Motto: „Cit ani vůle nejsou argument, chybí-li rozum.“

Masarykův přínos v řešení otázky náboženství byl a dodnes je značný. Zevrubně promyslel jeho podstatu i vleklou náboženskou krizi, kterou kolem sebe již od dětství pozoroval a kterou prožil svým vlastním vývojem od katolictví k ryze osobní víře. Křesťanská věrouka i samotná víra v Boha se mu staly celoživotním tématem, neustálým hledáním a přezkoumáváním. Ujasnil si, co náboženství je a co není a pokusil se vysvětlit je v co nejširších souvislostech:

„Především má náboženství pravidelný kultus… chrám, v chrámě bohoslužby, při nich zvláštní ceremonie atd. Druhý prvek velmi důležitý je modlitba... Třetí prvek je církev, náboženská organizace zvláštního rázu. Lidé se scházejí, modlí se společně… V církvi máme organizaci kněžskou. Čtvrtý prvek: náboženství aspoň na vyšším stupni vždy usilovalo o vyšší mravnost… Pátý prvek: V náboženství posud všude nalézáme víru… Náboženství má své krédo, církev učí svým symbolům, má své věroučné knihy, svá pravidla a zákony… Náboženství je složené, není jednoduché…

Zjevené pravdy byly dány jednotlivcům, a proto v církvích z těchto jednotlivců povstaly zvláštní náboženské autority. Takový Mojžíš, když domněle obdržel od boha ‚Desatero‘, byl vůdcem těm, kteří mu věřili.

Kde se podává zjevená pravda, která nemůže pokračovat, nemůže být zvětšena ani zmenšena, protože je to pravda boží… Teologie proto zavrhuje evoluci, její pravda se považuje za absolutní…“

Kriticky myslící a historii různých náboženství znající lidé snadno pochopí, proč se pravěcí a starověcí náboženští zakladatelé odvolávali na od bohů či od boha zjevené “pravdy” a na zázraky: bylo to podmínkou, aby jim tehdejší lidé uvěřili a aby oni nad nimi získali moc. (Neúspěšní proroci, kterých byly v průběhu starověku tisíce, bývali vyháněni nebo zabíjeni.) Výhod náboženství využívali také světští panovníci, kteří se rádi prohlašovali za bohy, polobohy nebo přinejmenším – jak i poslední habsburští císařové - za “panovníky z Boží vůle”. Náboženstší a světští vůdci, pokud se nejednalo o jednu a tutéž osobu nebo spolu nebyli v boji o moc v konfliktu, žili tedy v tom, čemu biologie říká symbióza, neboť podobně jako v přírodě to bylo výhodné. Když světší panovníci mezi sebou válčili, duchovním nevadilo, že stáli na opačných stranách, avšak odvolávali se na stejného boha: rozhodoval boj o moc.

Masaryk svou vlastní, svobodnou a od mocenských a majetkových abmbicí oproštěnou víru obhajoval pouze racionálním argumenty. První, teleologický (opírající se o účelnost) ‚důkaz‘ byl nasnadě: „Účelnost světa, života, historického dění, našeho poznání i mravního úsilí mě vede k uznání stvořitele a ředitele všeho – duchovní a nekonečně dokonalé osobní bytosti.“ Druhý, kosmologický důkaz založil na předpokladu, že bez první příčiny, bez prvotního tvůrce a hybatele nemůžeme rozumět vzniku, pohybu a vývoji veškerenstva. (Odpověď na otázku, kdo stvořil Stvořitele, u něj najít nelze.) Přiznával ovšem, a je to pro něj typické, že může nevědět, že se může mýlit; bůh mu byl jen hypotézou.

Jeho vnitřní náboženský boj dobře vyjádřil Ferdinand Peroutka: “Pokud myslil, tu víra a rozum se mohly rozcházet. Jakmile však jednal, víra a rozum se sešly a podporovaly se. Kde jinde tento konflikt studovat lépe než na Masarykově poměru k náboženství? Tu vidíme, jak víra a věda probíhají Masarykovou duší jako dva izolované elektrické dráty. Nebyly to krotké síly, které jím hrály: jeho racionalismus byl výbojný, jeho víra odolná. V Masarykově poměru k náboženství vidíme něco podobného, co napsal Gorkij o Tolstém: dva medvědi v jednom doupěti. Jeden medvěd – rozum, druhý – víra. Nikdy ani ten ani onen nezvítězil definitivně. Nezbývá jim než žít vedle sebe a občas na sebe zamručet. Založení celé Masarykovy filosofie je pozitivistické, ale všechen tento pozitivismus nedovedl v tomto muži oslabit živel víry, nastřádané patrně generacemi. Pozitivismus v Masarykovi byl dost silný, aby překonal formy všech historických církví i pojem osobního boha. Ale když už se všem okolo zdálo, že po tomto vítězném tažení pozitivismu nic nezbývá, prohlásil Masaryk, že jeho náboženství je pevné jako první den a že ve svém životě nikdy ani na vteřinu nebyl ateistou. Mezi vědou a vírou není v něm jednota logická, nýbrž životní. Čím je tedy náboženství Masarykovi? Jistě mu není tím, čím je staršímu náboženskému typu. Není mu vzýváním a díváním se vzhůru. Bylo mu něčím jiným: opatřovalo mu jistotu, kterou potřebuje muž činu.”

