nejdůležitější bude zásadně prohloubit programový základ politiky ČSSD. Roky se mluví o tom, že tuto úlohu by měla hrát Masarykova demokratická akademie. Bez viditelného posílení jejích možností a vlivu to ale není představitelné. Tradiční strany mají právo mluvit o svých přednostech proti projektům oligarchů pouze tehdy, pokud si udržují programový základ. Pravici se to nepodvedlo.
Ven: Porazit Babiše a prostor české Syrizy… Ani ČSSD na sjezdu po programové stránce jemně řečeno nikterak neoslnila. Programová rezoluce, kterou sjezd schválil, je mimořádně plytkým textem, jenž představuje horší verzi evropského politického mainstreamu… Nesluší se, aby evropská sociálně-demokratická strana v roce 2015 zcela pominula v programovém dokumentu ekologické otázky a vůbec se nevěnovala tématu klimatických změn. A je velkou neohrabaností, že se v programové rezoluci nemluví o kultuře. Není ani trochu moudré stále ještě hovořit o hospodářském růstu jako o základním cíli sociálně-demokratické politiky, natožpak jej nadšeně spojovat s budováním dálnic a jaderných elektráren. Je to nerealistické a viděno v mezinárodním kontextu to hraničí s trapností… ČSSD se svou politickou praxí dnes často prezentuje jako strana, která stojí v evropském politickém kontextu napravo od CDU. Jistě to souvisí i s rozdíly mezi oběma společnostmi, ale nelze se na to vymlouvat donekonečna. Příznivé spodní proudy, které v ČSSD působí a jimž i Sobotka osobně ve svém personálním zázemí otevírá prostor, se zatím v reálné politice ČSSD dostatečně neprojevují. Chce to předseda ČSSD změnit?... Česká pravice může jenom sama sebe vinit z toho, že své přirozené pole uvolnila sociálním demokratům a na ideovém scestí, po němž se vydala, ztratila kontakt s velkou většinou české společnosti. Právě programová zpustlost a vyznávání kuriózních ideologických extrémů na samém okraji evropské politiky, jimiž se vyznačovaly poslední vlády ODS, byly podobně závažnou příčinou jejího úpadku do bezvlivnosti jako organizace institucionalizované korupce, jež se postupně stala jejím základním politickým motivem. Úpadek české programové pravice je ovšem problémem i pro samu sociální demokracii, neboť právě vinou absence přirozeného důstojného a kompetentního soupeře se dnes pohybuje po trajektorii mnohem pravicovější, než odpovídá reálným potřebám českých zemí v současné Evropě. Určitá programová mělkost a vzdálenost skutečným sociálně-demokratickým východiskům má dva důsledky. Ten první je paradoxní: vzhledem k tomu, že česká pravice je ve zcela zdecimovaném stavu, ČSSD může získat a také zřejmě postupně získává řadu jejích voličů. Příčina spočívá v tom, že vedle tradičního konfliktu levice vs. pravice, se dnes druhou podstatnou osou české politiky stává konflikt mezi politikou a ‘antipolitikou’, mezi podnikatelským politickým projektem Andreje Babiše a programově ukotvenou demokratickou stranickou politikou… K vítězství nad Babišem není potřeba zase tak mnoho: nepodlehnout vnitřním kmotrovským strukturám, které ohrožují samu způsobilost českých stran provozovat jakoukoli programovou politiku, a udržet jakýs takýs důraz na fungující – sociální – stát. A čas. Postupně bude vycházet čím dál více najevo vnitřně rozporná, podvodná podstata Babišova politického podniku. Takže on sám bude voliče ztrácet. Druhý důsledek pouti ČSSD do politického středu – a za něj – spočívá v tom, že se otevírá poměrně rozsáhlý prostor na levici… Předseda ČSSD má nyní nepochybně takovou moc, že může z některých osobností tohoto prostředí učinit nové tváře ‚své‘ sociální demokracie. Vzhledem k možnostem, které má, by bylo neomluvitelným pokleskem, pokud by hlavní novou tváří jeho éry měla zůstat Lenka Teska Arnoštová. Nevěříme tomu, že by si to sám Sobotka mohl přát… Debata na to téma se otevře nejpozději v okamžiku, až ČSSD porazí Babiše…“
Podle mého názoru je to pozoruhodný a skvěle napsaný článek, avšak nad některými jeho tezemi se třeba se pozastavit. Zaprvé, Jakub Patočka místy až příliš projevuje „přání otcem myšlenky“ když říká „až ČSSD porazí Babiše“, zadruhé, coby až příliš vyhraněný socialista by rád ČSSD posunul do leva. Bohuslav Sobotka při tom – a mne osobně to docela příjemně a tak trochu překvapilo - by ČSSD chtěl orientovat jako středolevicovou.
