"Opravdové lidství není nic daného jednou provždy, lidskost naší existence vzniká jednáním, neklidem, vzpourou; opravdové lidství je těžký úkol, je vzácné, jak věděl už Sokrates. Tím se ovšem podstatně změnila hlavní dimenze filosofování, mění se nejenom názory, ale sám předmět filosofie se pojímá jinak, než tomu bylo od Aristotela přes Kanta až ke Comtovi: ústřední dimenzí se stává struktura lidské osobnosti, filosofie může být čerpána ne z přírodních věd, z ‚názoru na svět‘, ale především ze struktury lidské osobnosti, z jejích existenciálních potřeb, bytostných poloh."
Milan Machovec (1968)

Neomodernismus je filosofický a religionistický směr, vycházející z veškerého relevantního a dějinami prověřeného lidského poznání, počínaje jeho nejstaršími kořeny judaismem, buddhismem, řeckou filosofií, křesťanstvím a islámem, jak se ve společenských vědách a umění postupně vyvinuly zejména v novověkou reformaci a humanismus, v osvícenství, modernismus a biocentrismus, v religionistice v unitarismus a ‚nové náboženství‘ T. G. Masaryka.

Krédem neomodernismu je víra v nadosobní ideály, které v minulosti opakovaně předcházely pokrokovým náboženským a politickým proudům a hnutím. Jeho hlavní zásadou je polyhistorický přístup vyplývající z přesvědčení, že každá společenská věda a umělecký obor musejí být pokud možno co nejvíc začleněny do ostatních. Opírá se o novou teorii poznání a vymezuje svůj dosah. Jeho vertikální osou jsou dějiny, horizontální osou jsou současné společenské vědy (včetně ekonomie), enviromentalistika a umění. Jde mu o jejich pokud možno komplexní a co nejobjektivnější pochopení. Vychází z přesvědčení, že i v dnešním globalizovaném a poznatky zahlceném světě je možno se dostatečně orientovat, pomocí výběru důležitých a věrohodných informací. Upozorňuje na potřebu uvádět je do společenského a politického života. Usilovně bojuje proti mýtům, polopravdám a nepravdám.

Filosofii vrací její základní smysl a chápe ji jako lásku k vědění a moudrosti. Koriguje její přehlížení psychologie, umění a environmentalistiky a dělí ji na noetiku a ideologii, do které řadí i metafyziku a teologii. Zavádí a vymezuje pojmy multilektika a etistní demokracie, polaritu mýtický materialismus vs. idealistický realismus, a přibírá koncept biocentrismu, vyvažující dosavadní antropocentrismus filosofie a ostatních humanitních oborů.

1. Noetika

Neomodernismus sice není vědou, z věd však vychází. Noetiku (neboli gnoseologii, teorii poznání) definuje jako vše, co člověku pomáhá k porozumění světu (jsoucnu, bytí). Většinu dosavadních, zejména vysoce sofistikovaných filosofických noetických konceptů více či méně pomíjí, neboť je považuje za překonané.

Filosofie sice vždy chtěla být pravdivou, počínaje novověkem i vědeckou, avšak svým chtěním často přesahovala své reálné možnosti, noetiku nevyjímaje. Zabývala se vnitřním a vnějším světem člověka, aniž by dostatečně rozuměla tomu rozhodujícímu, lidské mentalitě.

Filosofové se často domnívali, že už ‚to‘ nebo dokonce ‚to všechno‘ vyřešili, a mnozí se o to snaží dodnes. Obvykle ovšem narážejí na to, že všichni máme sklon věřit svým poznatkům, které se však, zejména začleněny do širších souvislostí, mění na pouhé postoje, názory či úhly pohledu. Jakoby zde mělo pravdu především naše Já, nepřipouštějící si, že postoje a názory druhých jsou také ‚pravdivé‘ - podvědomí nám jakoby namlouvá, že jsme výjimkou. Za pravdu bojujeme a prosazujeme ji víceméně nezávisle na tom, zda ji máme či nemáme, resp. do jaké míry k ní máme blízko nebo jak jsme jí vzdáleni.

