Nebylo náhodou, že Masaryk poté, co ve Vídni dokončil studia filosofie, obrátil svou pozornost na psychologii. Jistý čas studoval v Lipsku, u zakladatelů experimentální psychologie W. Wundta a G. T. Fechnera. Profesorem na Karlově univerzitě se stal mimo jiné díky své první knižní publikaci zabývající se hypnózou.

Tehdejší psychologie mu ovšem nemohla dát, v takové míře jak potřeboval, konkrétnější vodítka pro praktické využití, neboť byla teprve v začátcích a zabývala se ponejvíce obecnými filosoficko-psychologickými problémy a výstavbou vlastní metodologie a pojmosloví. Přesto ji Masaryk využil; s její pomocí si například ujasnil koncepci konkretismu, který v jeho pojetí „uznává nejen rozum, nýbrž i smysly, i city a vůli, vůbec všechnu zkušenost našeho vědomí“.

Zajímal ho především problém pravdivého lidského poznávání. Psychologie, pokud není dostatečně hluboce orientovaná v ostatních společenskovědních oborech a v pokud možno zdravé filosofii, je vždy více nebo méně nezakořeněná. Na druhé straně v ní hraje důležitou roli ‚obyčejný‘ zdravý rozum, vyvěrající z harmonické osobnosti daného jedince.

Masarykova praktická psychologie, znalost lidské mentality, se důsledně promítala do ostatních společenskovědních oborů. Individuální a celospolečenské psychické zdraví jsou v těsném vzájemném stavu, a prvořadým úkolem psychologů, pedagogů a politiků je proto navozovat podmínky pro pokud možno optimální vývoj jednotlivců a tím i společnosti. Je to nesmírně zdlouhavá, mravenčí práce, vyžadující značného úsilí a trpělivosti a je třeba ji proto neustále povzbuzovat. Psychologie jako věda odhalující zákonitosti lidského psychického vývoje zde může hrát velmi významnou roli.

(Otázka pravdivého lidského poznání je v psychologii přinejmenším stejně závažná jako v jiných vědních oborech. Sám mám jako bývalý klinický psycholog tuto otázku hluboce zažitou. Psycholog a zejména psychoterapeut má morální právo vést druhé jen tehdy, je-li svými znalostmi, schopností vcítění, realistickým úsudkem a celkovými osobnostními kvalitami dál než oni. Psychoterapeuti se proto v průběhu celého svého kariérního života neustále vzdělávají, doučují se v potřebných schopnostech a dovednostech, procházejí různými psychoterapiemi, včetně analytických a skupinových, a to hlavně proto, aby získali pokud možno co největší sebenáhled. Existuje též tzv. indirektivní “sokratovská” psychoterapeutická metoda, spočívající víceméně jen v kladení otázek, které klienta vedou, aby na ně postupně nacházel vlastní správné odpovědi a tím se zvyšovala jeho schopnost sebekorekce. Hlavní předností této metody je to, že minimalizuje psychoterapeutovy možné omyly; je ovšem zdlouhavá a málo efektivní. Optimální je, pokud si psychoterapeut touto metodou jen vypomáhá, všude tam, kde si není svým viděním daného problému úplně jistý. I proto se klade důraz na jeho náhled, na jeho (sebe)kritické myšlení a schopnost vcítění.

Někteří psychoterapeuti mají tyto vlastnosti ‚od přírody‘, někteří je školením a terapiemi postupně získávají, někdy i za pro ně bolestných okolností, někteří je nezískají nikdy. Psychologie a psychoterapie totiž, podobně jako umění, politika apod. láká jistý specifický druh lidí, mimo jiné tím, že jim poskytuje možnost ovládat druhé. V průběhu své dlouholeté praxe jsem mezi psychology poznal mnoho skvělých, ne-li výjimečných lidí s vysokou kulturou myšlení i chování, stejně jako ovšem i ty, kteří se svých nedostatků a omezení nezbavili ‚ať dělali co dělali‘. Mezi ‚úspěšnými‘ a veřejně známými psychology je takových procentuálně víc než mezi psychology ‚obyčejnými‘.)

