„Není těžký vztah navázat, ale udržet!“
„U mě je to spíš naopak, já s něma navazuju kontakty ztuha… teď už je to trochu lepší…“
„Ono je to jedno - ono to nejde, jak to říkal můj otec, s něma ani bez nich!“
„Ale jde! Musí to jít!… To záleží taky hodně na tobě… Ale uznávám, že lehký to není.“

xxx

Neviděli se jedenadvacet let.
„Já jsem zdrhl hned v srpnu…“
„Já vím.“
„Jedenadvacátej srpen – jedenadvacet let!“
„Jedenadvacet let jsme žili pár desítek kiláků od sebe... Chlapče, kdyby mně ta revoluce vrátila jen kamarády jako ty… a nic jinýho!“
„A já kdybych jenom mohl jezdit domů!… Víš, kdo je tady taky?… Milena!... Přijeli jsme spolu. Ona chtěla jet autobusem, tak jsem ju vzal… Říkal jsem jí, že jedu za tebou, ať jde se mnou, ale nechtěla. Dokonce ani nechtěla, abych ti řekl, že je tady!“
„Já čoveče taky ani nevím, jestli bych ju chtěl vidět. Já ju pořád vidím jako mladou holku… nechci si to ničím pokazit... přerazítkovat… A vůbec…“
„Vypadá moc dobře – ta bude krásná nadosmrti!… Proč vy jste se tenkrát vlastně rozešli?“
„To je těžký!… My jsme spolu nechodili dlouho… Trochu jsem se za ňu styděl, připadala mně hloupá – a taky drobet polehčí!“
„Mně se zdála vždycky chytrá!… Ona tam teď vede docela známou galerii! Píše články!… Je fakt, že s vyjadřováním mívala potíže… možná to ale bylo tím, že byla taková… ne úplně jistá… Ona nemluvila hloupě, jenom to tak někdy vyznělo!“
„Možná.“
„A lehká?!... Mně připadala vždycky ‚těžká‘, nedostupná… Vždycky se mně líbila… a já jsem přitom, však víš, mezi ty ostýchavý nikdy zrovna nepatřil!... Ale říkal jsem si, že na takový baby nemám!... I ve Vídni si držela chlapy od těla, ať to byli Češi nebo Rakušáci… Je dodneska sama!“
„To snad ne!… To se mi nechce věřit! Se mnou se vyspala hned třetí den!… A vůbec se mně zdálo, že nejsu první ani poslední!“
„Možná, žes byl poslední!… I když asi ne… v těch ženskejch aby se čert vyznal!... Ale určitě byla ‚lehká‘ jenom vůči tobě… pro tebe!… Tak mně napadá, že možná emigrovala hlavně kvůli tobě!“
„To nemyslíš vážně!“
„Možná jo… já nevím!“
„Takový věci se dneska snad už nedějou!... O těch se snad píše jenom ve starejch a ne zrovna nejlepších románech!“
„Víš… ono nás to tam venku všechny dost sebralo… Každýho to nějak vzalo… každýho jinak... Já ti fakt nevím!... Tyhle ženský ti nic neřeknou!...“

Přestože si ji dokázal přesně vybavit, i ty pocity, které z ní míval, vytáhl pak krabici s fotografiemi a našel těch pár černobílých fotek, co mu po ní zbyly. Na jednu se díval obzvlášť dlouho: usmívala se na ní.
Milá, vlídná… dobrá holka! Připomněl si, jak jí říkával milenko Milenko. Připomněl si ale také, jak jí tekly slzy po tvářích, když jí řekl, že to s ní končí.