Na otázku uvedenou nadpisem nelze podle mého názoru odpovědět jinak než že různě, avšak že těch, kdo šli skutečně v Masarykových šlépějích byla jen hrstka a že jsou už staří a dál ubývají. Jako příklad mohu uvést sociologa Miloslava Petruska, signatáře Charty 2012, který mi krátce před smrtí napsal, že je už „umasarykován“.

Podle toho to vypadá. Jak mi řekli můj bývalý učitel Oldřich Hula: „to jsme to chlapče dopracovali, co?“ nebo historička Eva Broklová: „žijeme v nemasarykovské době“.

Ze staré „věrné gardy“ mohu uvést (předem se omlouvám, pokud někoho vynechám) Jaroslava Opata, Zdeňka Mahlera, Bohumíra Blížkovského, Stanislavu Kučerovou, Marii Neudorflovou, Annu Hogenovou, Věru Olivovou a Jaroslava Hrocha („proslaveného“ ne tím, co publikoval, ale v duchu dnešní doby ostudnýn, naštěstí jím vyhraným soudním sporem s jiným profesorem MU Břetislavem Horynou). Uvádím je jako příklady těch, kdo dělali co mohli, přestože nebo právě proto, že deprimováni minimálním ohlasem.

Pak je tu skupina těch, kdo se sice snažili, ale používali příliš „kulatých slov“, jak by řekl Havlíček, nebo se vyjadřovali příliš „normalizačně“, jak to řekla prof. Kučerová, a proto se toho užitečného z jejich prací mnoho nedozvíme. Ty jmenovat nebudu neboť vím, že i oni se upřímně snažili.

Potom je tu ovšem nemalá skupina těch, kdo v Masarykovi bádali, dělali na něm akademické kariéry apod., avšak toho potřebného se z jejich prací nedovíme skoro nic. Ani ty raději jmenovat nebudu, jen si neodpustím, že například jeden z nich habilitoval prací, která nestojí ani za prolistování: T. G. Masaryk a česká slovanská politika 1882-1910. Stejně si nedopustím dodat, co mi o něm řekla jedna nanejvýš moudrá dáma ze staré gardy: „Víte, on Masarykovi nerozumí… má Masaryka v hlavě, ale ne v těle a duši.“

Všem těmto snaživcům jsem věnoval kapitolu Levity intelektuálům v knize Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk:

„Před časem jsem navštívil jednoho svého známého, historika, vědeckého pracovníka. Po chvíli co jsme spolu mluvili, si postěžoval, že architekt Zítek (který projektoval Národní divadlo) je již ‚ohlodanou kostí‘ – že už o něm bylo napsáno tolik prací, že už vlastně není o čem psát. Připomněl mi tím Masaryka - otázku, kterou si kladu již delší dobu: kolik vědeckých prací o Masarykovi bylo napsáno, čím vším se zabývaly a k čemu to všechno bylo?

Architekt Zítek je mementem i z jiných důvodů. Poté, co vystudoval na akademii ve Vídni, vyučil se zedníkem (aby mohl být skutečně dobrým architektem) a poté, co se dostavělo Národní divadlo, se mu typicky po česku dostalo nevděku. Obojí má společné s ‚kovářem‘ Masarykem. Když jsem se svého známého zeptal, zda četl, co o Zítkovi napsal Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí, usmál se: ‚Ne, takové věci já nečtu… to snad nemám zapotřebí‘.

Já si myslím něco jiného (a řekl jsem mu to). Na rozdíl od jeho prací Toulky podpořily veřejný zájem o českou historii, četly nebo slyšely je statisíce lidí a navíc jsou krásně, ‚štastně‘ napsané. Když jsem je poprvé otevřel, oči mi padly na odstavec:

‘Po pětadvaceti letech nenávistných konfliktů mezi Přemyslovci, po mocenských tahanicích, za nichž se český stát ocitl na pokraji záhuby, odehrála se v noci z 6. na 7. prosince 1197 kdesi nedaleko Prahy scéna skoro barvotisková. Zatímco dvě nepřátelská vojska připravená k bitvě se provizorně utábořila a uložila k spánku, setkali se oba hlavní protivníci a nejvyšší velitelé, aby se po jednání zprvu ostražitém nakonec bratrsky objali. Královští synové Přemysl a Vladislav Jindřich nalezli pro svůj spor řešení přímo dojemné, nebývalé, po čtvrtstoletí intrik stěží uvěřitelné. Ale co v kontextu s minulostí vyhlíželo jako bluf, bylo kupodivu míněno vážně. Moudřejší ustoupí… Moudřejší ustoupí opravdu moudřejšímu. Vladislav Jindřich, ač seděl na přemyslovském stolci sotva půl roku, uvolnil místo svému staršímu, zkušenějšímu a schopnějšímu bratru Přemyslovi I. Statný muž rytířského vzhledu si přišel žezlo dobýt válkou, a dostal ho velkomyslným bratrským gestem. To v Čechách nebývalo zvykem. Vladislavův čin, šlechetný právě tak jako uvážlivě realistický, předznamenal kvalitativně novou éru českých dějin.’

Obávám se, že můj známý za celý život nic tak poučného a inspirativního nenapsal. Vždy se zabýval jen nenapadnutelnými pozitivistickými analýzami, jako by věděl, že dál se pustit nesmí – jako by si pamatoval, že již na gymnáziu si vysloužil přezdívku ‚učený vůl‘. (Masaryk v podobných případech používal v soukromí slova ‚vul‘.)