Filosofové se zevrubně zabývali postupy a procesy myšlení a mnozí uvažovali nesmírně složitě, aniž by si ovšem připustili, že to má jen malý význam nebo že to dokonce škodí. Mnozí z nich se stávali též téměř nebo úplně nesrozumitelnými a nezřídka upadali do planosti. („Zvláštní, jak se z velkých slov dají snadno dělat velké myšlenky. Zjednodušte některým lidem slovník, a nebudou vůbec mít co říct.“ ) Ve snaze přesně a do detailů vyjadřovat své myšlenky zapomínali na jejich skutečný dosah. Týká se to i základních postupů myšlení, jakými jsou dedukce a indukce, konkretizace a abstraktizace, analýza a syntéza a další; podobně též zásady pozitivistického myšlení nevěřit ničemu, co není jednoznačně prokázáno.

Rozbor a upřesňování postupů myšlení nejsou pro postihování složité a měnící se reality jistě zbytečné, avšak převážně se omezují na upozorňování na jejich nedostatky. Platí to i pro vědecké postupy, jakými jsou hypotéza a její ověřování: počínaje matematikou a fyzikou a metafyzikou a teologií konče postupně ztrácejí na svém dosahu a působnosti, až se nakonec zcela vytrácejí, neboť do nich stále víc vstupuje lidská subjektivita. Hlavní problém většiny netechnických věd totiž spočívá ve složitosti neohraničenosti a proměnlivosti jsoucna. Jsou vždy jakoby psychologickými projekčními testy, jakým je například Rorschachův test amorfních inkoustových skvrn: je vyloučeno, aby dva respondenti na něj odpovídali stejně a je vyloučeno, aby jejich odpovědi dva odborníci stejně interpretovali.

‚Všichni vždy‘ čerpáme z různých zdrojů a do poznávání vždy podobně jako v Rorschachově testu promítáme svou vnitřní a vlastním prostředím a osobní historií danou subjektivitu, náš vlastní ‚referenční systém‘. Naše poznání vychází ze složitého a vždy jedinečného terénu naší osobnosti, z našich osobních zkušeností, vědomostí a emocionality, a opírá se tedy především o ně. Jakékoli zjednodušené-abstrahované myšlenkové a postupy a metody jsou obvykle nedostačivé proto, že už jen z této příčiny je naše uvažování vždy komplikovanjější.

Věda, a vlastně každý člověk se při řešení i nepříliš složitých otázek především snaží o jejich pochopení a vysvětlení. Obvykle si vypomáháme metodou, kterou ve zjednodušené a dodnes (pochopitelně) nevykrystalizované podobě, nastínil Charles S. Peirce, a nazval ji abdukcí, osvětlováním zvenčí. Tento pojem lze chápat trojím způsobem: zaprvé dohledáváním, tj. získáváním nových informací včetně klasického postupu hypotéza-ověření, dále usuzováním, pokud možno logickým a nezkresleným, a připojováním osobního pohledu na danou problematiku. První dva postupy mají omezený záběr, a proto, jakmile se dostaneme na problematiku širší a měnlivou, začíná rozhodovat třetí postup. Ten sice může pokrýt téměř vše, ale na druhé straně je silně rizikový – rozhoduje rozhled a soudnost každého jednotlivého badatele či myslitele.

Do potřebné míry ‚pevní‘ můžeme být pouze v dílčích a ohraničených tezích, opřených o více či méně potvrzené poznatky. Chceme-li se dostat dál, jsme pak ovšem jen jako chodci přeskakující v nekonečně prostorné mokřině z drnu na drn.

