Dílo německého básníka, spisovatele, přírodovědce a filosofa Johanna Wolfganga von Goethe (1749-1832) je sice zakotveno ještě v klasicismu a osvícenství, zasahuje však už do romantismu, především románem Utrpení mladého Werthera, kterým Goethe ovlivnil tehdejší mladou generaci a nechtě způsobil vlnu sebevražd.

Jeho celoživotním, nejznámějším a mimořádně inspirativním dílem je rozsáhlá a ne ve všem srozumitelná báseň Faust (jako básník ovšem Goethe měl na to větší právo než Kant, Hegel a další ‚nepochopitelní‘ filosofové, neboť plně srozumitelné umění postrádá jeden ze svých hlavních nábojů - magiku). Faustovské téma, hledání životního smyslu, inspirovalo i mnoho jiných umělců a myslitelů a inspiruje je dodnes, neboť je věčné.
Jeho podání Goethem je vrcholné. Goethův Faust hledá životní naplnění nejdříve ve filosofii, potom v lásce, nakonec v usilovné práci. Je dokonce ochoten zaprodat se kvůli tomu ďáblu; všechno je to ovšem marné.
Faust-člověk je typickou nevyrovnanou osobností s pokleslou morálkou a ‚ďábelská cesta‘ nemůže vést nikam jinam než do pekel. Samotný Faust tuto cestu sice nepodstoupil, ale na pozemské cestě po sobě zanechal převážně jen trosky.
Psychicky zdraví a morálně založení jedinci životní smysl hledat nepotřebují, protože ho přirozeně mají nebo ho hledají s daleko menší naléhavostí a přitom nalézají. Jak to vyjádřil Masaryk: „Kdo hledá smysl života, už ho ztratil.“

Francouzský spisovatel a literární kritik Henri Stendhal, vlastním jménem Henri Marie Beyle (1783-1842), stál podobně jako Goethe na pomezí romantismu a realismu. Byl však především kritickým realistou a romantismus neovlivnil jeho výpověď o době, v níž žil, ani psychologii hlavních postav jeho románů. Jeho krédo, že umění by mělo pravdivě zachycovat „hnutí srdce“, dnes platí snad ještě víc než v jeho době. Literární romantismus se s realismem nevylučuje. Platilo to i pro Stendhalova ideově blízkého současníka Honoré de Balzaca, jehož román Ztracené iluze patří stejně jako Stendhalovy romány Červený a černý a Lucien Leuwen ke stěžejním dílům klasické světové literatury.

Významný příspěvek k chápání politické ekonomie a z ní odvozovaného vývoje lidstva přinesl Angličan Thomas Robert Malthus (1766-1834), a to zejména teorií o růstu populace, podle níž počet lidí na Zemi narůstá geometrickou řadou, kdežto produkce a možnosti obživy pouze řadou aritmetickou. Upozornil na možný budoucí (a dnes bohužel narůstající) problém lidstva vyplývající z jeho rozmnožovacích a potravních pudů.

Filosofii Francouze Auguste Comta (1798-1857) lze rozdělit na nesmírně cennou a téměř bezcennou, dělicích čar je ovšem několik a nejsou vždy zřetelné. Podobně jako Descartes, Hume a Kant se i on snažil najít pro filosofii pevnou půdu pod nohama. Přiklonil se k Humově empirismu (a stejně jako on zavrhl metafyziku), ale obojí převrstvil ‚vyprávěními‘ pozitivistické ideologie.
Comtovým přínosem je zejména pozitivistické myšlení, které se opírá o pouze pozitivně zjištěná, tj. nezpochybnitelná fakta a které ovlivnilo a dodnes ovlivňuje nejen filosofii, ale zejména společenské, přírodní vědy a právo - tím, že staví na nespekulativnosti a na kritické a důsledné sebekorekci myšlení.
Na právu, jak se dělí na pozitivistické a přirozené, je možno přínos i problematičnost pozitivistického myšlení objasnit nejsnadněji. Pozitivistické právo přísně dbá ‚litery zákona‘, ale nelze s ním vystačit, neboť potlačuje ‚ducha zákona‘. Přirozené právo má širší záběr, je však na druhé straně závislé na kvalitách soudce, hlavně na jeho rozhledu, morálce a schopnosti uvažovat netendenčně.
Comte se též stal zakladatelem sociologie. Sociologii zabývající se přítomností, kterou pojmenoval jako statickou, odlišil od sociologie dynamické či vývojové, kterou označil za filosofii dějin. Ani na poli sociologie ovšem nebyl neomylný: příliš ji oddělil od psychologie, kterou bez přihlédnutí k jejímu možnému dalšímu vývoji označil za nevědeckou, což mělo a dodnes má dalekosáhlé negativní důsledky.

