Jsem zřejmě osamocený (ale snad ne úplně sám), pokud tvrdím, že ministerstvo školství je v naší republice - po šedesáti letech komunistického a postkomunistického úpadku společnosti - ze všech nejdůležitější. Jistě ne z hlediska od voleb k volbám, ale z hlediska dlouhodobějšího, z hlediska toho, co může našim dětem a vůbec budoucnosti naší společnosti nejvíc pomoci. Myslím si také, že ministrem školství by měl být široce vzdělaný a plně kompetentní odborník a že do školství by měly být podobně jako v jiných vyspělých evropských zemích investovány co největší peníze.


Naši polistopadoví ministři školství byli samozřejmě různí - škoda, že ti, kdo měli podloženou koncepci, neměli na její prosazení víc času. Nejdřív se je pokusím připomenout:

1. Milan Adam, lékař-revmatolog, nestraník, 5. 12. 1989 – 29. 6. 1990 (cca 7 měsíců)

2. Petr Vopěnka, matematik a filosof, nestraník, 29. 6 . 1990 – 2. 7. 1992 (cca 24 měsíců), vláda Petra Pitharta

3. Petr Piťha, katolický kněz, křesťansko demokratická strana, 3. 7. 1992 – 27. 4. 1994 (cca 22 měsíců), vláda Václava Klause

4. Ivan Pilip, ekonom, křesťansko demokratická strana, 2. 5. 1994 – 2. 6. 1997 (cca 37 měsíců), vlády Václava Klause

5. Jiří Gruša, literát a diplomat, nestraník, 3. 6. 1997 – 2. 1. 1998 (cca 6 měsíců), vláda Václava Klause

6. Jan Sokol, filosof, nestraník za KDU/ČSL, 3. 1. 1998 – 17. 7. 1998 (cca 7 měsíců), vláda Josefa Tošovského

7. Petra Buzková, právnička, ČSSD, 15. 7. 2002 – 4. 9. 2006 (cca 50 měsíců), vlády Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka

8. Miroslava Kopicová, pedagožka, nestranička za ODS, 4. 9. 2006 – 8. 1. 2007 (cca 4 měsíce), vláda Mirka Topolánka

9. Dana Kuchtová, pedagožka, SZ, 9. 1. 2007 – 3. 10. 2007 (cca 9 měsíců), vláda Mirka Topolánka

10. Eva Bartoňová, chemička, ODS, 4. 10. 2007 – 2. 11. 2007 (cca 1 měsíc), vláda Mirka Topolánka

11. Martin Bursík, přírodovědec, SZ, 2. 11. 2007 – 4. 12. 2007 (cca 1 měsíc), vláda Mirka Topolánka

12. Ondřej Liška, politolog a religionista, SZ, 4. 12. 2007 – 6. 5. 2009 (cca 17 měsíců), vláda Mirka Topolánka

13. Miroslava Kopcová, pedagožka, nestranička za ODS, 8. 5. 2009 – 13. 7. 2010 (cca 14 měsíců), úřednická vláda Jana Fischera

14. Josef Dobeš, sociolog, VV, 13. 7. 2010 – 31. 3. 2012 (cca 20 měsíců), vláda Petra Nečase

15. Petr Fiala, historik a politolog, nestraník za ODS, 2. 5. 2012 – 10. 7. 2013 (cca15 měsíců), vláda Petra Nečase

16. Dalibor Štys, biochemik, nestraník, 10. 7. 2013 – 29. 1. 2014 (cca 6 měsíců), úřednická vláda Jiřího Rusnoka

17. Marcel Chládek, manažer a údajný pedagog, ČSSD, od 29. 1. 2014 (dosud cca 14 měsíců), vláda Bohuslava Sobotky.

Je také škoda, že v národě Komenského, národních buditelů a Masaryka byly v koncepcích jednotlivých ministrů tak velké rozdíly. Za pozornost stojí, že ze sedmnácti ministrů školství měli či mají primární pedagogické vzdělání pouze dva až tři, humanitní pouze devět až deset, a že mezi ně podobně jako do celé naší politiky příliš pronikli právníci, ekonomové a „chemici“.

Podle mého názoru byl nejlepším ministrem školství Ondřej Liška. Ve srovnání s Chládkem…

Lítost vyvolává, že naše školství ani po pětadvaceti letech neovládl duch vyspělého evropského ani našeho prvorepublikového školství - toho, které vychovalo „děti první republiky“ jakými byli Heyrovský, Seifert, režiséři filmové vlny šedesátých let s Milošem Formanem v čele, Václav Havel, Milan Kundera a mnoho ostatních našich elit, na které jsme dodnes hrdí – Kubišová, Fischerová, Šafránková, Abrhám, Menzel, Suchý a Svěrák jsou jedni z posledních (velice se omlouvám všem dalším, které jsem neuvedl).

Koho máme v evropském či celosvětovém měřítku dnes, přinejmenším ve srovnání s nimi? Chce se mi zvolat: Tohle Klausův trh nespravil, ale … !

