Prošel jejich zahradou, připlížil se k jejich domečku a užasl: uprostřed obýváku stály troky a v nich se umývala jeho milovaná. Uviděl její nahá prsa, a když vstala, uviděl ji celou. (Připomněl si Verneův Tajemný hrad v Karpatech: tam si jeho pán pouštěl na jakémsi zařízení, předchůdci televize, svou již mrtvou lásku, operní zpěvačku; ta ale byla oblečená.) Pak přišla na řadu její mladší sestra a pak ta nejmladší. Jako by mu chtěly ukázat vývoj ženského těla od děvčátka k dívce, co už má nádherná prsa a co se jí mezi nohama rýsuje tmavý trojúhelník. Byly jak tři nahé princezny... To se nestává ani v pohádkách.



xxx

Já jsem měl to štěstí, že jsem od šesté do deváté třídy chodil s Blankou, nejhezčí holkou na škole. Bylo v tom ale také trochu smůly, protože někteří kluci mi ji záviděli. Jeden, takový beznadějný šprček, co stával v tělocviku v řadě vždy až na konci, se mi za to později pomstil. Od závisti k nenávisti není daleko – i ta slova jsou si podobná.

Tehdy jsem ale nic takového netušil a jen jsem Blanku šťastně miloval. Začali jsme psaníčky – já jsem jí je posílal po svém nejlepším kamarádovi, ona mně zase po své nejlepší kamarádce. Později jsme si je předávali už sami, vždycky o přestávce na chodbě. Tam to bylo jak na korze – jeden proud se šinul jedním směrem, druhý proti němu, a toho jsme využívali: když jsme se míjeli, nenápadně jsme si psaníčka předávali.

Rád bych dnes věděl, co všechno v těch psaníčcích bylo – určitě spousta nesmyslů. Pamatuji si jen, že jsme si jimi sjednávali schůzky. Moje máma někdy doma zpívala „růžové psaníčko znamená randíčko“, a tak jsem je Blance občas dodával na růžovém průklepáku.

Nejčastěji jsme se scházeli u lesa nad Kohoutovicermi, kde bydlela – říkalo se tam Na stráni. Většinou jsme si jen povídali, někdy jsme se drželi za ruce nebo se nesměle objímali. Poprvé jsem ji políbil někdy až v sedmé nebo osmé třídě.

V té době jsme už byli na škole tak trochu slavní, skoro jako nějaký hvězdný pár. I učitelé to chtě nechtě uznávali, protože jsme oba byli jedničkáři. A když jsem měl smrtelný úraz, který jsem jen zázrakem přežil, všichni viděli, jak Blanka chodí uplakaná. (Tenkrát, když si lékaři mysleli, že umřu, zavolali naše, aby se na mě přišli naposledy podívat. První za mnou do pokoje vstoupil táta, hlava rodiny – jak říkával, jelen, který vede stádo. Já jsem se mu v tom polobdělém stavu omluvil, protože jsem si ten úraz zavinil: „Tati, taky jsi někdy udělal chybu?“… On se zatvářil nesmírně, nepopsatelně vlídně a řekl: „Taky, taky… mockrát!“ Potom přišla máma a snažila se mne povzbudit: „Musíš, Radimku, bojovat… musíš mít pevnou vůli!“ Jako poslední přišla moje starší sestra, ale museli ji hned odvléct, protože se rozbrečela. Mladší sestru už ke mně nepustili, nebo si na to už nevzpomínám… Za pár dní na to jsem v nemocničním rozhlase uslyšel, že Rusi právě vypustili Gagarina.)

Byly ale také doby, kdy to mezi mnou a Blankou pohasínalo – kdy jsme na sebe oba ‚kašlali‘ nebo jsme se ohlíželi po někom jiném.

Jednou mne zradila, ale to jsem si napůl spískal sám: řekl jsem si, že ji vyzkouším. Požádal jsem jednoho spolužáka, co byl možná ještě větší krasavec než já (měl už tehdy široká ramena – přemýšlel jsem, jak asi spí, když leží na boku, hlava mu přece musí viset dolů), aby ji požádal o schůzku. Dali si ji na jiném ‚našem‘ místě, pod malou skálou, co je na dolním konci Kohoutovic. Já jsem tam pak jakoby náhodou přišel a načapal jsem je. Dnes už tomu moc nerozumím, ale za zlé jsem jí to neměl, stačilo mi, že jsem jí dal výchovný políček. Ani ona se na mne myslím nezlobila, i když pochopila, že to byl z mé strany menší podraz.

V deváté třídě jsem ji opustil, protože už nebyla tak hezká – ztloustla a cosi z ní zmizelo, už v patnácti letech.

Potom s ní chodil jeden můj kamarád, co ji v dětství taky miloval. Svěřil se mi, že ho lákají ty její ‚tajle‘.

Jenomže ona potom začala hrozně hubnout a nakonec zemřela, na mentální anorexii.