Je přirozené a pochopitelné, že jako každá demokratická strana i ČSSD musí mít pokud možno nosné a jasně vyslovené ideje a ideály, na druhé straně se musí snažit tvrdě se prosazovat – jak se říká, život je boj, a v politice to platí obzvlášť.
A zde je pro ČSSD dilema, ale jen zdánlivé: víc do prava nebo víc do leva? Zdánlivé proto, že je možné jít oběma směry – že je možné se na této polopolaritě, která nemá a ani nemůže mít jasné dělítko, víc rozprostřít. (Byla to právě chytrá a mimo jiné proto úspěšná chytristika Andreje Babiše, že do politiky vstoupil jako pravolevě široce rozprostřený.) Byl by to trochu riskantní krok, protože by mohl ČSSD nově rozdělit, ale dá se přesvědčivě vysvětlit a jen málokdo na to má tak jako Sobotka. Posunout se do leva – co by bylo záslužnější, než ubrat hlasy komunistům? Neposunout se do středu, když Babiš zde vyklízí pole? (I to od něj může být chytré – co by bylo záslužnější než dorazit nemocnou ODS a jen na velmi tenkém povrchu zdravou „Kalouskovu“ TOP 09?
Bohuslav Sobotka je – a v tom má Patočka velkou pravdu - ve svém politickém životě poprvé v situaci, kdy se nemusí nijak zvlášť vypořádávat s lidmi, kteří jsou nad ním nebo proti němu. A zatímco u Babiše lze zatím jen trnout, aby příliš „nevystrčil růžky“, u Sobotky je třeba si to naopak velice přát.
Podle mého názoru by je měl vystrčit hlavně proti korupci v ČSSD. To je to ze všeho nejdůležitější, jednak proto, že by to přispělo k ozdravení české politiky, jednak proto, že by to ČSSD mohlo pomoci v očích veřejnosti a získat jí tak nemálo nových hlasů.
O tom se na sjezdu ČSSD ani v Patočkově článku bohužel zrovna moc nemluvilo…
A Babiš se Sobotkou by podle mne proti sobě příliš bojovat neměli, a když, tak jedině jako gentlemani a státníci. Jednak se navzájem potřebují (a tuším, že jsou si toho dobře vědomi), jednak my všichni je o b a moc potřebujeme.
(Duší středolevicový a rozumem nadstranický Masaryk se středopravicovým Švehlou vycházeli přímo příkladně: oba tím dali národu ten nejlepší příklad vysoké politické kultury a prvořadého zájmu o věc. Neštěpili společnost, protože podle nich jedině na většině politických názorů se shodující „může býti silné republiky“.)
„S týdenním odstupem lze říct, že způsob, jakým Bohuslav Sobotka se svými spojenci ovládl 38. sjezd ČSSD, byl impozantní. Jeho podpora je mohutná, moc veliká, manévrovací prostor široký. Nezodpovězenou otázkou zůstává, k čemu to vše využije… Příběh, v němž poraženi skončili ti, kterým mediální provoz předpovídal vítězství, i velká část novinářských Sybil, zatímco všemi tolikrát již odepsaný Sobotka, triumfuje a drží ČSSD v rukou pevně jako snad nikdo před ním…
Sobotka vyhrál proto, že je také idealista. Ne přesto… Po sjezdu se i v našich novinách náramně řešilo, a jistě i na pozadí sjezdového volebního nezdaru Jiřího Dienstbiera, kdo jsou v ČSSD tak zvaní idealisté… jejich dosavadní nekorunovaný vůdce Jiří Dienstbier tam neuspěl ne proto, že by byl idealistou, nýbrž kvůli nerozumné volební taktice... Sobotka je idealista, ale je také praktik. Jeho idealismus se projevuje například v personálním obsazení většiny vládních rezortů, ale ještě výrazněji v tom, jaké zázemí si tvoří na Úřadu vlády. Neobklopuje se zjevy typu Jiřího Ovčáčka. Šéfem jeho poradců není Vratislav Mynář, ale Vladimír Špidla. Pod ním pro Sobotku pracuje spousta mladých žen a mužů, kteří tvoří elitu nastupující české moderní ‘nové levice’. Nebýt idealistou nedělal by to… Dienstbier na sjezdu stvrdil své postavení úctyhodného, exkluzivního politického solitéra. Je jistě vynikajícím senátorem a jedním z nejlepších ministrů. Jeho slabina ale, zdá se, spočívá v nízké schopnosti tvořit si uvnitř strany zázemí a pracovat v týmu…