Jednímu ze zakladatelů politologie jako interdisciplinárního oboru se stal francouzský historik, sociální filosof a politik Alexis de Tocqueville (1805-1859). Zabýval se analýzou příčin vzniku a průběhu Francouzské revoluce a nově se rodící americké demokracie a vyvozoval z ní převážně adekvátní závěry. Předpověděl budoucí šíření amerického způsobu života do Evropy a ostatního světa.

Přinejmenším stejně zásadní průlom do křesťanského učení jako renesanční astronomové přinesl anglický přírodovědec, unitarista Charles R. Darwin (1809-1882). Přestože svou evoluční teorii doložil obsáhlými výzkumy a nezvratnými důkazy, zahájila pouze nový těžký zápas mezi kritickým a mýtickým myšlením. Dodnes není plně přijímána, hlavně proto, že popírá ‚bohem stanovené‘ představy o uspořádání světa.
Také Darwin, než svou teorii publikoval, prošel těžkým vnitřním bojem - uvědomoval si její důsledky, včetně možných důsledků na všeobecnou morálku.

Německý filosof a ideolog komunismu Karl Marx (1818-1883) navázal na dialektiku Georga Wilhelma Friedricha Hegela, na jeho kritiku křesťanství („vybičovat co možná nejvíc z mravenčí práce teology, snášející kritické stavivo k upevnění svého gotického chrámu, ztěžovat jim vše a vybičovat je ze všech koutů a vytáček, až již žádné nenajdou a budou muset ukázat svou nahotu v plném denním světle“) a na materialismus jiného významného německého filosofa Ludwiga Feuerbacha. Nesporný historický význam těchto filosofů překryl tím, že jejich učení s pomocí Friedricha Engelse přepracoval, doplnil a rozšířil.
Hegel chápal základní principy dialektiky (vše nekonečně plyne a všude lze nacházet protiklady) podobně jako Herakleitos, přidal k nim však vývojový princip negace - triádu teze, antiteze a negace antiteze (negace negace) neboli synteze. Marx z toho dovodil učení o vývoji společnosti od beztřídního stavu (teze) přes třídní fázi (antiteze) k vyšší, beztřídní formě (synteze) neboli komunismu .
(Také Marx byl problematickou osobností. Nenáviděl nejen kapitalisty, ale jako odrodilý Žid též Židy, a podobně i Slovany: „Je potřebné jejich vyhlazení, bezuzdný terorismus na ně, nikoli v zájmu Německa, ale v zájmu revoluce.“ Engels byl s ním i v tomto zajedno: „Všeobecná válka… rozmetá tento slovanský spolek a tyto malé mizerné národy zničí až do jejich jména.“)
Dialektika, jeden z největších výdobytků lidského myšlení, je dnes neprávem opomíjena. Možná proto, že je ‚nepohodlná‘, neboť každého kdo se s ní obeznámí nutí, aby na ni neustále myslel, a přesto neposkytuje oporu, po jaké lidé včetně filosofů a teologů odedávna touží. (Tu však neposkytuje ani věda, neboť složitost světa nepostihuje o nic plněji). Protože dialektika příliš zdůrazňuje protiklady, měla by být nahrazena ‚multilektikou‘. Ani ta by se ovšem neměla vylučovat s umírněným a dle konkrétních podmínek kolísajícím determinismem či strukturalismem, hledajícími hlubší a trvalejší, byť ne vždy dostatečně přesně určitelné vztahy a zákonitosti.
Marxovo ‚vědecké‘ učení obsahuje některé fundamentální chyby: revoluce samy o sobě nic nevyřeší a násilí plodí (jako reakci) nové násilí, a tím dostává společnost do začarovaného kruhu, jehož nutným výsledkem je totalitní režim.
Marxova ideologie komunismu byla sice ne jedné straně pokroková, na druhé straně však reakční-utopická, neboť nepřihlížela k téměř neměnné přírodní psychologické podstatě člověka, a napáchala proto (zejména v podobě marxismu-leninismu a maoismu) nesmírné škody.

Básník, publicista, teolog a politik Karel Havlíček Borovský (1821-1856), formálně katolík avšak duší protestant a antiklerikál, patří světových dějin kritického myšlení nejen proto, že byl jedním z nejpůrazněji a nejrealističtěji myslících mužů své doby, ale též proto, že v době rakouského Bachova absolutismu aktivně a navzdory pronásledování bojoval za rozšiřování svobody a pokroku a vyzýval k tomu i ostatní: „Nesténejme zdětile ale chopme se činu jako muži… Svoboda nepřijde sama od sebe, my sami si ji musíme zasloužit v potu tváře, ze své vlastní síly její půdu po mnohá léta vzdělávat… a touto úrodnou půdou svobody je vzdělanost, ušlechtilost a statečnost.“
Jako jeden z prvních prohlédl ruskou mentalitu a odmítl západoslovanské rusofilství. Filosofii, zejména německou, kritizoval za její odtrženost od života. Také jeho příspěvek k politologii je dodnes platný. Politické strany dělil téměř výhradně podle toho, jak jsou věcné, poctivé a zejména jak dbají na vzdělání obyvatelstva a jeho širší orientaci. Vytvořil koncept ‚nepolitické politiky‘, blízký pozdějšímu pojetí Tomáše G. Masaryka, Mahátma Gándhího, Martina Luthera Kinga a Václava Havla.

