Když na sjezdu československého učitelstva v r. 1920 promluvil president republiky T. G. Masaryk, poukázal zejména na souvislost školské reformy s reformou společnosti. Soustředil se na formulaci hlavních idejí, důležitých pro inspiraci a integraci budování republiky:

1. Vést k přirozenému vlastenectví, prostého šovinismu, k uvědomělé lásce k národu a vlasti, která se projevuje činy, nikoli slovy.

2. Uplatňovat demokratičnost v širokém, sociálním a humanitním pojetí: každý má právo na plnohodnotné vzdělání. Výchova má být i politická (to neznamená stranická), tj. má směřovat k rozumné a odpovědné správě veřejných a společných věcí.

3. Ctít ideály individuální i národní mravnosti jako něco posvátného. Pěstovat úctu k práci, k duchovním hodnotám, k poznávání pravdy, rozvíjet smysl pro krásu a umění.

4. Posilovat rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a aby činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života.

5. Dbát o důstojnost učitele. V nových poměrech má být učitel živým příkladem morální integrity, sebevzdělávání, směřování k něčemu. Příklad působí mnohem více než slova. Nezbytné je i finanční zabezpečení školství: „Přál bych si, aby vláda mohla co nejvíce a s láskou vydávat na školu a učitele.“

Můžeme říci, že Masarykův vklad do tvorby hodnotové orientace učitelstva, byť potom léta zanedbávaný, neztratil dodnes svůj význam. Přední evropští pedagogové se shodují v názoru, že je třeba vytvářet společnost nikoli konzumní - nikoli bezcílnou a "prázdnou" společnost stupňované spotřeby. Principy humanistické společnosti 21. století se neliší od Masarykových idejí, jsou jen promítnuty do nových, složitých a dříve netušených podmínek.

Učitelstvo mladé Československé republiky ve 20. a 30. letech bylo vysoce motivované ideály demokracie a iniciativně plnilo své poslání. Ověřovalo reformní a alternativní pedagogické myšlenky, které přicházely z různých koutů Evropy i Ameriky a vytvořilo vlastní typ moderní školy, činnou školu s tvořivými učiteli i žáky, s novými metodami, prvotřídními učebnicemi, pracovními sešity a listy, s výchovou těla i ducha, nejen kognitivní, ale i estetickou, mravní a občanskou.

Na meziválečné dvacetiletí, které je nepochybně vrcholným obdobím našich novodobých dějin, se nespravedlivě zapomíná. Neměli jsme jen vynikající školství, ale i architekturu, průmysl, zemědělství, vědu, techniku, umění. Doklady o tom přinesla například Výstava soudobé kultury, kterou uspořádala Československá republika k svému 10.výročí v Brně na Výstavišti, k tomu účelu nově zbudovaném, a která znalce z celého světa fascinovala. Mimořádný lesk výstaviště s bohatstvím průmyslových a technických produktů a novinek ještě převyšovalo bohatství ideového obsahu, které z výstavy vyzařovalo.

Po výstavě zůstaly alespoň pavilony, ale jaké množství hodnot zůstalo zapomenuto! Kdo vzpomene metodické, tvořivé a často objevné a originální práce našich učitelů, na erudované publikace našich vynikajících filosofů a pedagogů! Za protektorátu umlčená a v době komunistické totality nežádoucí, zůstala i po r. 1989 téměř nepovšimnuta.

(Článek jsem sestavil ve spolupráci s prof. Stanislavou Kučerovou, masarykoložkou, emeritní děkankou Pedagogické fakulty MU a pamětnicí 1. republiky.)