Jedním z největších hitů kdysi docela slavné brněnské beatové skupiny Synkopy 61 byla píseň Válka je vůl. Ti chlapci to tehdy neměli lehké, byli to vlasatci a bigbíťáci, režimu proto nevoněli a ten zase nevoněl jim; tak aspoň přišli s něčím, s čím obě strany mohly souhlasit. Podobně uvažovala i s komunisty kolaburující křesťanská organizace Pacem in terris (Mír na Zemi), podobně uvažoval i můj komunisty perzekuovaný otec, na jehož obrazech se často vyskytovaly kvetoucí stromy, matky s dětmi a holubice míru.

Myšlenka déletrvajícího míru je univerzalistická a je to jedna z nejcennějších tezí, ke kterým kdy lidstvo dospělo. Částečně omlouvá Chamberlaina a Daladiera, že podepsali Mnichovskou dohodu, částečně omlouvá i Edvarda Beneše, že se jí podvolil – všichni totiž byli otřeseni hrůzami 1. světové neboli Velké války.

Omlouvá je to ovšem jen velmi částečně. Pokud tvrdíme, že nás Chameberlain a Daladier zradili (a jak se brzo ukázalo, byli to „volové“), musíme přiznat, že nás poněkud zradil i Beneš, neboť národ bojovat chtěl.

V každém případě ovšem Beneš zradil Masaryka, který kdyby žil, nepochybně by nařídil „tož budeme sedlat“. Sice bytostný a myšlenkou míru prodchnutý humanista, ale přísně rozlišující mezi humanismem a pacifismem: i za humanismus je třeba bojovat, je třeba pustit z rukou „pluhy“ a sáhnout po „mečích“.

Mylná myšlenka appeasementu vůči zlu se nyní opakuje: Západ zaspává stejně jako před osmdesáti lety.

My zase v boji proti zlu zaspáváme od Srpna i od Listopadu.

„Krásné“ a rádoby křesťanské „neodporovat zlu“ je stejně škodlivé jako je prospěšná myšlenka míru.

Mír tedy ano, ale ne za každou cenu.

Mír se zlem nikdy!

A nikde, v blízkém i vzdáleném okolí.

A je-li to nutné, je třeba bojovat i předem ztracené bitvy. Neboť jak to napsal už kdysi dávno Michel de Monatigne, "jsou i porážky triumfující nad vítězstvími".