K sepsání tohoto článku mne inspirovala letošní vedra, avšak některé myšlenky, se kterými bych se v něm chtěl svěřit, nosím v hlavě už skoro padesát let.

Když k nám koncem šedesátých let začaly pronikat (bohužel jen na čas) informace ze Západu, dostala se mi do rukou publikace zabývající se budoucností naší planety. Tehdy mne šokovala, připadala mi tendenční a příliš pesimistická a moc jsem tomu všemu proto nevěřil. Jedna věc mne však zaujala: bylo tam varování, že počátkem 21. století dojde k nezvratným změnám a že pokud s tím lidstvo d o t é d o by nic neudělá, dojde též k řetězovým reakcím, tj. že jedna změna vyvolá druhé a budou se navzájem posilovat.

Bohužel, v průběhu let se mi ta publikace jako tendenční jevila stále méně. A už v šedesátých letech byly k obavám vlastně jasné důvody – některé trendy se už tehdy jevily jako zřetelné.

Bohužel, jakoby náhodou byla osvícená a převážně levicová šedesátá léta vystřídána pravicovým neoliberalismem a postmodernismem, které víceméně homogenní modernistickou „konstrukci“ téměř totálně rozbily či „uplácaly čepicemi“. Ať už to byla spíše samovolná reakce na hrozbu ruského komunismu, na mohutné západní levicové, „hipisácké“ či (v USA) černošské protesty, nebo si někdo z mocných tehdejšího světa (Reagan, Thatcherová či Bushové zřejmě byli spíše loutkami než aktéry) řekl „takhle to už dál nejde“, došlo k zásadnímu zvratu.

Došlo k zvratu, který v dějinách nastal už mnohokrát: římskou demokracii vystřídal César, Francouzskou revoluci Napoleon, protestní rok 1848 v Rakouské říši vystřídal Bachův (nebo jak já rád říkám Schwarzenbergův) absolutismus. Západ se po roce 1970 zvrhl v nový absolutismus, v „nový světový řád“.

Realisticky myslící a široce informovaní modernisté sice zůstali a ozývali se dál, avšak mainstreamová média ovládaná pravicí je hravě přehlušila. Havlíčkovo „nepravda se prosazuje jen do té míry, kolik má za sebou silných paží“ se proměnilo v „pravda se prosazuje jen do té míry, kolik má za sebou silných paží“ – a těch po roce 1970 značně ubylo.

Například nositel Nobelovy ceny, etolog a psycholog Konrad Lorenz, marně upozorňoval na „osm hříchů“, které mohou vést ke zkáze civilizace: 1 – přelidnění Země, 2 – ničení životního prostředí, 3 – závod člověka se sebou, 4 – ztráta schopnosti prožívat city, 5 - genetický úpadek, 6 – rozchod s tradicí, 7 – rostoucí poddajnost k doktrínám, 8 – zbrojení atomovými zbraněmi.

Nebyl samozřejmě zdaleka sám. Začalo se též rodit hnutí Zelených, zpočátku ubíjené ekonomistickými demagogy, a teprve až se začala situace Země očividně zhoršovat, začalo se mu alespoň v Evropě dostávat víc hlasů, takže dnes už jsou Zelení stabilní a nezanedbatelnou součástí Evropského parlamentu.

Svět jako celek zatím ovšem spíše spí než bdí, přestože některé nezvratitelné a řetězové jevy jsou už naprosto nepopiratelné. Patří mezi ně mimo jiné nové stěhování národů, podle geologů a geopolitologů zaviněné zejména úbytkem podzemních vod.

A jak tomu bylo u nás? Vždy jsme byli středově až levicově orientovaným národem, pokračovalo to za 1. republiky (ve Švehlově “pravicové” agrární straně byli jak velkostatkáři tak chalupníci), rok 1968 - nebýt zásahu Rusů - by nepochybně skončil sociálním státem severoevropského ražení a za Sametové revoluce naši lidé volali hlavně po Havlovi a Komárkovi (st.).

I u nás tedy po roce 1989 došlo k typickému dějinnému zvratu: přešli jsme od levicového komunistickho extrému ke klausovskému extrému pravicovému. Podobně jako Západ po roce 1970 jsme přešli na prázdný a bezduchý konzumní způsob života a potom jsme se pouze divili, jak ruku v ruce s tím v médiích narůstají negativní zprávy a jak narůstají statistiky negativních společenských jevů.

Marně hipisák Hutka kdysi (neboť naše nenormalizace začala už “normalizací”: “každý na svém písečku”, “kdo nekrade, okrádá rodinu” atd.) připomínal (tradiční) moravskou lidovou píseň: “Hádala se duše s tělem… tělo, tělo, vše jsi chtělo a na mě jsi zapomnělo”. Kdyby dnes Lorenz, který poukazoval na citovou otupělost lidstva, dnes slyšel některou z našich lidových písní, určitě by se podivil nad rozdílem mezi jejich citovou hloubkou a současnými otrlými songy (a vším ostatním). Remarqův román Miluj svého bližního (který pojednává i o předmnichovském Česku) dnes už nikdo nečte.

Proč Američan s českými kořeny Paul Newman v roce 1990 zorganizoval velkolepé přivítání "zelenému" Václavu Havlovi americkými umělci (proč to, pokud se nemýlím, Čt dodnes znovu nevysílala), proč Newmanovo dvojče z kultovního filmu Butch Cassidy a Sundance Kid Robert Redford založil nezávislý filmový festival, proč je i on “zelený jak brčál” a před nedávnem znovu připomněl, že planetu máme jen jednu?

Tvrdím, že pro nás Čechy je životně nutný návrat k našim tradicím, k Husově, Komenského, Palackého, Havlíčkově a Masarykově “humanistické ideji české”, dnes "jen" obohacené o ekologii.

Že vše, co je od středu napravo a od levého středu nalevo je pro nás extremismem.

A že morálka žádný extremismus nezná, vyjma snad pokrytectví.

A chtěl bych opakovat donekonečna, že Zelení jsou nejméně zkorumpovaní a nejméně zkorumpovatelní a že mi nikdo nevezme, že i Masaryk by dnes volil je.

Že mají lepší program než sociální demokraté, lidovci i ANO , a to n e j e n c o s e t ý č e p ř í r o d y.

Není u nás jejich hlavním problémem zoufalý nedostatek “silných paží”?

Pro ty, kdo vydrželi až sem, přidávám Chartu evropských Zelených: http://www.zeleni.cz/wp-content/uploads/2013/09/charta_evropskych_zelenych_v2.pdf

Lze jí něco vytknout?