Masaryk byl stejně jako Havlíček vychován v katolicismu, jejich jasný a průrazný rozum však z nich obou udělal antiklerikály. Katolická a pravoslavná církev si podle jejich názoru vytvořily silnou mocenskou organizaci, a protože jim šlo o moc a “chlebíček”, zkazily se – proto Masaryk hovořil o habsburské teokracii a ruském cézaropapismu. Počátkem sedmdesátých let, tedy už jako dvacetiletý mladík, z katolické církve vystoupil, mimo jiné proto, že církev v roce 1854 (!) vyhlásila dogma a neposkvrněném početí Panny Marie a zejména proto, že v roce 1870 vyhlásila dogma o neomylnosti papeže. Masaryk nejdřív přešel k protestanství, ale nakonec opustil i je a vytvořil si koncepci osobního, “nového náboženství”, nezávislého na jakékoli církvi. Jediná církev, se kterou plně sympatizoval, byla mu nejbližší církev unitářů – uznával, že názorově si blízcí lidé mají potřebu se sdružovat. Ze stejného důvodu sympatizoval se všemi ostatními církvemi, kterým nešlo v první řadě o moc a hromadění majetku, ale o Havlíčkovo: “Proč bylo náboženství stvořeno – aby se všem lidem vedlo lépe!”

Havlíčkovi náboženství bylo „nejvznešenějším dědictvím člověka“ a bylo mu názorem, jaký si dělá každý člověk: „To, kterak každý člověk opravdu a upřímně smýšlí o původu účelu světa a o svých povinnostech, to je jeho náboženství.“ Již z toho vyplývá, že se nikdo nemá k nějakému smýšlení přesvědčovat a nutit, „neboť smýšlení je nejsvětější, nejsvobodnější dědictví každého člověka, které se mu žádnou mocí odejmout nemůže.“

Masarykovo “nové náboženství” je stejně ryze osobní, neunifikované, liberální: každý si je může zcela svobodně a naprosto nezávisle vytvořit po svém; víra v boha může mít různé podoby a stupně - od theismu a pantheismu (neboli “bůh je vše a vše je bůh”), přes - jak bychom řekli dnes - “něcismus”, agnosticismus (“nevím, není v mých silách to poznat”) až po ateismus, tj. “pouhou” víru v dobro a morálku.

Příznačný byl Masarykův postoj ke “křesťanskému” postulátu neodporovat zlu, jak byl prezentován zejména Lvem N. Tolstým. Tuto na první pohled ušlechtilou myšlenku jednoznačně odmítl. Proti zlu je třeba bojovat, má se mu odpírat stále, všude a od zárodků. I krásné slovo tolerance má své meze.

Dodnes jsou zajímavé Masarykovy teologické exkurzy do historie a politiky. Pokusil se komplexně a ve vzájemné souvislosti řešit českou (a) náboženskou otázku. Poukázal na blízkost teologie s ideologii, například na zneužití protestantství bismarckovským Pruskem, které nevedlo k duchovnímu osvobození Němců, ale naopak je nově a ještě pevněji svázalo.

A byla to Masarykova osobnost a jeho přirozená autorita, co mu umožňovalo o věcech víry, etiky a morálky hovořit často. Ve společnosti by měl panovat všeobecný souhlas týkající se základních cílů jejího směřování, neboť nejednotnost ji oslabuje. Etika je důležitým možným pojítkem, na druhé straně může být i závažným rozkladným faktorem.

Slovo étos je řeckého původu a mimo jiné dokládá, že naše moderní civilizace je v základech spíše řeckořímská než židovsko-křesťanská. Etika, teorie morálky, svůj cíl a podstatu vidí ve správném jednání. Je mnohdy považována, vedle noetiky a metafyziky, za třetí filosofickou disciplínu a bývá označována za praktickou filosofii. Morálka od nepaměti existuje ne proto, aby se lidé navzájem poučovali nebo aby se jedni mohli vyvyšovat nad druhé, ale má mnohem hlubší smysl.

To, že si Masaryk mohl dovolit hovořit o morálce opakovně, vyplývalo i z jeho pojetí realismu a konkrestismu, které mu umožňovalo mluvit o ní v daných, často nových, neotřelých a věcně doložených souvislostech. V pozadí bylo snadno obhajitelné přesvědčení, že morálka má především praktické a blahodárné celospolečenské důsledky.