Řekl bych jí: „Nejsi nijak zvlášť hezká ani chytrá, ale je na tobě cosi nádhernýho… vlastně spíš v tobě.“ Ale nehodilo by se to, z mnoha důvodů. A tak jsem se, když jsme se potkali, zmotal říct jí to jenom oklikou: „Vidělas ten film Piano?“ Odpověděla, že ano. Nepatrně jsem se usmál: „Ta ženská, co tam hrála, mně tě hrozně připomínala!“ Usmála se také, a to mě povzbudilo: „Ta ten film udělala…“

xxx

Zoju měli v divadle všichni rádi. Vědělo se proč, všichni to nějak cítili – nějak jasně.

Byla to kamarádka mé ženy, režisérky. Já jsem měl Zoju také docela rád. Věděl jsem, že je to dobrá duše, ale bylo mi to trochu málo. Byla jenom středňačka, v divadle pracovala jenom jako kostymérka. Možná mi zpočátku vadilo i to její ruské jméno. Kdo ví, proč jí ho její rodiče dali – zavánělo to Zojou Kosmomdějanskou. Pak jsem se ale dozvěděl, že je to jméno řeckého původu a že Zoja má na křestním listě Zoe, protože je Řekyně. (Nebylo to na ní vidět, byla světlovláska.) Její rodiče byli sice určitě taky komunisti, jinak by k nám neemigrovali, ale to mně už tak nevadilo. A navíc Zoe – což jsem tenkrát také nevěděl, přečetl jsem si to až později, náhodou, když jsem listoval v naučném slovníku – znamená život.

Měli jsme tehdy třípokojový byt, byli jsme ještě bezdětní, a tak, když jednou žena přišla s tím, že by u nás Zoja mohla bydlet, nebyl jsem proti. Měli jsme málo nábytku, byt působil prázdně a ‚podnájemné‘ neuškodí.

Zoja u nás bydlela rok, a za celou tu dobu se mezi námi neobjevil jediný mráček. Skoro jsem měl pocit, že mám dvě manželky – Zoju samozřejmě jen ‚u stolu‘. Dokonce se mi zdálo, že nějak zkrásněla – už jsem si jí konečně všiml. Jednou jsem ji taky uviděl nahou a uvědomil jsem si, jak má krásné, něžné tělo.

Přesto mi připadala jakoby bezpohlavní, nevzrušovala mě – nebo snad jen tak trochu, jako nedorostlá dívka nebo jako sestřenice. Měla obličej, který vzbuzoval touhu pohladit, a zvláštní oči – někdy jsem jí z legrace říkal: „Ty naše Zojenko hlubooká!“ Taky mi připadala jako Vermeerova Krajkářka – mírná, prostá, člověčí žena, která vlastně všechny strčí do kapsy.

Ani jsem nevěděl, že by někoho měla – nikdo se kolem ní nevyskytoval. Proto mě skoro vyvedlo z míry, když jsem se jednoho dne dozvěděl, že je těhotná.

Těsně před tím mezi mnou a ní došlo přece jen k malé rozladě; mou vinou. Už u nás byla příliš dlouho – aspoň já jsem to tak viděl, začalo mně chybět soukromí – a jednou navečer, když odcházela do divadla, jsem jí to dal najevo. Dodnes vidím ten úžas v jejích očích, tu nevíru, to zklamání – jako by chtěla říct: „Vždyť jsme si žili tak hezky!“ A dodnes cítím i stud, který tím ve mně vyvolala. Žena nad tím mávla rukou, ale znechuceně: „To jsi celý ty – jaks to mohl udělat!“

Zoja byla do měsíce pryč; našla si malý byt. Hnízdečko, se kterým počítala už i pro své dítě. Vdávat se žádném případě nechtěla. Toho chlapa, co jí to udělal, jsem neznal.

Vídali jsme se samozřejmě i potom. Vypadalo to, jakoby mezi námi k žádné rozmíšce nikdy nedošlo. Ale já jsem to cítil, a ona někde v hloubi duše určitě taky.

Později, to už měla holčičku, začala chodit s nějakým klukem. Moc se mně nezdál.

Nakonec nám zmizela z očí. Ten její kluk se rozhodl, že bude emigrovat, a přesvědčil ji, aby šla s ním.


Několik let na to u nás v noci zazvonil telefon. Byla to Zoja, chtěla mluvit s mou ženou, ta ale nebyla doma – měla už někoho jiného. Mluvili jsme tedy spolu, skoro hodinu. Muselo ji to stát spoustu peněz, protože volala z Austrálie. Byla na tom hrozně, chvílemi plakala: její frejíř ji opustil, strašně se jí stýskalo, už delší dobu. Stýskalo se jí i po nás – prý to byla jediná doba, kdy se cítila úplně šťastná. Řekl jsem jí, že se přece může vrátit, že už je tady svoboda, ale řekla, aniž by mi to vysvětlila, že to nejde.

Pak jsem se dozvěděl, že spáchala sebevraždu. (Co se stalo s její holčičkou, nevím.)

Na hodně lidí, které člověk v životě potká, zapomene nebo pozapomene. Já na Zoju zapomenout nemůžu. Možná je to tím, že mám špatné svědomí – mohla u nás tenkrát zůstat, třeba i s tím děťátkem. Těžko říct; možná je to hlavně tím, že jsem v životě už lepšího člověka nepotkal.