Vladimír Špidla před několika lety napsal krátký, ale velice pěkný esej Proč se hlásím k levici. Chtěl jsem ho tehdy - s komentářem - zařadit do knihy Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, avšak jelikož se mi tento autor do uzávěrky neozval že souhlasí, nemohl jsem. Dodnes je mi to líto. Abych to napravil, reprodukuji jeho esej alespoň nyní:

“Zásadním důvodem jsou pro mě idea rovnosti (nikoliv stejnosti) a myšlenka solidarity a svobody. Znovu a znovu se člověk vrací k heslu francouzské revoluce Volnost, rovnost, bratrství. Zdá se, že i samo pořadí hodnot tohoto hesla nebylo náhodné.

Prvotní levicovou hodnotou je svoboda, osvobození od politického útlaku, osvobození od bídy. Svoboda, která dává lidské bytosti příležitost rozvinout svůj osobnostní dar. Není rozporu mezi svobodou a levicovým smýšlením,

Rovnost je odmítnutím dominance, představy, že a priori jsme lepší, tudíž nadřazení, a tudíž proto oprávnění byt nadáni formálními privilegii. Například přístupem k lepšímu zdravotnictví.

Solidarita pak je pro levici vydáním se na cestu, která akceptuje život druhého, aniž jej zařazuje do sítě účelnosti. Je to pohled, který překračuje posuzování člověka hlediskem jeho užitečnosti.

Současně je to můstek, který nás vede k solidarizování se i se životem samým. Jen další malý krok na této cestě a vystupujeme z antropocentristického pohledu, a tím akceptujeme přírodu a jiné formy života jako srovnatelně hodnotné.

Levice je mi blízká i svým konceptem netranscendentální politiky, tj. politiky, která se neodvozuje z nějakého vnějšího řádu, logiky boha, či vědecké ideologie, proto mimochodem za levici nepovažuji komunisty.

Jejich jistota, že jsou vybaveni vědeckou ideologií, která jim dává právo vést a dominovat, je spíše řadí do tábora konzervativců. V jistém slova smyslu konzeravativismus může mít i levicový nátěr, ale nemůže být levicí.

Z toho plyne, že levice je pro mne daleko širší politická koncepce než úzké politologické vymezení. Myslím si, že levice v současné době je široký emancipační pohyb sahající od levých liberálů, přes sociální demokraty k ekologům a některým náboženským proudům.

To, co mne dál vede na levici, je přesvědčení, že existuje pokrok. Jakkoliv je nyní obtížné po světových válkách jej vyjádřit se stejnou přímočarou naivitou, jako to šlo na konci 19. století. Když Jan Neruda opěvoval parní stroj slovy „kolo parou cválá“, těžko si ovšem dovedl představit tato kola cválající k Verdunu či do Osvětimi.

Jako podstatnou úlohu levice současnosti vidím znovu a znovu redefinovat pokrok. Je zřejmé, že vývoj není synonymem pro pokrok. Porok má v sobě vždy etickou složku, není pouhou změnou, nýbrž vědomým pohybem k progresivnímu humanismu. Slovy klasika: ,Nejde jen o to svět vykládat, je třeba jej měnit.’

Před levicí je mnoho zásadních otázek, na které je třeba hledat odpověď ve filosofickém ale i v politickém smyslu. Nejdůležitější je, jak vystoupit ze společnosti mechanického růstu a jak při tom zajistit kvalitu lidského života. Tedy cesta od společnosti růstu ke společnosti rozvoje, který je více než absurdní veličinou, jíž říkáme HDP.

Znamená to se postavit stále se rozšiřující komodifikaci společnosti, která dělá ze stále více věcí a vztahů komoditu, tedy zboží. Tento proces je zdrojem nerovnosti i v těch oblastech, kdy ji nelze spravedlivě přijmout. Komodifikace principielně znovu a znovu vytváří vztah nadřízenosti a podřízenosti, stručně řečeno, kdo platí, poroučí.

Jistě nejsme stejní, ale jsou oblasti, kde je kategorickým imperativem zajistit prostřednictvím politiky rovnost. Jen pro příklad, takovou oblasti je zdravotnictví nebo školství, nebo právní systém.

Nevím, zda lze politicky docílit spravedlivé společnosti. Jsem skromnější, myslím, že je v lidských možnostech odstraňovat věci zjevně nespravedlivé. Konec konců to odpovídá i naší hluboké touze. Ne marně je jednou z hlavně zdůrazňovaných stránek mohutnosti Boha jeho nekonečná spravedlivost; i proto je všemohoucí.

Budoucnost před nás staví množství otázek a budoucnost není jen jedna. Velmi záleží na naší volbě: lidskou odpovědností je, abychom za všech okolností volili humanistické řešení.

Abychom nepřijali technokratickou logiku mrtvé kočky z povídky Karla Michala, která na otázku, jak stabilizovat finančně zdravotnictví, chladně odpověděla: ,Staré lidi neléčit’.”