Dovnitř: stanovy a lidé… Na sjezdu mnohokrát zaznělo, že strana je ochotna se změnit, zlepšovat své útroby, což mají ilustrovat přijaté změny stanov na základě loňského vnitrostranického referenda… Na Sobotkovi bude, aby našel a prosadil model, který nebude členská základna prožívat jako podvod, o němž mluvil Jiří Dienstbier. Pokud by se to stalo, bude to neomluvitelná prohra, protože sociální demokracie potřebuje vytvářet prostor pro mnohem kvalitnější reprezentaci své politiky, než jakou se v mnoha místech dnes prezentuje, což bez zásadní demokratizace vnitřní kultury není představitelné… S tím souvisí rozmanité překážky, které se kladou lidem při vstupu do ČSSD. To je zásadní téma, o němž se však na sjezdu prakticky nemluvilo a zatím se nijak neřeší. Dnes se to, co mělo být původně opatřeními proti účelovým náborům, často používá k udržení moci zapouzdřenými mocenskými skupinkami… Uchazeči o členství musí mít možnost bránit se zvůli místních funkcionářů, kteří v nových členech vidí ohrožení svého vlivu. A také schopností prosadit takovouto změnu vnitřní kontroly se bude měřit, zda Sobotka své moci využil k příznivým proměnám ČSSD, které na sjezdu sliboval. A vůbec nejdůležitější bude zásadně prohloubit programový základ politiky ČSSD. Roky se mluví o tom, že tuto úlohu by měla hrát Masarykova demokratická akademie. Bez viditelného posílení jejích možností a vlivu to ale není představitelné. Tradiční strany mají právo mluvit o svých přednostech proti projektům oligarchů pouze tehdy, pokud si udržují programový základ. Pravici se to nepodvedlo.
Ven: Porazit Babiše a prostor české Syrizy… Ani ČSSD na sjezdu po programové stránce jemně řečeno nikterak neoslnila. Programová rezoluce, kterou sjezd schválil, je mimořádně plytkým textem, jenž představuje horší verzi evropského politického mainstreamu… Nesluší se, aby evropská sociálně-demokratická strana v roce 2015 zcela pominula v programovém dokumentu ekologické otázky a vůbec se nevěnovala tématu klimatických změn. A je velkou neohrabaností, že se v programové rezoluci nemluví o kultuře. Není ani trochu moudré stále ještě hovořit o hospodářském růstu jako o základním cíli sociálně-demokratické politiky, natožpak jej nadšeně spojovat s budováním dálnic a jaderných elektráren. Je to nerealistické a viděno v mezinárodním kontextu to hraničí s trapností… ČSSD se svou politickou praxí dnes často prezentuje jako strana, která stojí v evropském politickém kontextu napravo od CDU. Jistě to souvisí i s rozdíly mezi oběma společnostmi, ale nelze se na to vymlouvat donekonečna. Příznivé spodní proudy, které v ČSSD působí a jimž i Sobotka osobně ve svém personálním zázemí otevírá prostor, se zatím v reálné politice ČSSD dostatečně neprojevují. Chce to předseda ČSSD změnit?... Česká pravice může jenom sama sebe vinit z toho, že své přirozené pole uvolnila sociálním demokratům a na ideovém scestí, po němž se vydala, ztratila kontakt s velkou většinou české společnosti. Právě programová zpustlost a vyznávání kuriózních ideologických extrémů na samém okraji evropské politiky, jimiž se vyznačovaly poslední vlády ODS, byly podobně závažnou příčinou jejího úpadku do bezvlivnosti jako organizace institucionalizované korupce, jež se postupně stala jejím základním politickým motivem. Úpadek české programové pravice je ovšem problémem i pro samu sociální demokracii, neboť právě vinou absence přirozeného důstojného a kompetentního soupeře se dnes pohybuje po trajektorii mnohem pravicovější, než odpovídá reálným potřebám českých zemí v současné Evropě. Určitá programová mělkost a vzdálenost skutečným sociálně-demokratickým východiskům má dva důsledky. Ten první je paradoxní: vzhledem k tomu, že česká pravice je ve zcela zdecimovaném stavu, ČSSD může získat a také zřejmě postupně získává řadu jejích voličů. Příčina spočívá v tom, že vedle tradičního