Jiří Pehe má pravdu, když v článku Válka Čechů s Čechy poukazuje na její hlubší příčiny. Článek je ovšem příliš krátký, a nezbylo v něm proto místo na upozornění na příčiny ještě hlubšího, trvalejšího a zásadnějšího rázu.

Naše nynější vnitřní válka započala přinejmenším již za Rakouska-Uherska, zjedodnodušeně řečeno dělením na „my a oni“. Už tehdy bylo „in“ nadávat na vrchnosti a brát je všechny šmahem, a nebylo „ne-in“ na jedné straně se jich bát, na druhé straně krást na panském nebo na státním. Odtud Masarykovo „nebát se a nekrást“.

Toto přistupování na kolektivní vinu se ještě posílilo za Protektorátu: my jsme byli všichni dobři a všichni čeští Němci byli špatní, a proto jsme je po roce 1945 skoro všechny vyhnali. Těžce jsme na to doplatili, neboť jsme jednak otočili o 180 stupňů a upřeli své zraky na Rusy, což byla zásadní chyba, od níž jsme se dodnes neoprostili, jednak jsme vyhnáním Němců ztratili pracovitou a v mnoha ohledech lepší třetinu obyvatelstva, vytratilo se dříve víceméně zdravé konkurenční „potýkání“ Češi-Němci (například předtím kvetoucí Brno se proměnilo v „město duchů“ či „velkou vesnici“), ztratili jsme odvěký kontakt s „kojnou“ němčinou a s celým Západem a ztratili jsme též občany, kteří by komunisty převážně nevolili a ti by proto volby v roce 1946 nevyhráli.

Pro úplnost je ovšem třeba pravdivě přiznat, že němečtí nacisté k tomu rozhodujícím způsobem přispěli, že platí „nebýt Hitlera, nebylo by Stalina“. Napomohli tomu i tím, že téměř vyhladili naše Židy a že první jejich starostí bylo zlikvidovat naši kulturní a morální elitu. Nic to ovšem nemění na tom, že v dlouhodobém pohledu Němci byli a jsou jedním nejkulturnějších národů na světě, že pouze dočasně a za velmi specifických podmínek podlehli nacistické propagandě. Zde je snad nejdůležitější, že my jsme dlouhodobě nikdy kulturně ani morálně lepší než oni nebyli, viz například Hilsneráda nebo naše nynější vnitřní válka, a nebyl proto důvod se nad ně vyvyšovat.

Obrat k Rusům nás poškodil způsobem a mírou, kterou si zřejmě dodnes dostatečně neuvědomujeme (proto jsme vlídnější ke komunistům než k fašistům). Pro ruskou mentalitu vždy byla a je typická mýtičnost, neochota či neschopnost brát ohled i na zcela zjevné pravdy, ale naopak návyk na demagogie a lži, útlak a krutost. Proto Rusko nikdy nepatřilo do Evropy a my jsme se po roce 1945 Evropě vzdálili a dodnes se toho nezbavili.

Co následovalo po roce 1948 není třeba příliš rozvádět. Symbolicky, ale nejen symbolicky to vyjadřují jména našich prezidentů, s velkou výjimkou Václava Havla a malou-problematickou výjimkou Ludvíka Svobody: Gottwald, Zápotocký, Novotný, Husák, Klaus a Zeman. Všichni těžili z nejspodnějších vrstev naší společnosti a nejspodnějších vrstev psychiky nás všech.

O to víc je zapotřebí zdůraznit důsledky roku 1968. Fatální na něm bylo mimo jiné to, že „dorazil tonoucího“ a že prodloužil dobu našeho kulturního a morálního úpadku na čtyřicet let. Definitivně tím zpřetrhal vazby na ideje 1. republiky a ještě víc nás odklonil od Západu. Také se oslabilo „my a oni“ a změnilo se spíše na „my a my“, neboť v roce 1969 už proti demonstrantům proti okupaci zasahovaly naši policisté a Lidové milice. Také notorický demagog a lhář Husák byl především náš.

Naše demoralizace a rezignace na vyšší ideály se pevně zafixovala, a v roce 1989 jsme proto byli – aniž jsme si to připouštěli - už nejen materiálně, ale především duchovně chudou, nemocnou společností.

Za této situace byl Havlův boj za naše ozdravení vlastně předem ztracený. Nechtěli jsme pochopitelně být dál chudí, ale zaměřili jsme se téměř výhradně na materiální hodnoty. Stejně jako v roce 1945 jsme uvěřili Spasiteli Gottwaldovi, po roce 1989 jsme uvěřili Spasiteli Klausovi (podobně jako Němci v roce 1933 Spasiteli Hitlerovi). Naše celková kulturní a duchovní degradace se jen dál prohlubovala.

(Dodnes v sobě nosím, jak jsem v roce 1995 ležel v nemocnici, v pokoji ve kterém bylo kolem dvaceti lůžek. Když se večer zhaslo, pacienti se mezi sebou začali bavit. Skoro mě šokovalo, že to téměř vždy končilo nadávkami na Havla, mnohdy velmi sprostými. Přestože to nemám ve zvyku, musel jsem tehdy mlčet, neboť jsem byl nemocný a bál jsem se, aby se na mne nevrhli či mi jinak neublížili.)

Dnes tu tedy máme „my a Evropa“ i „my a my“. K Peheho článku je třeba dodat, že pokud si dnes stěžujeme, že proti útočníkům na centrum Klinika nedostatečně zasáhli policisté, tato kritika míří trochu mimo: na vině jsou naši politici v čele se Spasiteli Zemanem, Okamurou, Konvičkou, rudomodrým (po smíchání fialovým) Fialou atd., dále média, umělci, učitelé a snad nejvíc naše „znormalizovaná“ mlčící většina.

Je jen zdánlivě absurdní, že nenávisti se zdvihají v zemi, která proti muslimským imigrantům nasadila víc policistů a celníků než jich tu má.

A jak se říká, když se dva perou, třetí se směje. Kdopak to asi je?