Motto: „Politiku, tak jako všechen život jednotlivce i společnosti, nemohu pojímat než sub specie aeternitatis.“

Tak jako u Masaryka vedla cesta jeho uvažování vždy od filosofie k aplikovaným vědám (a naopak), u politiky to byla cesta od filosofie k sociologii a politologii, u něj de facto filosofii politiky.

Cesta od teorie k praxi se u něj důsledně objevovala na všech úrovních abstrakce a ve všech oblastech. (I řemeslník, dokonce i pravěký člověk má podle Masaryka nejdřív teorii a teprve potom ji naplňuje konkrétním výsledkem.)

Stejně jako v jiných oborech, do kterých Masaryk zasáhl, docházelo i zde k jejich značnému překrývání: politologické úvahy lze najít v jeho nejrůznějších publikacích a v nejrůznějších souvislostech. Díky jejich vzájemné provázanosti lze proto též většinou i předvídat, jak Masaryk bude uvažovat na jiné konkrétní téma.

Například v Naší nynější krizi z roku 1895 je možno najít kapitolu Jak se má student zabývat politikou: „Studující mládež zabývej se politikou, ale zabývej se jí tak, jak se inteligenci sluší – věcně. Studuj historické a politické problémy, přemýšlej a nevěř, co se podává nazdařbůh. K tomu však je právě zase potřeba, aby studující co nejlépe pracoval ve svém oboru a aby se mimo to vzdělával politicky. Politika je dnes práce, není mluvením; kdo dnes chceš být politikem, osvoj si patřičné vzdělání studiem těch oborů a spisů, jež jsou potřebny.“

Sám studoval politologickou literaturu počínaje Sokratem-Platonem a Biblí, prostudoval a promyslel Machiavelliho, proti němuž měl námitky, zejména proti jeho pojetí politického aristokratismu, účelovosti politiky a její autonomii vůči etice. Z pozdějších autorů vyzdvihoval Milla, Spencera, Maina a zejména Tocquevilla, z českých autorů Palackého a Havlíčka – zakladatele české politologie.

Zatímco sociologie je převážně základní vědou, politologie je vědou základní i aplikovanou, avšak vůči politice zaujímá postavení vědy základní.

Makroekonomie by měla být primárně společenskou vědou. Úzký ekonomický pohled společnosti jako celku škodí.

Politika, která je „vědou a uměním“, pak Masarykovi téměř splývá s každodenním zápasem o povznesení obecné vzdělanosti, bez níž není možno dosažení jejího hlavního cíle – humanitní demokracie.

Demokracie má své slabiny jako je zranitelnost, těžkopádnost a někdy přílišná závislost na veřejném mínění – dělají ji jen lidé, „není všelékem“. Je formou novodobé organizace společnosti, vyplývá z moderního názoru na svět i na život. Proto Masaryk věnoval značné úsilí osvětě a povzbuzování občanských aktivit a organizací přímo i nepřímo se podílejících na překonávání „polovzdělání“, tj. nedostatečného lidského a občanského uvědomění, neschopnosti vidět komplexnější souvislosti spojeného s neúctou k jakýmkoli obecnějším a nadosobním ideálům. Stejně jako Havlíček zdůrazňoval, že veřejnost musí být pravdivě informovaná, dostatečně vzdělaná a osvícená, neboť jinak je snadno manipulovatelná. Aby mohla politiku kladně ovlivňovat, musí mít též naději, že se jí to bude dařit.

Humanismus staví do popředí lidskou důstojnost a snaží se nastolovat podmínky pro svobodný a harmonický život jednotlivců i společnosti. Má své mravní principy a zásady, jako je ohled na druhé a respektování jejich potřeb, zejména svobody. (“Moje” svoboda má ovšem své meze.) Masaryk dokládal sílu humanity mimo jiné tím, že v jejím jménu byla zabezpečena a odůvodněna česká národní práva. Opakovaně citoval Palackého: „Neméně svatý, nežli člověk ve svém přirozeném právu jest nám i národ, s úhrnem svých duševních potřeb a prospěchů.“ Není přirozeného práva národa nad nad národem, není přirozeného práva člověka nad člověkem, muže nad ženou, dospělého nad dítětem.

Největším a nejhlubším argumentem pro demokracii byla Masarykovi víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost. Demokracie je podle něj hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů, je diskuzí, způsobem života. Možnost svobodně volit (v nejširším slova smyslu) musí být ovšem provázena odpovědností, kázní a respektováním práva. Co se svobodně dohodne, se musí nesvobodně uskutečnit, důsledně vykonat – již podle Rousseaua je svoboda poslušností vůči zákonům, které jsme si svobodně stanovili.

Podstatu demokracie vystihují hesla Francouzské revoluce ‚volnost, rovnost, bratrství‘, jde ovšem jen o ideály – lidé si rovní nejsou. Bez individualismu, bez schopných vůdců se proto nelze obejít. Demokracie ovšem „potřebuje vůdců, ne pánů“.

Také demokraté a humanisté musí používat násilí, ale musí je přísně zvažovat; rozhoduje jeho účel, smysl a oprávněnost. Masaryka lze v tomto smyslu přirovnat k Janu Žižkovi (je pozoruhodné, že je pojí i to, že ani jeden z nich, protože byli „pevní“, nikdy neprohrál): za pravdu je třeba bojovat, v mezní situaci třeba i ničit a zabíjet. Humanitní ideál dovoluje, abychom se bránili „železem“, avšak teprve tehdy, kdy není žádná jiná možnost. Otrocký život je horší než smrt, sokratovská uměřenost může za určitých okolonosí vést i k radikálním krokům. Je však třeba se vystříhat aktivního násilí, boje pro boj a zejména zášti, neboť ta sice mnohdy prolamuje útlak, ale působí nový útlak a nová násilí.