Z Masarykových postřehů a úvah lze bez větších obtíží sestavit základní bipolární psychologickou typologii. Zatímco ‚koš‘ na její jedné straně obsahuje všechny lidské vlastnosti a sklony, které kritizoval, na opačné straně, samozřejmě s plynulým přechodem, stojí jeho nezkresleně uvažující, vnímající, osvícený, mravný, angažovaný a nebojácný člověk.

Osobně nosnější typologii neznám, zejména ne z hlediska její možné praktické upotřebitelnosti, včetně upotřebitelnosti pro psychoterapii a pedagogiku. Na ostatních polaritách, počínaje Freudovým narcistickým vs. objektově zaměřeným, Adlerovým mocenským (komplexy trpícím) vs. společenským, Kükelovým egocentrickým vs. věcným, Frommovým nekrofilním vs. biofilním člověkem a řadou ostatních dialektik konče mi buď něco vadí nebo mi něco chybí, nejčastěji širší či hlubší filosofické a sociologické souvislosti. Dlouho jsem nosil v hlavě Jungova individuovaného a Janovova reálného člověka, než jsem dospěl k závěru, že Masarykův realistický humanistický demokrat je nejlépe cílený ideál člověka.

V jistém ohledu má k Masarykovi nejblíže americký psycholog a psychoterapeut Arthur Janov (jehož tzv. prvotní terapii – primal therapy - se podrobil John Lennon a pod jehož vlivem složil soubor písní vydaných v albu Imagine):

„Protože nereálné Já je systém, který je nám vnucován zvenčí, tělo jej odmítá, jako by odmítalo každý cizí prvek. Každý organismus se snaží být reálný. Protože nám neurotičtí rodiče nedovolí, abychom byli reální, volíme si klikaté – to je neurotické – cesty k dosažení reálnosti. Neuróza je prostě nereálný způsob, jakým se snažíme být reální… Bolest je jak cestou do neurózy, tak cestou z ní… Funkcí nereálného systému je potlačovat systém reálný, ale protože reálné potřeby nelze vykořenit, konflikt je nekonečný. Tyto potřeby, které se snaží najít uspokojení, jsou transformovány nereálným systémem, aby mohly být uspokojeny pouze symbolicky… Pak vidíme neurotika jako člověka, jehož motor je neustále zapnutý… Nereálný systém transformuje skutečné potřeby v potřeby chorobné. Člověk se například může přejídat, aby nevnímal vlastní prázdnotu… Prvotní bolest je oddělena od vědomí, protože vědomí znamená nesnesitelnou bolest. Prvotní bolest je to, co dítě cítí, když nemůže být samo sebou. Jakmile je bolest od vědomí oddělena, vzniká vnitřní napětí. Toto napětí je rozptýlená bolest. Je to tlak potlačených pocitů, které chtějí být uvolněny. Vnitřní napětí dělá z lidí energické podnikatele, narkomany a homosexuály, z nichž každý svým způsobem trpí, a proto si vytvoří určitý životní styl nebo ‚osobnost‘, aby své utrpení zmírnil a nakonec úplně otupil. Narkoman je často upřímnější než podnikatel… neboť si svou bolest obvykle uvědomuje… Člověk může být milován desítkami lidí, a přesto nikdy neuspokojí potřebu rodičovské lásky. Člověk může přednášet tisícům studentů, a přesto neuspokojí zoufalou potřebu, aby mu rodiče naslouchali... Neurotický pocit osamělosti je snahou popírat osamělost… pro neurotika je to často celodenní zaměstnání. Neurotik se obklopuje lidmi, aby zakryl svůj pocit, že nikdy do skutečné rodiny nepatřil… Neurotický boj skutečné uspokojení nepřináší, protože je symbolický a nikoli reálný… Neurotik slyší jen to, co chce slyšet… nedokáže vnímat okolní svět objektivně (a už vůbec ne svůj vnitřní svět, pozn. B. S.)… musí zneužívat druhé, aby se cítil důležitý… může chtít cigaretu, prestiž, moc, dobrý prospěch nebo rychlé auto – a to všechno jen proto, aby potlačil bolest prázdnoty, méněcennosti nebo bezmocnosti… chce hodně, protože má tak málo…musí si vymyslet nějaký vyšší nebo posmrtný život… musí si představovat, že někde existuje skutečný smysl veškeré existence…