Přísně vzato, od Masaryka by měli všichni akademici dát ruce pryč, protože se po celý život snažil být neakademický – byl, jak to sám řekl, ‘vždycky přírodní člověk’. Již za studií ve Vídni měl problémy s učiteli, kteří se umanutě zabývali dílčími badatelskými tématy, a podobné problémy měl i za svého učitelského působení v Praze. Když tvrdil, že odmítá ‘všetečnost’ nebo že se nikdo nemá utápět v historismu, myslel to obecně a vážně. Z podobného důvodu o sobě dokonce prohlašoval, že není filosofem. Pokud se o něm říká, že je ‚neuchopitelný‘, je neuchopitelný zejména tomuto druhu akademiků.

Řečeno s literární nadsázkou, čeští masarykologové se vyžívali se na své hračce-kosti, popisovali a rozváděli Masarykovy myšlenky, opájeli se sebeuspokojením, když na něm pochopili něco nově zajímavého, případně ho i kritizovali, naplňovali své ambice a ulevovali svému workoholismu, kterým kompenzovali své životní prázdno. Seděli na zadcích, bádali a bádali, hrabali se v knihách, smolili své řádky a vše větší a podstatné jim unikalo, hlavně celek. Byli v teplíčku, v pohodě, báli se, aby odněkud nějaká nepřiletěla. Neotevřeli okna svých tichem, šerem a zatuchlým vzduchem prostoupených pracoven a nekřičeli do světa, když Klaus vyrukoval se svou hmotařskou doktrínou, jejíž hlavní tragédií bylo, že místo duchovního piedestalu, jak by odpovídalo odvěkým českým tradicím, nastolil piedestal peněžní (‚kdo je víc než nepoctivý ale bohatý, vysmátý podnikatel!‘). Nekřičeli, když Železný, jiný Mefisto našeho polistopadového jeviště, začal zneužívat Novu (která původně měla být druhou Čt dvojkou). Místo aby bili na poplach, že ‚prázdné sračky‘ Novy kazí národ, do nekonečna se dohadovali, zda agresivita na obrazovce je nebo není přenosná na děti, což bylo každému normálně myslícímu člověku jasné, stejně jako to, že Večerníček toho moc nezachrání. Měli by se kát a naučit se pokoře, nesamolibosti a nenadutosti!

Také by se měli (znovu)naučit mluvit, jak jim zobák narostl. Pak by měli vzít misionářskou hůl a vydat se po vlastech českých – a vyslechnout občas něco od obyčejných lidí. A pak, ale teprve pak, by Masaryka možná trochu pochopili!”

Čeští intelektuálové to nemají lehké; komunistický režim je příliš dlouho znevažoval, neboť věděl, že jsou mu potenciálně velmi nebezpeční. Nemohou si však dnes za leccos sami? Splnili svou přirozenou a historicky danou úlohu elity? Odpomohli alespoň částečně nám zvířatům, která si říkají homo sapeines, od nerozumnosti, nekritičnosti a nekultury myšlení? Neselhali po Listopadu především oni?

Aristotelovi žáci jeho rozsáhlé dílo utřídil, Wittgensteinovi žáci jeho dílo utřídili a doplnili a tím ho teprve dostali na “světlo boží”. Co za těch 80 let od Masarykovy smrti udělali jeho žáci?

(Musím zde “sebestředně” upozornit na knihy Zapomenutý prorok Tomáš G. Masaryk a Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, hlavně proto, že obě jsou kompendendii z Masaryka, neboť jejich podstatnou část tvoří výběr z jeho jinak příliš rozsáhlého a neuspořádaného díla. Jejich problémem je to, že se téměř vůbec naprodávají. Případní zájemci je najdou na internetu nebo se mohou obrátit na mne, na mailovou adresu bohslama@post.cz, poštovné zdarma.)

Jedním z mála, kdo na Masaryka navázali (mimo jiné tím, že jednali), byl ‚kulisák‘ bez vysokoškolského vzdělání Václav Havel. Dodnes je ovšem otázkou, proč se k němu otevřeně a naplno nepřihlásil, když vyznával téměř totéž. Že by Masaryka zapřel, aby svět tleskal jen jemu? Nechci mu křivdit, nevím, nerozumím tomu.

V roce 1989 jsem si na dveře své pracovny přilepil obrázek od Jiránka. Byla na něm postava Masaryka, proti němu jiná postava říkající: “Vítám Vás, pane prezidente, zpátky do českých dějin.” Je stěží pochopitelné, proč se tak dodnes nestalo.

Přinejmenším stejně smutný je obrázek Masarykovy demokratické akademie. Je to ‘think tank’ ze kterého toho pro veřejnost užitečného skoro nic neteče. Je podle mne absurdní, že i ona popírá Masarykův imperativ, že poznání, které nenajde uplatnění v praxi, nemá smysl.

Nejsmutnější jsem ovšem z našich politiků, novinářů a umělců – nejsmutnější proto, že mají možnost veřejnost kladně ovlivnit ze všech nejvíc a že přitom i oni toho dělají pramálo nebo že je dokonce otázkou, zda jí víc prospívají nebo škodí.

Vypadá to tak, že až na výjimky dnes už nemáme elity ale jen celebrity.