Tam kde je to nutné, mohou mít násilné revoluce své opodstatnění, zejména v méně rozvinutých společnostech. Masaryk si vážil Francouzské revoluce, přes teror, který ji provázel. V moderní, vyspělejší společnosti je však lépe revoluci nahradit průběžnými reformami a evolucí – Havlíčkovou „revolucí hlav a srdcí“.

Na často diskutovanou otázku, zda Masaryk byl orientován spíše levicově či pravicově, není snadné odpovědět. V mládí, přestože “platonik”, byl spíše socialistou a v hloubi duše jím zůstal po celý život. Svou tezi, že vývoj jde doleva – která odpovídá skutečnosti, je prokazatelná, neboť i při vzájemném sbližování levice a pravice se střed postupně posouvá doleva – sice později nahradil tezí, že vývoj jde dopředu, ale znamenalo to víceméně totéž. Jako prezident se ovšem bránil osočování z levičáctví a byl přísně nadstranický. Respektoval pravicového ministra financí Aloise Rašína a měl velmi dobré vztahy s dlouholetým (spíše) pravicovým předsedou vlády, agrárníkem Antonínem Švehlou. Oba tím tak dali národu něco velmi cenného, osobní příklad. Rozdílné názory překonávali tím, co je pojilo: zájmem o budování demokratického státu, pevnými mravními zásadami a schopností střízlivě argumentovat. Švehla zastával názor, že politika je nejkrásnějším ze všech umění, protože jejím polem je „sám život“.

Jako sociolog Masaryk znal neúprosnost Gaussovy křivky, tzv. normálního rozložení: co se odchyluje od statistického středu, je obecně vzato nežádoucí. Co je v politice příliš do prava nebo do leva je škodlivé. Při patřičném nadhledu ovšem ani toto východisko není zdaleka vždy směrodatné: společnost může být zdravá nebo méně zdravá, méně nebo více zmanipulovaná apod. Paušální a pohodlné setrvávání v průměru, v “zlaté střední cestě” Masaryk jako konkretista v žádném případě neuznával (odtud i jeho obezřetnost až nedůvěra k přímé demokracii). Vertikální směřování od průměru pak u něj neznamená jen vzdělání, nýbrž celkové vyspívání ze závislosti „raba i pána“ ke svobodě a odpovědnosti.

V této souvislosti je možno položit si otázku, zda humanismus musí být nutně levicový. Také zde Masaryk našel vyvážené řešení, pojetím individualismu, které je u něj s levicovým myšlením v rozporu jen zdánlivě – opět jen jestliže je individualismus chápán paušálně a nekonkretisticky. K důstojnosti člověka a k jeho etickému chování patří nepochybně i to, že po druhých požaduje pomoc, až když své vlastní možnosti objektivně vyčerpal. Ani levice by neměla podporovat ty, kdo jsou pasivní a jen požadují.

V tomto duchu se Masaryk stavěl i k makroekonomice. Stál na pozicích sociálně tržního hospodářství, byl kritický k tezím marxismu a liberalismu, nejtvrdší postoj ovšem zaujímal vůči korupci. Po roce 1918 byl zastáncem pozemkové reformy, jejímž smyslem bylo přidělit půdu hospodářky slabším, zmírnit nerovnosti zaviněné předchozím teokratickým režimem a předejít sociálním nepokojům. Zasazoval se o vznik družstev, nejen zemědělských, která umožní řadovým občanům podnikání, na které by jinak neměli finanční prostředky. Marxovy ekonomické ideje považoval za jednostranné a nerealistické, na druhé straně byl proti neregulovanému trhu, zejména co se týče míry zisku, kterou liberalismus uvolnil: “je to všecka ta moderní a nejmodernější lichva, která ve velikém slohu a notabene pod záštitou zákonů provozuje své lupy docela bezohledně a beztrestně”. Zestátnit chtěl zejména vzdělávání, dopravní infrastrukturu a energetické zdroje. Po nástupu hospodářské krize litoval, že si stát v době konjunktury nevyvotřil finanční rezervy, aby jí mohl lépe čelit.

Demokracie nesmí nikdy připustit, aby většina sloužila zájmům menšiny – svoboda je celospolečenskou, nikoliv jen soukromou věcí. Morálka liberalismu se omezuje hlavně na vztahy v rámci menších skupin (rodina, přátelé apod.), v širších vztazích nedostačuje, neboť je výběrová a nesystémová (dobročinnost apod.). Předpoklad, že expanze silnějších na úkor slabých zajistí blahobyt všem, je mýtem.
Dnešním důkazem pro toto tvrzení jsou ekonomicky prosperující evropské severské země, v nichž se podle sociologických průzkumů žije v celosvětovém měřítku po všech stránkách nejlépe: jsou nejvyspělejší, protože jsou převážně levicové, a protože jsou nejvyspělejší, mohou si “socialismus” nejvíc dovolit. Ideologie pravicového liberalismu je vnitřně rozporná a – zejména ve vystupňované podobě – dokonce nepřijatelná, protože proklamovanou svobodu ke své existenci de facto nepotřebuje a ‚rušivé‘ demokratické vlivy jí spíše vadí.

Podle Karla R. Poppera byl Masaryk spolu s Churchillem největším politikem 20. století. (Churchill mu ovšem svým menším rozhledem, politickými chybami a názorovou nestálostí nesahal ani po ramena.)

Masaryk nám dodnes připomíná: “Stát se udržuje idejemi, z nichž vznikl.” Měli jsme to neštěstí, že jsme k idejím Masarykovy 1. první republiky po roce 1949 a 1989 nevrátili.