Přes veškerou svou genialitu nám Freud odkázal dvě velice nešťastné myšlenky, které jsme přijali jako absolutní pravdy. První říká, že neuróza nemá žádný začátek – jinými slovy, narodit se jako člověk znamená narodit se jako neurotik. Druhá říká, že v lidské společnosti nejlépe fungují lidé s nejsilnějším obranným systémem (tedy lidé, kteří nejsou sami sebou, pozn. B. S.)… Víra ve zdravou obranu je založena na předpokladu základní úzkosti, která je člověku vrozená a již je nutno omezit. Prvotní terapie u normálních lidí myšlenku existence základní úzkosti odmítá.“

(Tzv. holotropní dýchání je odvar z Janova, navíc ideově zkreslený.)

Psychologie vypracovala řadu kriterií normality, žádné z nich však tento problém plně neřeší. Statistické hledisko je zatíženo problémem normality společnosti, z níž se odvozuje, neboť ta může být méně nebo více nezdravá. Zdá se, jedno z nejplatnějších je kriterium obran či obranných systémů, jimiž se daný jedinec brání psychické bolesti. Je to kriterium kvantitativní, neplatí zde ‚buď a nebo‘ – lidé se liší mírou obranných ‚komplexů‘. Téměř zákonitě platí, že čím jsou obranné komplexy výraznější, tím více brání danému jedinci vidět objektivně realitu jeho vnitřního i vnějšího světa a tím jsou i odolnější vůči jakékoli změně. Fritz Künkel hovoří o „otvrdlosti“, která může být u některých ‚osobností‘ téměř nezbouratelná a pouze za mimořádně vypjatých okolností končí celkovým psychickým zhroucením (podobně jak končí totalitní politické systémy).

Jak říká spisovatel a hlasatel humanismu Kurt Vonnegut, svět ovládají takzvaná pépéčka (psychopathic personalities). “Jsou to lidé, kteří se narodili bez svědomí. Kvůli nim se celá naše země ocitla totálně vzhůru nohama. Pépéčka jsou na pohled normální, naprosto přesně chápou, jaké utrpení může jejich jednání způsobit, ale nestarají se o to. Nemohou se o to starat, protože jsou to magoři. Mají o kolečko víc. Vedou válku, která dělá z milionářů miliardáře a z miliardářů bilionáře… Chopili se vlády nad komunikacemi a nad školami. Jsou odhodlaní každý zkurvený den něco udělat a nebojí se. Na rozdíl od normálních lidí nejsou nikdy sužováni pochybnostmi.”

Je možno namítnout, že Masarykův přístup k moderní společnosti – zejména jeho výchozí teze, že svět se nachází v krizi – byl poněkud jednostranný, že jeho závěry byly od počátku přeexponované a příliš dalekosáhlé, případně, že byly jen jedním z ‚velkých vyprávění‘ modernismu a neplatily zejména v psychologickém slova smyslu, neboť člověk může prožít šťastný a plodný život relativně nezávisle na vnějších okolnostech, pokud k tomu je geneticky disponován a pokud v dětství neprožil výraznější psychická traumata. Lze ovšem vyslovit i protinámitku: z historického, sociologického a pedagogického hlediska Masarykovy závěry opodstatněné jsou a vývoj v podobě nárůstu obav o osud civilizace mu dává za pravdu. Pokud se jedná o současnost, postmodernista Vonnegut, vycházeje z jiné noetiky než Masaryk, říká, že přestože můžeme svět pochopit jen skrze jazyk a fikce, nezbavuje nás to závazku vůči duchovní a fyzické situaci Země.

Nejefektivnějšími duchovními terapeuty jsou potenciálně politici. Bohužel jsou to často právě oni, kdo nejvíc škodí.

Jeden z Masarykových citátů: "Odhodlejme se být svými!"

Lennonova píseň Oh my love z alba Imagine:

Oh my love for the first time in my life
My eyes are wide open
Oh my lover for the first time in my life
My eyes can see
I see the wind, oh I see the trees
Everything is clear in my heart
I see the clouds, oh I see the sky
Everything is clear in our world
Oh my love for the first time in my life
My mind is wide open
Oh my lover for the first time in my life
My mind can feel
I feel sorrow, oh I feel dreams
Everything is clear in my heart
I feel life, oh I feel love
Everything is clear in our world

videoklip: http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/lennon-john/oh-my-love-51815