Jedním z největších ruských i světových spisovatelů a myslitelů byl Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881). Sám se o označoval za „vyššího realistu“, znamenalo to ovšem především jen zahledění se do transcendentna lidské psychopatologie, což bylo mimo jiné dáno jeho vlastní psychopatologií a patologií ruské společnosti. Pro tuto tématiku, nacházející se na hranici mystiky, byl a dodnes je obtížně interpretovatelný, neboť psychopatologie obvykle začíná tam, kde psychicky zdravý člověk přestává rozumět. Mimo jiné proto má Dostojevskij dodnes magiku neuchopitelnosti.
Za jeho nejdůležitější román se považují Bratři Karamazovi, nejpříznačnější je prorocká novela Běsi (Posedlí).

O uměřený výklad lidské racionality-iracionality se pokusil anglický filosof a sociolog Herbert Spencer (1820–1903). Jako jeden z prvních tvrdil, že k pravdivé teorii společnosti se lze dopracovat jedině skrze lidskou psychiku. Pod vlivem Darwinova evolucionismu koncipoval tzv. organistický proud vycházející z rysů podobnosti, které má lidská společnost se zvířecími skupinami. Na rozdíl od biologistů, kteří přímo či nepřímo obhajovali konservativismus, šel ovšem opačným, pokrokovým směrem. Jeho dílo je široce pojaté a vyznačuje se snahou o komplexnost. Zabýval se též problémem individualismu, jak to později vyjádřil T. G. Masaryk: „potřebujeme vůdce, ne pány.”
Spencerův ohlas zvýšil jeho nepřímý žák, americký spisovatel Jack London, jeden z nejúspěšnějších světových spisovatelů přelomu 19. a 20. století.

Významně ho doplnil zakladatel pragmatismu Charles S. Peirce (1839-1914), v jeho pojetí pragmatismu 'lidského', realistického a nevyhýbajícího se morálce. U nás byl reprezentantem tohoto směru Karel Čapek.

Dalším filosofem, který reagoval na ‚suchost‘ positivismu byl Němec Wilhelm Dilthey (1833-1911), zakladatel ‚filosofie života’ a jeden z představitelů moderního chápání pedagogiky. Svět podle jeho názoru nelze postihovat pouze shromažďováním a rozumovou interpretací faktů, jak se to děje v přírodních vědách a v historii, nýbrž porozuměním jedinečnosti a neopakovatelnosti dění pomocí vciťování se a znovuprožívání. ‚Duchovědné bádání‘ připomíná umělecké poznání a tvorbu; porozumění skutečnosti lze dosáhnou pouze využitím všech duševních schopností člověka, včetně citového vnímání a intuice.

V řadě francouzských modernistických spisovatelů zaujal významné místo realista-naturalista Émile Zola (1840-1902), a to mimo jiné svou angažovaností v tzv. Dreyfusově aféře (neprávem degradovaného židovského důstojníka), jíž vyjádřil svůj postoj k sociální problematice a lidským právům. V Rakousko-Uhersku se stejným způsobem angažoval T. G. Masaryk v Hilsnerově aféře a dalších.

Německý sociolog, historik, ekonom, teoretik práva, protestantský religionista, filosof a humanista Max Weber (1854-1920) formuloval střízlivou a komplexní ,chápající sociologii‘, překonal empirismus a positivismus, zejména však romantický a dekadentní iracionalismus, a stal se tak zakladatelem moderní sociologie. Podal též pronikavou kritiku marxismu. Spolu s T. G. Masarykem byl jedním z posledních představitelů polyhistorického přístupu k humanitním vědám.
Společenské a přírodní bytí chápal jako chaos a neustálé dění, avšak spíše pluralisticky než dialekticky. Poznání podle něj není jako u Marxe jen odrazem skutečnosti, ale též vnášením řádu prostřednictvím člověkem vytvořených kategorií a pojmů, například metodologického pojmu ‚ideálního typu‘. Základním prvkem společenského dění je lidské jednání, v rámci tohoto dění však vznikají i jiné jevy než individuálně podmíněné. Dějiny chápal jako postupnou racionalizaci lidského myšlení a jednání, jako „odčarovávání světa“.

(výňatky z připravované knihy Dějiny kritického myšlení, neomodernismus a nová víra)