Jak jsem nechápal strategii katolické církve
Jakmile křesťanství splynulo s Římskou říší, splynulo i s její politikou a tím také se špínou, která se na politiku odnepaměti vždy více nebo méně váže. „Politika, ať svatá nebo proklatá, vždy špinavá,“ říkávala moje babička, a přestože neměla úplnou pravdu, jsem jí za to dodnes vděčný.
Dříve byla „svatá“ i pozemská politika krvavá, krutá, avšak zdá se, že ke dnešku se to změnilo jen na povrchu. Katolická církev si již v raném středověku vybudovala hierarchizovaný a (a jako jediná) přísně centralizovaný mocenský systém, obdobný systému feudálnímu, a se světskou mocí žila v podivné symbióze, v níž obě strany spolu sice neustále zápasily o moc, na druhé straně však dobře věděly, že jedna se bez druhé neobejde.
Zatímco ideologie světských mocí se v průběhu staletí měnily, církevní ideologie zůstávala v podstatě stejná, neboť byla „od Boha“, tedy údajně dokonalá (a to má společné s islámem).
Počínaje renesancí nastal dnes už nepředstavitelně urputný a dramatický zápas mezi vědou a vírou, zdravým rozumem a mýty (neboli nepravdami a demagogiemi), který bohužel dodnes neskončil. Obhájci mýtů sice dnes už nemohou tvrdit, že Země se netočí, že člověk se nevyvinul ze zvířete atd., avšak katolická církev to vyřešila jednak tím, že díky své moci a finančním možnostem dál ovládala „média“ a školy a vychovávala veřejnost k nekritickému myšlení (z nevěřících Tomášů dělala Tomáše věřící), jednak tím, že své nejkřiklavější mýty (o neposkvrněném početí „Panny“ Marie, o neomylnosti papeže, o pokleslosti sexu atd.) sice nikdy nepopřela, jen o nich začala mlčet.
Díky své moci se tak stala jakýmsi velkým, „věčně“ plujícím, kapitánem a početným mužstvem řízeným ledoborcem, který neustále drtil jakékoli „ledy“. Po 1. světové válce sicde ztratila většinu světské moci, avšak i to vyřešila, pokornou spoluprací s politickou mocí, která mnohdy hraničila s rektoskopií (v tom ji překonala jedině pravoslavná církev).
U nás to po 1. světové válce neměla lehké, jednak proto, že jsme spolu s Habsburky odvrhli i ji, jednak proto, že Masaryk, přestože jinak křesťan, jí viděl do žaludku (ne-li ještě níže), a pokud jí ustupoval, tak jen kvůli Slovákům, mezi nimiž a námi již v průběhu dvacátých let narůstalo napětí a ohrožovalo integritu republiky.
Svůj jinak jednoznačný postoj vyjádřil například při pompézních oslavách dokončení stavby Katedrály sv. Víta v roce 1928, tím, že se jich nezúčastnil. Měl nejen za to, že církve žádné materiální statky nepotřebují, ale dokonce, že samy jsou nepotřebné – hlásal ryze osobní a individualizovanou víru a připouštěl i agnosticismus a ateismus, neboť bůh mu byl jen „nejrozumnější hypotézou“. V žádném případě si nemyslel, že křesťané jsou apriori mravnější než nevěřící.
Katolické církvi nechtěně pomohli po Únoru komunisté, tím, že ji zbavili majetků, čímž se jakoby samovolně očistila a že ji začali perzekuovat, čímž jí vytvořili aureolu mučedníka (opět společné s islámem).
Polistopadová katoličtí hodnostáři (snad s výjimkou kardinála Tomáška) ovšem nebyli jiní než ti předúnoroví. I oni měli za sebou dvěma tisíciletími propracované metody, jak šířit moc, jak ohlupovat veřejnost, jak kázat morálku, ale být amorální, jak hlásat krásno, ale dělat škaredé věci, jak „hlásat vodu, ale pít víno“.
Kolik let už Česká biskupská konference hlásá návrat k Evangeliím a přitom dělá pravý opak!
Když jsem si myslel, že restitucemi se obraz katolické církve v očích naší veřejnosti zhorší, asi jsem se mýlil. Nedocenil jsem, že jimi, tj. obnovením materiální moci, získá prostředky k tomu, aby mohla ještě víc ohlupovat společnost.
„Na jednu lež se vážou tisíce jiných,“ říká Karel Havlíček. Dotvářejí systém, který musí být pokud možno co nejkonzistentnější. Co je ovšem nejhorší: člověk, který si navykne „žrát“ mýty, oslabuje své kriticko-realistické myšlení. Od pravoslavné církve, která je ještě mýtičtější než katolická, není daleko ke Stalinovi a Putinovi, od Vlků, Halíků, Malých a Duků není daleko k Zemanovi a Kalouskovi.
Katolická církev je principálně antidemokratická, navyklým feudálním způsobem utlačuje ostatní církve a vůbec kohokoli, kdo se proti ní postaví. Výsledkem její prohnanosti byl komplot s Nečasem a Kalouskem, který restituce proti vůli většiny občanů prosadil.
Výsledkem rektoskopie vůči Zemanovi bylo malé Te Deum, které mu před nedávnem uspořádala (věta opravena po připomínce čtenáře).
Á propos – když jsem v předchozím článku upozorňoval na možné spolčení Zemana s Babišem, opomněl jsem k nim přidat Duku. Nějak mi v tom bránilo, že by tančili v trojitém páru. Přitom jsem ovšem v článku uvedl, že v české politice je možné všechno.
