Koncem 19. století se zdálo, že nejen „bůh je mrtev“, ale že umírá i filosofie. Nelze popřít, že všechny filosofické koncepty vytvořené později, snad vyjma původního uměřeného pragmatismu, měly jen okrajový a časově limitovaný význam. Sama filosofie však svůj význam neztratila, hlavně proto, že musela řešit nově narůstající problém – jak integrovat vznikající další vědní i „nevědní“ obory.

Největším novodobým filosofem, teologem a politikem, především díky mimořádně širokému a hlubokému záběru, výjimečné soudnosti, důslednému realismu a politické angažovanosti, byl „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí“, polyhistor a polyglot Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937). Všechny základní teze jeho ideové soustavy dodnes platí a je možno je pouze doplňovat, rozšiřovat a aktualizovat. Jeho učení je proto možno spolu s Peirceovým, Weberovým, Frommovým, Popperovým a řady literátů považovat za středobod modernistické filosofie.

Tento "génius s geniální pamětí" do svého ideového systému zahrnul po Aristotelově vzoru naprostou většinu relevantních a nadčasových tezí. Jako jediný do něho v přiměřené míře zahrnul i psychologii a teorii umění. (Umění považoval za v jistém ohledu nadřazené vědám, neboť „opravdový umělec nepotřebuje abstrakční berlu“, „doniká k jádru věcí“ a „co jednou poznal, poznal naprosto správně a pro všechny doby“.) Hlavními osami jeho učení byly vedle realismu humanismus a demokratické ideje, ústící v pedagogiku, sociální pedagogiku a terapii. Nedílnou součástí bylo i jeho ‚nové náboženství‘ blízké unitarismu, převyšující ho ovšem krystaličností a požadavkem účinné veřejné a zejména politické angažovanosti.

V přibližně stoletém odstupu lze též ocenit, že „ovlivnil svou dobu víc než kterýkoli filosof před ním“, jak to napsal francouzský historik Alain Soubigou a že „Masarykova 1. československá republika byla nejotevřenější společností, které kdy spatřily světlo světa“, jak to prohlásil rakouský filosof Karl. R. Popper. Jediné co lze Masarykovi vytknout je, že přecenil Platona a Ježíše a že do jisté míry podlehl osvícenskému optimismu. Překonán byl zejména v pojetí humanismu a humanitní demokracie, které dnes doplnily, resp. by měly doplnit a rozšířit méně antropocentrický ekologismus a obecnější etistní demokracie.

Ve světě je jako ideolog pomíjen, skoro zapomenut, jednak proto, že byl ‚jen‘ Čechem, jednak proto, že jako filosof sokratovské mentality a především politik po sobě nezanechal ucelené písemné dílo. Jeho žáci (s výjimkou filosofa a spisovatele Karla Čapka ) nedokázali vyjádřit vnitřní logiku jeho učení, vzájemnou propojenost universalistických ‚pevných drnů‘ jeho systému, a kongeniálně ho interpretovat. Částečně úspěšní v tom byli pouze Karl R. Popper a Václav Havel, avšak to, že těžili hlavně z něj, nikdy dostatečně nepřiznali.

(z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)