konfliktu levice vs. pravice, se dnes druhou podstatnou osou české politiky stává konflikt mezi politikou a ‘antipolitikou’, mezi podnikatelským politickým projektem Andreje Babiše a programově ukotvenou demokratickou stranickou politikou… K vítězství nad Babišem není potřeba zase tak mnoho: nepodlehnout vnitřním kmotrovským strukturám, které ohrožují samu způsobilost českých stran provozovat jakoukoli programovou politiku, a udržet jakýs takýs důraz na fungující – sociální – stát. A čas. Postupně bude vycházet čím dál více najevo vnitřně rozporná, podvodná podstata Babišova politického podniku. Takže on sám bude voliče ztrácet. Druhý důsledek pouti ČSSD do politického středu – a za něj – spočívá v tom, že se otevírá poměrně rozsáhlý prostor na levici… Předseda ČSSD má nyní nepochybně takovou moc, že může z některých osobností tohoto prostředí učinit nové tváře ‚své‘ sociální demokracie. Vzhledem k možnostem, které má, by bylo neomluvitelným pokleskem, pokud by hlavní novou tváří jeho éry měla zůstat Lenka Teska Arnoštová. Nevěříme tomu, že by si to sám Sobotka mohl přát… Debata na to téma se otevře nejpozději v okamžiku, až ČSSD porazí Babiše…“
Podle mého názoru je to pozoruhodný a skvěle napsaný článek, avšak nad některými jeho tezemi se třeba se pozastavit. Zaprvé, Jakub Patočka místy až příliš projevuje „přání otcem myšlenky“ když říká „až ČSSD porazí Babiše“, zadruhé, coby až příliš vyhraněný socialista by rád ČSSD posunul do leva. Bohuslav Sobotka při tom – a mne osobně to docela příjemně a tak trochu překvapilo - by ČSSD chtěl orientovat jako středolevicovou.
Je přirozené a pochopitelné, že jako každá demokratická strana i ČSSD musí mít pokud možno nosné a jasně vyslovené ideje a ideály, na druhé straně se musí snažit tvrdě se prosazovat – jak se říká, život je boj, a v politice to platí obzvlášť.
A zde je pro ČSSD dilema, ale jen zdánlivé: víc do prava nebo víc do leva? Zdánlivé proto, že je možné jít oběma směry – že je možné se na této polopolaritě, která nemá a ani nemůže mít jasné dělítko, víc rozprostřít. (Byla to právě chytrá a mimo jiné proto úspěšná chytristika Andreje Babiše, že do politiky vstoupil jako pravolevě široce rozprostřený.) Byl by to trochu riskantní krok, protože by mohl ČSSD nově rozdělit, ale dá se přesvědčivě vysvětlit a jen málokdo na to má tak jako Sobotka. Posunout se do leva – co by bylo záslužnější, než ubrat hlasy komunistům? Neposunout se do středu, když Babiš zde vyklízí pole? (I to od něj může být chytré – co by bylo záslužnější než dorazit nemocnou ODS a jen na velmi tenkém povrchu zdravou „Kalouskovu“ TOP 09?
Bohuslav Sobotka je – a v tom má Patočka velkou pravdu - ve svém politickém životě poprvé v situaci, kdy se nemusí nijak zvlášť vypořádávat s lidmi, kteří jsou nad ním nebo proti němu. A zatímco u Babiše lze zatím jen trnout, aby příliš „nevystrčil růžky“, u Sobotky je třeba si to naopak velice přát.
Podle mého názoru by je měl vystrčit hlavně proti korupci v ČSSD. To je to ze všeho nejdůležitější, jednak proto, že by to přispělo k ozdravení české politiky, jednak proto, že by to ČSSD mohlo pomoci v očích veřejnosti a získat jí tak nemálo nových hlasů.
O tom se na sjezdu ČSSD ani v Patočkově článku bohužel zrovna moc nemluvilo…
A Babiš se Sobotkou by podle mne proti sobě příliš bojovat neměli, a když, tak jedině jako gentlemani a státníci. Jednak se navzájem potřebují (a tuším, že jsou si toho dobře vědomi), jednak my všichni je o b a moc potřebujeme.
(Duší středolevicový a rozumem nadstranický Masaryk se středopravicovým Švehlou vycházeli přímo příkladně: oba tím dali národu ten nejlepší příklad vysoké politické kultury a prvořadého zájmu o věc. Neštěpili společnost, protože podle nich jedině na většině politických názorů se shodující „může býti silné republiky“.)