A katolická církev, to je především politika. „Svatá“, ale nanejvýš pokrytecká a už jen proto proklatá.
Dříve byla „svatá“ i pozemská politika krvavá, krutá, avšak zdá se, že ke dnešku se to změnilo jen na povrchu. Katolická církev si již v raném středověku vybudovala hierarchizovaný a (a jako jediná) přísně centralizovaný mocenský systém, obdobný systému feudálnímu, a se světskou mocí žila v podivné symbióze, v níž obě strany spolu sice neustále zápasily o moc, na druhé straně však dobře věděly, že jedna se bez druhé neobejde.
Zatímco ideologie světských mocí se v průběhu staletí měnily, církevní ideologie zůstávala v podstatě stejná, neboť byla „od Boha“, tedy údajně dokonalá (a to má společné s islámem).
Počínaje renesancí nastal dnes už nepředstavitelně urputný a dramatický zápas mezi vědou a vírou, zdravým rozumem a mýty (neboli nepravdami a demagogiemi), který bohužel dodnes neskončil. Obhájci mýtů sice dnes už nemohou tvrdit, že Země se netočí, že člověk se nevyvinul ze zvířete atd., avšak katolická církev to vyřešila jednak tím, že díky své moci a finančním možnostem dál ovládala „média“ a školy a vychovávala veřejnost k nekritickému myšlení (z nevěřících Tomášů dělala Tomáše věřící), jednak tím, že své nejkřiklavější mýty (o neposkvrněném početí „Panny“ Marie, o neomylnosti papeže, o pokleslosti sexu atd.) sice nikdy nepopřela, jen o nich začala mlčet.
Díky své moci se tak stala jakýmsi velkým, „věčně“ plujícím, kapitánem a početným mužstvem řízeným ledoborcem, který neustále drtil jakékoli „ledy“. Po 1. světové válce sicde ztratila většinu světské moci, avšak i to vyřešila, pokornou spoluprací s politickou mocí, která mnohdy hraničila s rektoskopií (v tom ji překonala jedině pravoslavná církev).
U nás to po 1. světové válce neměla lehké, jednak proto, že jsme spolu s Habsburky odvrhli i ji, jednak proto, že Masaryk, přestože jinak křesťan, jí viděl do žaludku (ne-li ještě níže), a pokud jí ustupoval, tak jen kvůli Slovákům, mezi nimiž a námi již v průběhu dvacátých let narůstalo napětí a ohrožovalo integritu republiky.
Svůj jinak jednoznačný postoj vyjádřil například při pompézních oslavách dokončení stavby Katedrály sv. Víta v roce 1928, tím, že se jich nezúčastnil. Měl nejen za to, že církve žádné materiální statky nepotřebují, ale dokonce, že samy jsou nepotřebné – hlásal ryze osobní a individualizovanou víru a připouštěl i agnosticismus a ateismus, neboť bůh mu byl jen „nejrozumnější hypotézou“. V žádném případě si nemyslel, že křesťané jsou apriori mravnější než nevěřící.
Katolické církvi nechtěně pomohli po Únoru komunisté, tím, že ji zbavili majetků, čímž se jakoby samovolně očistila a že ji začali perzekuovat, čímž jí vytvořili aureolu mučedníka (opět společné s islámem).
Polistopadová katoličtí hodnostáři (snad s výjimkou kardinála Tomáška) ovšem nebyli jiní než ti předúnoroví. I oni měli za sebou dvěma tisíciletími propracované metody, jak šířit moc, jak ohlupovat veřejnost, jak kázat morálku, ale být amorální, jak hlásat krásno, ale dělat škaredé věci, jak „hlásat vodu, ale pít víno“.
Kolik let už Česká biskupská konference hlásá návrat k Evangeliím a přitom dělá pravý opak!
Když jsem si myslel, že restitucemi se obraz katolické církve v očích naší veřejnosti zhorší, asi jsem se mýlil. Nedocenil jsem, že jimi, tj. obnovením materiální moci, získá prostředky k tomu, aby mohla ještě víc ohlupovat společnost.
„Na jednu lež se vážou tisíce jiných,“ říká Karel Havlíček. Dotvářejí systém, který musí být pokud možno co nejkonzistentnější. Co je ovšem nejhorší: člověk, který si navykne „žrát“ mýty, oslabuje své kriticko-realistické myšlení. Od pravoslavné církve, která je ještě mýtičtější než katolická, není daleko ke Stalinovi a Putinovi, od Vlků, Halíků, Malých a Duků není daleko k Zemanovi a Kalouskovi.
Katolická církev je principálně antidemokratická, navyklým feudálním způsobem utlačuje ostatní církve a vůbec kohokoli, kdo se proti ní postaví. Výsledkem její prohnanosti byl komplot s Nečasem a Kalouskem, který restituce proti vůli většiny občanů prosadil.
Výsledkem rektoskopie vůči Zemanovi bylo malé Te Deum, které mu před nedávnem uspořádala (věta opravena po připomínce čtenáře).
Á propos – když jsem v předchozím článku upozorňoval na možné spolčení Zemana s Babišem, opomněl jsem k nim přidat Duku. Nějak mi v tom bránilo, že by tančili v trojitém páru. Přitom jsem ovšem v článku uvedl, že v české politice je možné všechno.
A katolická církev, to je především politika. „Svatá“, ale nanejvýš pokrytecká a už jen proto proklatá.