Nynější ministr školství Chládek se sice o cosi snaží, ale na vyšší a ušlechtilejší ideje nemá – nejpodstatnější věci nevidí a zřejmě by je neviděl, ani kdyby se donekonečna díval Krejčíkův film „Vyšší princip“.

Jako další voničku z Karla Čapka přidávám jeho kritický článek „Reforma školy“ z roku 1930:

„Čekal jsem, že se proti reformě střední školy, jak ji publikovalo ministerstvo školství, ozve jedna nejradikálnější námitka: že jde-li nám vůbec o reformu střední školy, začalo se s ní opět na nepravém místě. Ale protože, pokud vím, nikdo tu výtku neudělal, musím ji vyklopit sám. Řekl bych to asi tak, že chceme-li reformovat střední školu, musíme začít s reformou na univerzitách. Jinak to asi z místa nepůjde.

Prošel jsem ve svých letech tři gymnázia s velmi různou tradicí. Poznal jsem na nich dokonalé učitele, kteří i řeckému tvarosloví nebo algebře dovedli vdechnout cosi, co nás kluky poutalo nebo k čemu jsme aspoň chovali jistou vážnost. Poznal jsem řemeslné kantory, které jejich vyučovací předmět nudil stejně jako nás kluky a pro něž kterákoliv nauka měla jenom ten účel, aby se z ní dávaly známky…

Středoškolským učitelům svěřujeme mládež na sedm nebo osm let; myslím, že je to funkce stejně důležitá jako funkce lékaře. Ale přitom je univerzita nevychovává na učitele, nýbrž na klasické filology nebo češtináře nebo matematiky, jako by se rozumělo samo sebou, že kdo se vyučí matematice, dovede ji také učit. Filosof, který byl na univerzitě honěn pro aoristy, bude pro aoristy prohánět kluky na gymnáziu… Tím nemluvím proti tomu, aby univerzita byla chrámem vědy; naopak každý z nás by si přál té vědecké produkce ještě víc. Ale přednášet neznamená dělat vědu, to znamená učit a vychovávat, nejenom učit vědě, nýbrž učit též učitelství. Univerzita vychovává své žáky tak, jako by se měli živit germanistikou nebo historií, ve skutečnosti se mají živit učitelstvím... Je-li něco nemoderního a nepružného v našich středních školách, obávám se, že to znamená, že tkví něco nemoderního a nepružného v našich univerzitách.“

Snad je namístě dodat: a chceme-li reformovat vysoké školy, musíme začít na ministerstvu školství.

(Vzpomínám si, jaké měl můj nejmladší syn zhruba před 8-10ti lety na gymnáziu problémy s českou literaturou. Učili se tam: Dalimil žil tehdy a tehdy a napsal to a to, Komenský žil tehdy a tehdy a napsal to a to, atd. atd. atd. Doslova s láskou naopak vzpomínám na našeho učitele dějepisu na základní škole, vyrostlého za 1. republiky, který vždy chvíli mírně zkoušel, pak nám řekl, ať se pohodlně posadíme a začal vyprávět – tak, že když zazvonilo na přestávku, jsem měl pocit nepříjemného vyrušení.)

A pan Chládek, zejména pokud chce oslabit všeobecné vzdělávání, je úplně „mimo“. Je to proti klasickému sociálně demokratickému duchu, přejícímu široké vzdělanosti řadových občanů. Je to proti Masarykově duchu – Masarykova demokratická akademie se původně jmenovala dělnická. Je to proti duchu našeho národního obrození (a nepotřebujeme obrodit i dnes?) a proti Havlíčkovu:

„Kdo jen poněkud zná historii a běh tohoto světa, ten jistě ví, že žádná politická strana, žádný národ nemůže přijít ke konečnému vítězství jinak nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu, kterou si dříve sám dobyl. Proto je dle mého mínění jenom všeobecné vzdělání národa jediný hlavní a pravý prostředek, kterým se jistě dojde k trvanlivé svobodě a k právu; všechny ostatní nevedou platně k cíli. Neboť nevzdělaný lid, nerozuměje všemu tak, aby mohl soudit z vlastního rozumu, musí někomu věřit a podle jeho rady se zachovat: jak lehce se ale v této důvěře zklame a přijde k pravému náhledu, když je již pozdě? Proto se také pozná poctivost každé politické strany podle toho, jak upřímně se stará o pravé vzdělání lidu: poctivá politická strana je přesvědčena, že bude tím silnější, čím vzdělanější bude národ. Proto každý vzdělaný, maje svůj úsudek, rozeznávaje pravdu od lži, právo od nespravedlnosti, se jistě k takové straně přidá a nenechá se od jiných podvádět falešnými praktikami.“

Chládek působí v duchu “nového světového řádu”: roztřišť vzdělání a panuj!

Reformě školství by měla u nás předcházet rozsáhlá celonárodní diskuse, zaslouží si to.

Prostě pane Sobotko a spol., takhle ne!