Tak jak je to formulováno, nelze s tím podle mého názoru en gros než souhlasit. Dřív jsem jako volič kolísal mezi KDU/ČSL a ČSSD; nyní vždy váhám, zda raději nevolit Zelené. Vede mne k tomu, přestože i proti nim mám výhrady, přirozená tendence fandit slabšímu, zvláště pokud je ubíjen silnějšími; především však jejich nezkorumpovanost (a snad i minimální zkorumpovatelnost), neboť korupci považují za jednu z největších bolestí naší společnosti.

Jako masarykovec a havlíčkovec též nevývratně věřím, že kdyby dnes žili, volilil by stejně jako Václav Havel Zelené. Oba se také pohybovali kolem levého středu, Masaryk poněkud víc doleva, Havlíček byl “střeďák”.

Odpovídá to též staleté orientaci nás Čechů, odpovídá to dodnes (v celosvětovém měřítku) nepřekonané “ideji české”. Ještě v roce 1989 volala většina naší veřejnosti nejen “Havel na hrad”, ale též “(Valtr) Komárek na Hrad” a mnoho lidí si jako hlavu státu přálo Dubčeka.

Avšak tak jak to za revolucí či převratů chodí, “góly” dává často až druhá vlna, tj. ti prohnanější, kdo se na revoluci jen přiživili. Zatímco habsburské protireforfmaci, která nás na staletí a vlastně až dodnes poškodila, trvalo třicet let, než nás obrátila naruby, Klausovi a ODS to trvalo – podobně jako Napoleonovi, který Francouzskou revoluci zvrátil do císařství - jen pár let. A na jak dlouho nás poškodili, můžeme zatím jen odhadovat.

Klaus, ODS a jejich klakeři v čele s Vladimírem Železnými využili toho, že za revolucí ovykle bývá jeden extrém střídán extrémem opačným (vývojová negace negace), že jsme se v Listopodu 1989 cítili chudí a chtěli to dohnat, a že jsme v té době vlivem předchozí izolace měli kapitalistický Západ zidealizovaný a neznali jeho slabiny. Jako všichni jiní političtí a mediální gauneři Klaus a spol. slibovali nemožné, “když ptáčka chytali, pěkně mu zpívali” (a dělají to dodnes). Výsledkem – za vydatného přispění jiného příživníka Zemana – je dnes relativně nebohatá, především však rozpolcená, přízemně bezduchá, desorientovaná a frustrovaná společnost, vykazující stale větší a šířeji rozprostřená procenta negativních jevů.

Jelikož můj osobní střed je mezi levicí a standardním středem, vyhraněnou levici a v š e, c o j e o d s t ř e d u n a p r a v o, považuji za škodlivý extremismus. Tj. ODS, TOP 09 etc.

A připadám si jako donkichot, ale s Masarykem nepřestanu. Jaký rozdíl proti dnešku, když mohl k desetiletému výročí založení Česškoslovenska v roce 1928 (po pravdě!) konstatovat:

“Pohlédnu-li dnes zpátky, na těch prvních deset let, řekl bych zase pohádka – zázrak. Začínali jsme s holýma rukama, bez armády, bez státotvorné tradice, s hroutící se valutou, za hospodářského rozvratu, za obecného úpadku kázně, s dědictvím dualismu, s iredentou ve vlastních hranicích, uprostřed států zmítaných otřesy zprva i zleva: my, tísnění malými prostředky, odvyklí vládnout, málo naklonění poslouchat, skoro neznámí světu. A přece jsme v této zkoušce obstáli, a obstáli jsme čestně: dali jsme obnovenému státu ústavu, organisovali jsme administrativu a armádu, čelili jsme hospodářské tísni, národnostnímu boji a mezinárodním konfliktům. Naše úkoly bývaly těžší, než jsme si přiznávali; a přece jsme vybudovali stát, který požívá důvěry za hranicemi a – což je ještě důležitější – důvěry nás samých, nás všech; po té zkoušce desíti let můžeme klidně pokračovat ve své tvůrčí politické práci.

Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám; nic nám teď nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe. Máme zemi, kterou učinila krásnou a bohatou příroda i lidská práce; máme národy nadané a dělné, kteří se mohou druh od druha mnoho učit a kteří přírodou a historií jsou určeni k harmonické součinnosti; a máme dějiny, které nás zavazují k vzestupu a pokroku.

Co jsme dosud vykonali, je nám dáno, abychom to udrželi a zdokonalili; co jsme dosud neučinili, je nám uloženo, abychom to vykonali. V čem jsme chybili, z toho se učme; kdo zapomíná špatnou zkušenost, ztrácí dobrou. Máme všichni z těch desíti let zkušenost bohatou.

Zbudování republiky opravdu demokratické je akt veliké víry; víry v právo a spravedlnost, víry v dějinné poslání, víry v budoucnost. Tu víru máme, a proto můžeme oživit ducha radosti a lásky, se kterou jsme před desíti lety stanuli na prahu vlastního domova…”