Až na stará kolena překonáš nechuť zaviněnou učiteli, otevřeš Erbenovu Kytici, která byla po celé tvé dětství v knihovně rodičů, nádherné vydání s ilustracemi Antonína Procházky a s věnováním tvého otce: Julience/vánoce 1942/Lukáš, kterou jsi po nich zdědil, protože tvé sestry o ni neprojevily zájem.

Otevřeš ji a přečteš ji jedním dechem

xxx

Byl to památný silvestr; v Arnoštově, v kulturním domě, který si pronajali. Dlouho se na to potom vzpomínalo. Sešli se tam tenkrát ‚všichni‘. Také to povinné hejno opruzů kolem nich.

Miloš patřil spíš do té druhé lajny. Ale přijel tam s moc hezkou holkou.

Měl v Arnoštově chalupu a všechno to zorganizoval.

Velkou část večera seděl s Laďou, fotografem, a ‚Fredem‘, rockovým zpěvákem. Laďa byl emigrant, na skok doma, a choval se nepatrně přezíravě. (Bylo divné, že mu komunisti dovolili, aby přijel a mohl pak zpátky, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost.)

Řeč nestála, bavili se srdečně. Milošovi to dělalo dobře.

Než Laďa před osmi lety zmizel, byl hvězda. Avšak benigní, všichni ho měli rádi. Nikdy nic nepokazil. S Fredem byli vždy velcí kamarádi.

Miloš se o půl jedné zvedl, že půjde zalehnout.

V zadní ložnici už spala Adéla, Fredova manželka; brali se před nedávnem. Vlezl vedle do postele a usnul.

Za hodinu přišla jeho dívka Zuzana, v patách za ní Laďa. Cestou po ní vyjížděl.

Teď už jí sahal mezi nohy: „Poď… já tě chcu!“

„Blázníš… a dyť je tady Miloš!“

Laďa to ještě chvíli zkoušel, pak se otočil k Adéle. Byla to jednička, něco mezi Bardotkou a Jeanne Moreau. Možná ještě hezčí než Zuzana.

Zvedl přikrývku a lehl si k ní. Zuzana nezasáhla.

Adéla se za chvíli probrala.

„Frede… Frede!“

Když to druhý den Zuzana Milošovi vyprávěla, nechtěl tomu uvěřit. „To není možný… to se nemohlo stát!“

Pak si ale všiml, že Adéla se jako jediná šla hned po ránu osprchovat.