Samotné ‚noetické drny‘ neboli pilíře jsou ovšem velmi důležité. Přestože i jich je nekonečné množství, lze je využívat prostřednictvím volby těch nejdůležitějších a nejspolehlivějších, a ‚mokrá‘ místa může do značné míry nahradit úsudek. Proto lze lidskou inteligenci nejjednodušeji, ale snad i nejvýstižněji definovat jako schopnost chápat vztahy. Umožňuje dívat se, byť mezerovitě a neúplně, na ‚krajinu‘ jako na celek a vidět na ní i ‚pohoří a údolí‘ a vydělovat podstatné od nepodstatného, což je druhý hlavní znak lidské inteligence.

Lépe než filosofie na možnost zkreslování a omylů upozorňuje obecná psychologie zabývající se myšlením. Pojednává například o projekci (promítání vlastních představ kam nepatří, např. „podle sebe soudím tebe“), racionalizaci (zdůvodňování jednání daného člověka přijatelnými argumenty, i když motivace je přinejmenším částečně jiná, např. „dělal jsem to kvůli tobě“), generalizaci (přílišném, zavádějícím zobecňování, např. „ty mě nikdy neposloucháš“) atd., vždy zde ovšem zůstává varovný prst hlubinné psychologie, která zdůrazňuje tzv. katathýmní, neboli emocemi zkreslené myšlení, jak je zakořeněno v osobnostních strukturách naprosté většiny lidí.

‚Krajina‘ se navíc neustále dialekticky mění. Ideálem je jistě nad ni ‚vzlétnout a mít sokolí oči‘, avšak i to je nereálné, už třeba jen proto, že ji nikdy nelze obhlédnout celou a jednou provždy. O to důležitější je pracovat alespoň na vlastních ‚očích‘ jako součásti zdravé psychicky, a na svém poznávacím zázemí.

O dialektice toho v minulosti bylo napsáno mnoho, v posledních desetiletích je však neprávem opomíjena. Je sice příliš dynamická a neumí proto dostatečně vyčleňovat stálé či stálejší poznatky a jejich vazby, její předností ovšem je to, že učí dialekticky myslet, což mimo jiné opět vede k obezřetnosti.

Neomodernismus dialektiku neodmítá, ale omezuje její dosah a doplňuje ji o nový pojem, o multilektiku, kterým současně nahrazuje či doplňuje noetický pluralismus a strukturalismus. Přechody mezi dialektikou a multilektikou a multilektikou, pluralismem a strukturalismem považuje za neostré a všechny mají v jeho uvažování své místo, neboť vnitřní i vnější svět je polaritní, pluralitní i strukturovaný. Opět obrazně řečeno, boj protikladů neomodernismus doplňuje o multilektické ‚hejno poletujících much‘, ovšem s tím, že se snaží především o hledání trvalejších tezí, vztahů mezi nimi a o jejich déletrvající až pokud možno nadčasové a universalistické uchopení ‚z výšky‘. Upozorňuje též na to, že některé vztahy a vazby jsou těsnější či pevnější, jiné méně.

Podobně neostrý rozdíl jako mezi dialektikou a multilektikou vidí mezi konkretismem a abstraktismem: konkretismus jsou ‚drny‘, abstraktismus je pohled z výšky; obojí jsou nezastupitelné a doplňují se. Konkretismus nevylučuje abstraktní uchopování konkrétních věcí a naopak.

Naprostá většina filosofů si počínala naivně, když se zaměřovali na pouhé, pokud možno přesné vědecké myšlení. Zabývali se vlastně jen špičkou ledovce, avšak jakmile začali ‚vyprávět‘, tento ledovec - v podobě jejich individualit včetně spodních arechetypických vrstev - vystoupil nad povrch: noetiku opouštěli a stávali se ideology. Proto se tak často mýlili: své vědecké ‚drny‘ spojovali svou subjektivitou a projevovali při tom nedostatečnou soudnost.

