Každý národ má svou mentalitu danou jeho historií, a platí to samozřejmě i pro nás Čechy. Máme řadu kladných i záporných vlastností, z těch kladných například pracovitost, která přežila i dobu komunistického režimu. Ze záporných vlastností lze uvést „typickou českou závistivost“ danou tím, že za rakouského režimu jsme bývali chudí a dalo se to vydržet, jen pokud se někdo „nevyšvihl“.

To o sobě víme a zdá se, že v posledních desetiletích se toho zbavujeme. Jiným naším rysem, který ovšem bohužel přetrvává, je bourat všechno staré a nový „dům“ nestavět lépe než starý. Po roce 1938 jsme zanevřeli na Západ, obrátili se pak o 180 stupňů a těžce jsme na to doplatili. Po Listopadu 1989 jsme se od netržního socialismu otočili k „trhu, který vyřeší vše“, přešli jsme z bláta do louže a opět jsme na to doplatili. Zapomněli jsme na Masarykovo „stát se udržuje idejemi, z nichž vznikl“, tedy na nám Čechům od 1. republiky blízký sociální stát, podpořený morálkou, ideovou jednotností a vlastenectvím.

Masaryk byl zapomenut, resp. připomínán jen na nejpovrchnější úrovni: Klaus a Zeman k jeho sochám sice kladli věnce, avšak v podstatných věcech ho negovali: místo morálky razili amorálnost, místo pravdomluvnosti demagogii a lhaní, místo udržování jednoty nás štěpili a místo Masarykovy obezřetnosti vůči Rusům nás k nim znovu přibližovali.

Masaryka jsme zařadili mezi „staré domy“ s tím, že už je pasé a že my dnes všechno víme lépe. Musel nám ho připomenout americký prezident Obama, když byl u nás na návštěvě a vyjádřil se o něm jako o „váš hero“.

Do knihy Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk jsem napsal: „Mezi vady českého charakteru patří mimo jiné neochota hlásit se ke svým největším osobnostem. Američané mají svého Abrahama Lincolna a George Washingtona, Angličané Winstona Churchilla, Turci Kemala-Atatürka, přičemž žádný z nich se Masarykovi kulturou ani hloubkou myšlení nevyrovnal. V norském Oslo je nepřehlédnutelné a turisty téměř povinně navštěvované museum Thora Heyerdahla. My bychom měli v centru Prahy nebo na Pražském hradě zřídit druhou ‚národní kapličku‘ - muzeum Tomáše Garrigua Masaryka, z něhož by si každý návštěvník odnesl též něco z jeho idejí.

To, že Masarykovy ideje dnes v očích naší společnosti skomírají, je dalším, neposledním symptomem její nemocnosti.

Nedá se s tím (vším) nic dělat? Hodiny již delší dobu bijí dvanáct. Nelze ‚tatíčka‘ požádat, zda by ještě jednou nepomohl?“