Karel Čapek v jednom ze svých článků popsal Masarykovo myšlení následovně: „‚Tož to nevím‘ - to rčení se u něho vrací přímo typicky. Ať jde o poslední metafyzické otázky nebo o taje lidského srdce, o vědecké problémy nebo o výklad lidských činů, zaráží se před vyslovením jakéhokoliv dohadu a zahloubaně povídá své ‚nevím‘. Skoro nikdy neužívá slov, kterými si pomáháme k břitkým tvrzením, generalizacím, soudům a řešením, těch různých „snad“, „asi“, „patrné“, „podle všeho“, „zdá se“, „myslím, že“ a tak dál; nikdy nemluví v termínech polopravdy, polovíry, pouhé možnosti, přibližnosti nebo pravděpodobnosti; vysloví jen to, za čím plně stojí jako za poznaným faktem nebo jako za svou vírou nebo přesvědčením. V jeho způsobu vyjadřování najdete často cosi jako ostych, plachost nebo váhavost; jeho řeč se zdá tísněná tím stálým pocitem odpovědnosti a opravdovosti, aby neřekl víc a nic jiného, než za co ručí svým celým svědomím. Proto mluví málo, ne lehce, s uvážlivými zámlkami, často hledá to pravé slovo; rád užívá svých ustálených aforistických formulací, ale nikdy oněch řečnických obratů, které nic neříkají a jen pomáhají mluvícímu, jak se říká, z fleku.
Jeho řeč je naprosto bez všech metafor, příkras, hyperbol a patosu: neboť cokoliv, čím se řeč přizdobí nebo nadnáší, zastírá její jádro před poctivou, přesnou analýzou a kontrolou. Nanejvýš užije lidového přísloví, ale jen pro jeho jasnost, stručnost a humor.“

Je zde ovšem třeba dodat, že Masaryk tímto způsobem ‚myslel‘ jen pokud se vyjadřoval. Jeho vlastní myšlení bylo úvahami od krajně nepravděpodobných po krajně pravděpodobné soudy a závěry doslova prostoupeno a orientoval se jimi ve svém jednání, neboť byl mnohdy, zejména v politice, vystavován nutnosti rozhodnout se i v situacích, jejichž řešení mu nebylo jasné a dostatečně předpověditelné. Je pozoruhodné, že i za těchto okolností se mýlil jen výjimečně. Nutné kroky odkládal a až do poslední chvíle a mezitím sbíral další informace, zvažoval je a radil se s jinými.

Spojování prokázaných pravd do systému, ať již vysloveného nebo jen vnitřního se děje samovolně, neboť jak Masaryk říká, „člověk je systém“. Není třeba, a snad to ani není možné, ho uměle vytvářet v podobě krystalických ideových soustav. Zde je snad nejdůležitější rozdíl v úspěšnosti jednotlivých filosofů: lišili se ani ne tak svou inteligencí a vědomostmi jako zdravostí či nezdravostí svých osobností.

Neomodernismus preferuje realismus vycházející zejména ze zdravé osobnosti myslitele, a teprve na druhém místě z šíře a hloubky jeho znalostí. Vyzdvihuje kritickou, ve své podstatě ovšem konstruktivní a optimismem podloženou diskusi, vedoucí k pokud možno dalekosáhlým, avšak vždy přísně věcně i časově střeženým závěrům.

Prioritou neomodernistické noetiky je tedy sice poznávání pravdy, současně však též uznává, že lidské poznání je omezené. Sokratovo „vím, že nic nevím“ pozměňuje na „snažím se vědět, co vím a nevím“.

Pravda sice existuje, ale tak jak se dotýká věcí od nejjednodušších po nejsložitější, od nejstálejších po nejměnlivější, od ohraničených po neohraničené, od konkrétních po nejobecnější a od nejzjevnějších po nejskrytější, ztrácí postupně svou ‚pravdě-podobnost‘ a lidskému poznání se vzdaluje.

Na hledání pravdy a její uvádění do života však nelze nikdy rezignovat.